Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem se dostal na Prajzskou

Nejsem žádný polyglot.
Historicky mrtvý socialistický vzdělávací systém se mě kdysi pokoušel naučit rusky, poněvadž se Sovětským Svazem to fakt vypadalo na věčné časy. 

Neuspěl. Na rozdíl od mé ženy mě azbuka nejen neoslovila, ale před maturitní zkouškou mi připravila dost bezesných nocí. Zatímco manželka si dodnes pamatuje přesné znění ústního referátu z ruského jazyka, čímž jednou ohromila ruskou prodavačku ve francouzském krámku s čínským zbožím na řeckém ostrově Santorini, já skončil u konstatování, že "Očeň rad guljaju po parke. Letom i zimoj." Zkoušejícím to patrně stačilo, takže jsem obdržel jedničku. Podezření, že jak profesoři, tak já, jsme na stejné úrovni, nabylo reálných rozměrů.

Poté jsem hodně cestoval. Nejraději po naší krásné vlasti. Jakkoliv nejsem jazykově nadán, domluvil jsem se bez problémů v Plzni, v Praze, ba dokonce i v Brně! Na Valašsku jsem válel a krkonošské nářečí zvládnul levou zadní. Když mě ale manželka z Karlových Varů dovezla na Prajzskou, byl jsem v koncích.

Už za Opavou se mi zdálo, že jedeme příliš dlouho na východ. Na mou otázku: "Maruško, nejsme už na Ukrajině?" reagovala žena podřazením na třetí rychlostní stupeň - a kousek za Bolaticemi jsem začínal propadat panice. "Hic sunt leones?" optal jsem se v Chuchelné, čímž jsem vyčerpal veškeré znalosti latinského jazyka. Dorazili jsme mlčky a téměř po tmě do cíle.

První setkání s mou nastávající prajzskou tchýní bylo rozpačité. Něco povídala, ale já nerozuměl prakticky žádné větě. Kdyby hovořila čínsky, vyšlo by to nastejno. Tak jsem se šťastně usmíval, přikyvoval a souhlasil. Dodnes netuším, s čím vlastně. Což možná vysvětluje, proč mě svým vlastním způsobem měla ráda.

Internet tenkrát ještě nebyl k dispozici, takže jsem se musel spolehnout na tlumočnici, co jsem měl po ruce. Povídám: "Maruško, jseš si jistá, žes mě odvezla na správné místo? Vždyť já tady umřu na podvýživu. Zatím vůbec netuším, jak si mám říct o správné jídlo, které tolik miluji. Třeba bramborovou kaši."

Přežil jsem.

Už přesně vím, co je foremetla. I šebleflu dokážu najít i potmě. Jím s beftekem jako civilizovaný člověk. Chcač chodím zcela správně na hajzel. V galatách a butkách se šrajtoflou chodím do konzumu, kde kupuju bělky, přičemž mám zapnutý buntek, abych neoslňoval. Ale pořád si připadám jako božatko. Trochu mi narostl břuch, ale to je tím, že na procházce se psem se jenom crcám. Chodím do doktora, do zubařa - a když se žena naštve i do Pieruna. Miluji dupku své ženy a přesně vím, co po mě chce, když řekne: "Dones mi duršlok." A po obědě nesmím grgat, tím méně grcat. Jen dodneška si pletu handru a handtuch. A chrobalivá jablka prý nemám uskladňovat. Kafe si dělám do kakoče a nepřijde mi to divné. Bez krygelu nedám ránu, ale nelopu. A miluji mňagu a pobabčak.


Vše výše zmíněné, co jsem pochopil, mě stálo skoro třicet let práce - a něco vám povím. Zlatá azbuka.


Jdu guljat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...