Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem se dostal na Prajzskou

Nejsem žádný polyglot.
Historicky mrtvý socialistický vzdělávací systém se mě kdysi pokoušel naučit rusky, poněvadž se Sovětským Svazem to fakt vypadalo na věčné časy. 

Neuspěl. Na rozdíl od mé ženy mě azbuka nejen neoslovila, ale před maturitní zkouškou mi připravila dost bezesných nocí. Zatímco manželka si dodnes pamatuje přesné znění ústního referátu z ruského jazyka, čímž jednou ohromila ruskou prodavačku ve francouzském krámku s čínským zbožím na řeckém ostrově Santorini, já skončil u konstatování, že "Očeň rad guljaju po parke. Letom i zimoj." Zkoušejícím to patrně stačilo, takže jsem obdržel jedničku. Podezření, že jak profesoři, tak já, jsme na stejné úrovni, nabylo reálných rozměrů.

Poté jsem hodně cestoval. Nejraději po naší krásné vlasti. Jakkoliv nejsem jazykově nadán, domluvil jsem se bez problémů v Plzni, v Praze, ba dokonce i v Brně! Na Valašsku jsem válel a krkonošské nářečí zvládnul levou zadní. Když mě ale manželka z Karlových Varů dovezla na Prajzskou, byl jsem v koncích.

Už za Opavou se mi zdálo, že jedeme příliš dlouho na východ. Na mou otázku: "Maruško, nejsme už na Ukrajině?" reagovala žena podřazením na třetí rychlostní stupeň - a kousek za Bolaticemi jsem začínal propadat panice. "Hic sunt leones?" optal jsem se v Chuchelné, čímž jsem vyčerpal veškeré znalosti latinského jazyka. Dorazili jsme mlčky a téměř po tmě do cíle.

První setkání s mou nastávající prajzskou tchýní bylo rozpačité. Něco povídala, ale já nerozuměl prakticky žádné větě. Kdyby hovořila čínsky, vyšlo by to nastejno. Tak jsem se šťastně usmíval, přikyvoval a souhlasil. Dodnes netuším, s čím vlastně. Což možná vysvětluje, proč mě svým vlastním způsobem měla ráda.

Internet tenkrát ještě nebyl k dispozici, takže jsem se musel spolehnout na tlumočnici, co jsem měl po ruce. Povídám: "Maruško, jseš si jistá, žes mě odvezla na správné místo? Vždyť já tady umřu na podvýživu. Zatím vůbec netuším, jak si mám říct o správné jídlo, které tolik miluji. Třeba bramborovou kaši."

Přežil jsem.

Už přesně vím, co je foremetla. I šebleflu dokážu najít i potmě. Jím s beftekem jako civilizovaný člověk. Chcač chodím zcela správně na hajzel. V galatách a butkách se šrajtoflou chodím do konzumu, kde kupuju bělky, přičemž mám zapnutý buntek, abych neoslňoval. Ale pořád si připadám jako božatko. Trochu mi narostl břuch, ale to je tím, že na procházce se psem se jenom crcám. Chodím do doktora, do zubařa - a když se žena naštve i do Pieruna. Miluji dupku své ženy a přesně vím, co po mě chce, když řekne: "Dones mi duršlok." A po obědě nesmím grgat, tím méně grcat. Jen dodneška si pletu handru a handtuch. A chrobalivá jablka prý nemám uskladňovat. Kafe si dělám do kakoče a nepřijde mi to divné. Bez krygelu nedám ránu, ale nelopu. A miluji mňagu a pobabčak.


Vše výše zmíněné, co jsem pochopil, mě stálo skoro třicet let práce - a něco vám povím. Zlatá azbuka.


Jdu guljat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...