Přeskočit na hlavní obsah

Velikonoce

Zase jsem o dvacku chudší. 

Ekonomická motivace šlape jako hodinky od chvíle, kdy jsem vnučce slíbil dvacet korun českých za každou jedničku z češtiny. Od té doby jiné známky nenosí. Nebo je zapírá, jenže to by se dlouho neutajilo. Zatím jsem ve fázi důvěřivosti, ale puberta to může změnit.

Pravdou je, že většinou domácí úkoly diriguje manželka, ovšem ta právě odpočívá ve Františkových Lázních, abych já mohl nerušeně chodit do práce. A přestože je díky blahovolnosti mobilního operátora neustále online, má jiné starosti, než dohlížet  na chod domácnosti.

A tak dnešní domácí zadání pocházející z šesté třídy základní školy zbylo na mě. Kupodivu se nejednalo o český jazyk, nýbrž matematiku. 

"Tu máš na starosti ty!" Prohlásila kdysi sveřepě má žena. "Tys ji studoval na té Karlově Univerzitě, tak máš všechno v malíčku." Dodala a odešla. Nemyslela přitom univerzitu nedávno zesnulého zpěváka.

"Jasně, mamuš! Udělám, co je třeba!" Vyhrkl jsem a nezaváhal ani na okamžik, poněvadž zmíněná fráze je  zárukou dlouholetého šťastného manželství. Naučte se ji také. 

To jsem ale netušil, co za překvapení mi přichystá pedagog z blízké základní školy.

Zadání znělo: "Určete datum příští Velikonoční neděle." Následoval sáhodlouhý návod, jak to udělat, přičemž v pravém horním rohu učebnice se skvěla neumělá podobizna jakéhosi Gausse. 

"Dědo, já tomu nerozumím, pomůžeš mi?" Výraz vnučky připomínal pohled naší čubičky, když nutně musí jít na procházku. Pokaždé podlehnu.

A tak jsme se společně proškrobrtali dělením, násobením, odčítáním a sčítáním. Vysvětlili jsme si pojem konstanta a výjimka, v níž výpočet neklapne. Všechno pěkně ručně propiskou na papír, poněvadž kalkulačka je striktně zakázaná. Proč, netuším ani teď, po třetím pivu. Propisovaček ale máme dostatek. Firemních.

Dospěli jsme nakonec k výsledku, který se lišil o pouhý jeden den, což bylo divné. Gauss by přeci nekecal. Probíráme se sáhodlouhým výpočtem a nemůžeme najít chybu. 

Vtom se vnučka praští do čela, otočí ruku a počítá na kloubech: "Aha. Leden, únor, březen... Březen má 31 dní! Ne třicet." Vyhrkla. A přesně v tu chvíli výpočet sednul jak prdel na hrnec.

Celá tato šaráda nás stála skoro hodinu času. A přitom by stačilo do Googlu zadat frázi: "Velikonoce 2020". A na Wiki zjistit, kdo byl vlastně ten geniální matematik. To by se do moderního života hodilo mnohem více, než otrocké dělení a násobení na papíru.

Nevím teď, zda vnučka něco pochopila, ale řešení má správně a dostane prý smajlíka. Možná už díky mně alespoň tuší, že kdysi žil byl nějaký Gauss. Jsem fantasta.

Pravděpodobně jí ale došel prostý fakt, jak moc je lepší slavit jenom Vánoce. 

U nich totiž není co počítat. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n