Přeskočit na hlavní obsah

Šprušle

Šprušle. 

Tohle slovo možná neznáte, ale já ho nenávidím.

Údajně pochází z německého Sprießel, což ve volném překladu znamená příčka u žebříku. Věc, kterou jsem včera natíral, má ovšem do žebříku hodně daleko, leda by sahal až do nebe.

"Musíme natřít přední plot, je už pro ostudu," pravila jednoho jarního dne manželka a mně bylo jasné, že každý odpor je marný. Nabídl jsem v pudu sebezáchovy výměnou osmidenní pobyt na Korfu, což má žena kvitovala s nadšením, vyrochnila se v moři, zbodla moussaku, zanadávala si na řeckém letišti, ale ze svého požadavku bohužel neustoupila ani o píď. 

Po návratu jsem vyrazil na místo budoucího činu a zjistil, že kovový okrasný plot opravdu potřebuje trochu údržbářské péče. Aby nás lidi nepomluvili.

"Natírání je relax, dědo," snažila se mi manželka vnést trochu naděje do života, když jsem začal vysvětlovat, že největší fuška je ty kovové nesmysly připravit, aby nátěr vydržel dalších deset let. Zlatý živý plot.

Návštěva hlučínského Domu barev byla plodná. Prodavačka byla ženou na svém místě a vnutila mi spoustu věcí, o jejichž existenci jsem do té chvíle neměl ani tušení. Různé šmirgly, štětečky, ředidla, základní barvy, vrchní laky v barvě kaštanové a výherní los, který jsem ovšem mohl uplatnit až při dalším nákupu, takže jsem ho zmačkal a vyhodil. Náš běžný účet není bezedný. Dovezl jsem vše domů a modlil se, aby léto bylo deštivé.

Konec června je ale sviňa, a tak jsem v sobotu ráno chtě nechtě vyrazil do útoku. Popadl jsem plechovku zapáchající barvy, štětec a kus hadru a doufal, že se ocitnu v knize Marka Twaina. Těšil jsem se, jak budou kolem dokola pochodovat lidé a zaplatí mi, když jim na chvilku tu zpropadenou štětku půjčím, aby měli tu čest si trošku zanatírat. Bo relax!    

Ve čtyři odpoledne mi došla barva, takže na branku už se nedostalo. Celou dobu  kolem mě procházela spousta usměvavých prajzských lidiček, kteří pronášeli povzbudivá slova útěchy. 

"Natíráte, sousede, co?"
"Máte kliku, že neprší."
"Tady máte malého žida." Míněn flek.
"To už jste měl udělat dávno."
"Nefunguje mi počítač, ale stavím se, až budete mít hotovo."
"Relax, že jo?"

A podobně.

Nejspíš nemám stejné charisma jako Tom Sawyer, takže jsem si vše odmáknul sám. Výsledek vidíte na nepříliš kvalitní fotografii.

Zbavil jsem se nánosů barvy, dostal najíst a vyslechl si pochvalu od své manželky: "Ten skleník už fakticky vypadá hrozně. Bude třeba ho také natřít."

Řecko nezabralo. Příště zkusím Karibik. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako ...