Přeskočit na hlavní obsah

Velikonoce

Zase jsem o dvacku chudší. 

Ekonomická motivace šlape jako hodinky od chvíle, kdy jsem vnučce slíbil dvacet korun českých za každou jedničku z češtiny. Od té doby jiné známky nenosí. Nebo je zapírá, jenže to by se dlouho neutajilo. Zatím jsem ve fázi důvěřivosti, ale puberta to může změnit.

Pravdou je, že většinou domácí úkoly diriguje manželka, ovšem ta právě odpočívá ve Františkových Lázních, abych já mohl nerušeně chodit do práce. A přestože je díky blahovolnosti mobilního operátora neustále online, má jiné starosti, než dohlížet  na chod domácnosti.

A tak dnešní domácí zadání pocházející z šesté třídy základní školy zbylo na mě. Kupodivu se nejednalo o český jazyk, nýbrž matematiku. 

"Tu máš na starosti ty!" Prohlásila kdysi sveřepě má žena. "Tys ji studoval na té Karlově Univerzitě, tak máš všechno v malíčku." Dodala a odešla. Nemyslela přitom univerzitu nedávno zesnulého zpěváka.

"Jasně, mamuš! Udělám, co je třeba!" Vyhrkl jsem a nezaváhal ani na okamžik, poněvadž zmíněná fráze je  zárukou dlouholetého šťastného manželství. Naučte se ji také. 

To jsem ale netušil, co za překvapení mi přichystá pedagog z blízké základní školy.

Zadání znělo: "Určete datum příští Velikonoční neděle." Následoval sáhodlouhý návod, jak to udělat, přičemž v pravém horním rohu učebnice se skvěla neumělá podobizna jakéhosi Gausse. 

"Dědo, já tomu nerozumím, pomůžeš mi?" Výraz vnučky připomínal pohled naší čubičky, když nutně musí jít na procházku. Pokaždé podlehnu.

A tak jsme se společně proškrobrtali dělením, násobením, odčítáním a sčítáním. Vysvětlili jsme si pojem konstanta a výjimka, v níž výpočet neklapne. Všechno pěkně ručně propiskou na papír, poněvadž kalkulačka je striktně zakázaná. Proč, netuším ani teď, po třetím pivu. Propisovaček ale máme dostatek. Firemních.

Dospěli jsme nakonec k výsledku, který se lišil o pouhý jeden den, což bylo divné. Gauss by přeci nekecal. Probíráme se sáhodlouhým výpočtem a nemůžeme najít chybu. 

Vtom se vnučka praští do čela, otočí ruku a počítá na kloubech: "Aha. Leden, únor, březen... Březen má 31 dní! Ne třicet." Vyhrkla. A přesně v tu chvíli výpočet sednul jak prdel na hrnec.

Celá tato šaráda nás stála skoro hodinu času. A přitom by stačilo do Googlu zadat frázi: "Velikonoce 2020". A na Wiki zjistit, kdo byl vlastně ten geniální matematik. To by se do moderního života hodilo mnohem více, než otrocké dělení a násobení na papíru.

Nevím teď, zda vnučka něco pochopila, ale řešení má správně a dostane prý smajlíka. Možná už díky mně alespoň tuší, že kdysi žil byl nějaký Gauss. Jsem fantasta.

Pravděpodobně jí ale došel prostý fakt, jak moc je lepší slavit jenom Vánoce. 

U nich totiž není co počítat. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...