Samotní Prajzáci to moc neřeší, poněvadž návštěvy okolních vesnic nejsou příliš turisticky přínosné a doma se domluví vždycky, takže nikde moc netrajdají a drží se svého pozemku. Kromě fotbalových utkání, ale tam platí jiná gramatická pravidla, přičemž slovní zásoba bývá dost jednotvárná.
Co má ale dělat tvor, který byl na tento kus krásné země importován, aby se pořádně domluvil, není jasné nikomu, koho jsem se ptal. Jen krčili rameny a říkali: "No jo, Strahovice, to už je údéhá". A podobně.
Dám praktický příklad. Není tomu tak dávno, co jsme si zasadili tři keříky angreštu. U nás v Bělé se tomuhle ochlupenému zázraku přírody říká "kudlačinka", případně "okudlačinka", jak mi před chvílí vysvětlila manželka. Jenže vyrazíte o čtyři kilometry dál - do Bolatic - a tam se naprosto stejnému plodu říká "okudlinka". A víte prd, co vlastně jíte.
Nebo v Dolním Benešově především teď na podzim poletují "vrany". Zabloudíte ale do Hati - a tam se stejný pták jmenuje "vruna", což je naprosto jiný živočišný druh. A tak dále.
Dovolte mi citát:
"Ešče naša oma muvila enem po našemu. Ja se ešče baj co pamatuju, ale moje džeči už teho moc něrozumju. Bo v každej džečině se mluvi inym dialektem a jedno a to samo se řekně ganc inakši."
Babylon hadr.
Tohle sebevražedné lingvistické peklo se mi stalo osudným několik měsíců po mém importu z Karlových Varů, kde lidé sice také mluvili různými jazyky, ale ryzí Češi měli jenom jeden, takže angrešt byl angrešt i o patnáct kilometrů dál v Andělské Hoře. Dokonce i v Praze!
"Milošů!" ozvalo se z přízemí našeho rodinného domku. Hlas své tchýně jsem poznal na první poslech. Asi jako akordy elektrické kytary od Pink Floyd. "Vezmi ajmer a skoč do pivnice pro trochu kobzolí."
"Už frčím!" zvolal jsem také a vyrazil, poněvadž na Prajzské je nutné všechno učinit okamžitě. Tím se tahle oblast liší od zbytku naší republiky, kde bývá na práci vždycky času dost.
Dorazil jsem do přízemí a dumal nad významem slova "ajmer". Asi to bude nějaká měrná jednotka nebo nádobí, či co.
Slovo pivnice jsem důvěrně znal ze svého několikaletého pobytu na pražském Žižkově. Býval jsem v ní častějším hostem, než na přednáškách z matematiky. "Kobzole" mi manželka vysvětlila už dávno. Ale že by se na Prajzské prodávaly brambory v hospodě? Inu, možné to je. Jiný kraj, jiný mrav. Pokrčil jsem rameny a vydal se splnit úkol.
Hostinec U Pruských má dlouhou a bohatou historii a navíc je vzdálen maximálně sto metrů od mého nového bydliště. Sebevědomě jsem vešel do hostince, došel za pánem u výčepního pultu a pravil: "Vzal bych si, prosím, jeden ajmer kobzolí." A vytasil peněženku.
Domů jsem přišel nad ránem, protože kromě jiného mají Prajzáci i smysl pro humor.
Co tenkrát měla tchýně k večeři si už nepamatuji.
Vysvětlivky:
ajmer - kbelík neboli kýbl
pivnice - sklep
kobzole - brambory
údéhá - údolí dutých hlav
Komentáře
Okomentovat