Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem se dostal na Prajzskou

Nejsem žádný polyglot.
Historicky mrtvý socialistický vzdělávací systém se mě kdysi pokoušel naučit rusky, poněvadž se Sovětským Svazem to fakt vypadalo na věčné časy. 

Neuspěl. Na rozdíl od mé ženy mě azbuka nejen neoslovila, ale před maturitní zkouškou mi připravila dost bezesných nocí. Zatímco manželka si dodnes pamatuje přesné znění ústního referátu z ruského jazyka, čímž jednou ohromila ruskou prodavačku ve francouzském krámku s čínským zbožím na řeckém ostrově Santorini, já skončil u konstatování, že "Očeň rad guljaju po parke. Letom i zimoj." Zkoušejícím to patrně stačilo, takže jsem obdržel jedničku. Podezření, že jak profesoři, tak já, jsme na stejné úrovni, nabylo reálných rozměrů.

Poté jsem hodně cestoval. Nejraději po naší krásné vlasti. Jakkoliv nejsem jazykově nadán, domluvil jsem se bez problémů v Plzni, v Praze, ba dokonce i v Brně! Na Valašsku jsem válel a krkonošské nářečí zvládnul levou zadní. Když mě ale manželka z Karlových Varů dovezla na Prajzskou, byl jsem v koncích.

Už za Opavou se mi zdálo, že jedeme příliš dlouho na východ. Na mou otázku: "Maruško, nejsme už na Ukrajině?" reagovala žena podřazením na třetí rychlostní stupeň - a kousek za Bolaticemi jsem začínal propadat panice. "Hic sunt leones?" optal jsem se v Chuchelné, čímž jsem vyčerpal veškeré znalosti latinského jazyka. Dorazili jsme mlčky a téměř po tmě do cíle.

První setkání s mou nastávající prajzskou tchýní bylo rozpačité. Něco povídala, ale já nerozuměl prakticky žádné větě. Kdyby hovořila čínsky, vyšlo by to nastejno. Tak jsem se šťastně usmíval, přikyvoval a souhlasil. Dodnes netuším, s čím vlastně. Což možná vysvětluje, proč mě svým vlastním způsobem měla ráda.

Internet tenkrát ještě nebyl k dispozici, takže jsem se musel spolehnout na tlumočnici, co jsem měl po ruce. Povídám: "Maruško, jseš si jistá, žes mě odvezla na správné místo? Vždyť já tady umřu na podvýživu. Zatím vůbec netuším, jak si mám říct o správné jídlo, které tolik miluji. Třeba bramborovou kaši."

Přežil jsem.

Už přesně vím, co je foremetla. I šebleflu dokážu najít i potmě. Jím s beftekem jako civilizovaný člověk. Chcač chodím zcela správně na hajzel. V galatách a butkách se šrajtoflou chodím do konzumu, kde kupuju bělky, přičemž mám zapnutý buntek, abych neoslňoval. Ale pořád si připadám jako božatko. Trochu mi narostl břuch, ale to je tím, že na procházce se psem se jenom crcám. Chodím do doktora, do zubařa - a když se žena naštve i do Pieruna. Miluji dupku své ženy a přesně vím, co po mě chce, když řekne: "Dones mi duršlok." A po obědě nesmím grgat, tím méně grcat. Jen dodneška si pletu handru a handtuch. A chrobalivá jablka prý nemám uskladňovat. Kafe si dělám do kakoče a nepřijde mi to divné. Bez krygelu nedám ránu, ale nelopu. A miluji mňagu a pobabčak.


Vše výše zmíněné, co jsem pochopil, mě stálo skoro třicet let práce - a něco vám povím. Zlatá azbuka.


Jdu guljat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy