Přeskočit na hlavní obsah

Šprušle

Šprušle. 

Tohle slovo možná neznáte, ale já ho nenávidím.

Údajně pochází z německého Sprießel, což ve volném překladu znamená příčka u žebříku. Věc, kterou jsem včera natíral, má ovšem do žebříku hodně daleko, leda by sahal až do nebe.

"Musíme natřít přední plot, je už pro ostudu," pravila jednoho jarního dne manželka a mně bylo jasné, že každý odpor je marný. Nabídl jsem v pudu sebezáchovy výměnou osmidenní pobyt na Korfu, což má žena kvitovala s nadšením, vyrochnila se v moři, zbodla moussaku, zanadávala si na řeckém letišti, ale ze svého požadavku bohužel neustoupila ani o píď. 

Po návratu jsem vyrazil na místo budoucího činu a zjistil, že kovový okrasný plot opravdu potřebuje trochu údržbářské péče. Aby nás lidi nepomluvili.

"Natírání je relax, dědo," snažila se mi manželka vnést trochu naděje do života, když jsem začal vysvětlovat, že největší fuška je ty kovové nesmysly připravit, aby nátěr vydržel dalších deset let. Zlatý živý plot.

Návštěva hlučínského Domu barev byla plodná. Prodavačka byla ženou na svém místě a vnutila mi spoustu věcí, o jejichž existenci jsem do té chvíle neměl ani tušení. Různé šmirgly, štětečky, ředidla, základní barvy, vrchní laky v barvě kaštanové a výherní los, který jsem ovšem mohl uplatnit až při dalším nákupu, takže jsem ho zmačkal a vyhodil. Náš běžný účet není bezedný. Dovezl jsem vše domů a modlil se, aby léto bylo deštivé.

Konec června je ale sviňa, a tak jsem v sobotu ráno chtě nechtě vyrazil do útoku. Popadl jsem plechovku zapáchající barvy, štětec a kus hadru a doufal, že se ocitnu v knize Marka Twaina. Těšil jsem se, jak budou kolem dokola pochodovat lidé a zaplatí mi, když jim na chvilku tu zpropadenou štětku půjčím, aby měli tu čest si trošku zanatírat. Bo relax!    

Ve čtyři odpoledne mi došla barva, takže na branku už se nedostalo. Celou dobu  kolem mě procházela spousta usměvavých prajzských lidiček, kteří pronášeli povzbudivá slova útěchy. 

"Natíráte, sousede, co?"
"Máte kliku, že neprší."
"Tady máte malého žida." Míněn flek.
"To už jste měl udělat dávno."
"Nefunguje mi počítač, ale stavím se, až budete mít hotovo."
"Relax, že jo?"

A podobně.

Nejspíš nemám stejné charisma jako Tom Sawyer, takže jsem si vše odmáknul sám. Výsledek vidíte na nepříliš kvalitní fotografii.

Zbavil jsem se nánosů barvy, dostal najíst a vyslechl si pochvalu od své manželky: "Ten skleník už fakticky vypadá hrozně. Bude třeba ho také natřít."

Řecko nezabralo. Příště zkusím Karibik. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...