Nejsem žádný polyglot.
Historicky mrtvý socialistický vzdělávací systém se mě kdysi pokoušel naučit rusky, poněvadž se Sovětským Svazem to fakt vypadalo na věčné časy.
Neuspěl. Na rozdíl od mé ženy mě azbuka nejen neoslovila, ale před maturitní zkouškou mi připravila dost bezesných nocí. Zatímco manželka si dodnes pamatuje přesné znění ústního referátu z ruského jazyka, čímž jednou ohromila ruskou prodavačku ve francouzském krámku s čínským zbožím na řeckém ostrově Santorini, já skončil u konstatování, že "Očeň rad guljaju po parke. Letom i zimoj." Zkoušejícím to patrně stačilo, takže jsem obdržel jedničku. Podezření, že jak profesoři, tak já, jsme na stejné úrovni, nabylo reálných rozměrů.
Poté jsem hodně cestoval. Nejraději po naší krásné vlasti. Jakkoliv nejsem jazykově nadán, domluvil jsem se bez problémů v Plzni, v Praze, ba dokonce i v Brně! Na Valašsku jsem válel a krkonošské nářečí zvládnul levou zadní. Když mě ale manželka z Karlových Varů dovezla na Prajzskou, byl jsem v koncích.
Už za Opavou se mi zdálo, že jedeme příliš dlouho na východ. Na mou otázku: "Maruško, nejsme už na Ukrajině?" reagovala žena podřazením na třetí rychlostní stupeň - a kousek za Bolaticemi jsem začínal propadat panice. "Hic sunt leones?" optal jsem se v Chuchelné, čímž jsem vyčerpal veškeré znalosti latinského jazyka. Dorazili jsme mlčky a téměř po tmě do cíle.
První setkání s mou nastávající prajzskou tchýní bylo rozpačité. Něco povídala, ale já nerozuměl prakticky žádné větě. Kdyby hovořila čínsky, vyšlo by to nastejno. Tak jsem se šťastně usmíval, přikyvoval a souhlasil. Dodnes netuším, s čím vlastně. Což možná vysvětluje, proč mě svým vlastním způsobem měla ráda.
Internet tenkrát ještě nebyl k dispozici, takže jsem se musel spolehnout na tlumočnici, co jsem měl po ruce. Povídám: "Maruško, jseš si jistá, žes mě odvezla na správné místo? Vždyť já tady umřu na podvýživu. Zatím vůbec netuším, jak si mám říct o správné jídlo, které tolik miluji. Třeba bramborovou kaši."
Přežil jsem.
Už přesně vím, co je foremetla. I šebleflu dokážu najít i potmě. Jím s beftekem jako civilizovaný člověk. Chcač chodím zcela správně na hajzel. V galatách a butkách se šrajtoflou chodím do konzumu, kde kupuju bělky, přičemž mám zapnutý buntek, abych neoslňoval. Ale pořád si připadám jako božatko. Trochu mi narostl břuch, ale to je tím, že na procházce se psem se jenom crcám. Chodím do doktora, do zubařa - a když se žena naštve i do Pieruna. Miluji dupku své ženy a přesně vím, co po mě chce, když řekne: "Dones mi duršlok." A po obědě nesmím grgat, tím méně grcat. Jen dodneška si pletu handru a handtuch. A chrobalivá jablka prý nemám uskladňovat. Kafe si dělám do kakoče a nepřijde mi to divné. Bez krygelu nedám ránu, ale nelopu. A miluji mňagu a pobabčak.
Vše výše zmíněné, co jsem pochopil, mě stálo skoro třicet let práce - a něco vám povím. Zlatá azbuka.
Jdu guljat.
Komentáře
Okomentovat