Přeskočit na hlavní obsah

Emigrace

Kouzlo a úskalí prajzštiny jako svébytného jazyka tkví v tom, že vyrazíte-li o tři kilometry dál do sousední dědiny, máte problém domluvit se také, i když jste prakticky domorodec.

Samotní Prajzáci to moc neřeší, poněvadž návštěvy okolních vesnic nejsou příliš turisticky přínosné a doma se domluví vždycky, takže nikde moc netrajdají a drží se svého pozemku. Kromě fotbalových utkání, ale tam platí jiná gramatická pravidla, přičemž slovní  zásoba bývá dost jednotvárná.

Co má ale dělat tvor, který byl na tento kus krásné země importován, aby se pořádně domluvil, není jasné nikomu, koho jsem se ptal. Jen krčili rameny a říkali: "No jo, Strahovice, to už je údéhá". A podobně.

Dám praktický příklad. Není tomu tak dávno, co  jsme si zasadili tři keříky angreštu. U nás v Bělé se tomuhle ochlupenému zázraku přírody říká "kudlačinka", případně "okudlačinka", jak mi před chvílí vysvětlila manželka. Jenže vyrazíte o čtyři kilometry dál - do Bolatic - a tam se naprosto stejnému plodu říká "okudlinka". A víte prd, co vlastně jíte.

Nebo v Dolním Benešově především teď na podzim poletují "vrany". Zabloudíte ale do Hati - a tam se stejný pták jmenuje "vruna", což je naprosto jiný živočišný druh.  A tak dále. 

Dovolte mi citát:

"Ešče naša oma muvila enem po našemu. Ja se ešče baj co pamatuju, ale moje džeči už teho moc něrozumju. Bo v každej džečině se mluvi inym dialektem a jedno a to samo se řekně ganc inakši."

Babylon hadr.

Tohle sebevražedné lingvistické peklo se mi stalo osudným několik měsíců po mém importu z Karlových Varů, kde lidé sice také mluvili různými jazyky, ale ryzí Češi měli  jenom jeden, takže angrešt byl angrešt i o patnáct kilometrů dál v Andělské Hoře. Dokonce i v Praze! 

"Milošů!" ozvalo se z přízemí našeho rodinného domku. Hlas své tchýně jsem poznal na první poslech. Asi jako akordy elektrické kytary od Pink Floyd. "Vezmi ajmer a skoč do pivnice pro trochu kobzolí." 

"Už frčím!" zvolal jsem také a vyrazil, poněvadž na Prajzské je nutné všechno učinit okamžitě. Tím se tahle oblast liší od zbytku naší republiky, kde bývá na práci vždycky času dost. 

Dorazil jsem do přízemí a dumal nad významem slova "ajmer". Asi to bude nějaká měrná jednotka nebo nádobí, či co.

Slovo pivnice jsem důvěrně znal ze svého několikaletého pobytu na pražském Žižkově. Býval jsem v ní častějším hostem, než na přednáškách z matematiky. "Kobzole" mi manželka vysvětlila už dávno.  Ale že by se na Prajzské prodávaly brambory v hospodě? Inu, možné to je. Jiný kraj, jiný mrav. Pokrčil jsem rameny a vydal se splnit úkol.

Hostinec U Pruských má dlouhou a bohatou historii a navíc je vzdálen  maximálně sto metrů od mého nového bydliště. Sebevědomě jsem vešel do hostince, došel za pánem u výčepního pultu a pravil: "Vzal bych si, prosím, jeden ajmer kobzolí." A vytasil peněženku.

Domů jsem přišel nad ránem, protože kromě jiného mají Prajzáci i smysl pro humor. 

Co tenkrát měla tchýně k večeři si už nepamatuji.

Vysvětlivky:
ajmer - kbelík neboli kýbl
pivnice - sklep
kobzole - brambory
údéhá - údolí dutých hlav



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv