Včera se v naší malé prajzské dědině konal lampionový průvod. Manželka šla dost nerada, poněvadž na konec obce, kde začínal, zatím metro nejezdí, a pěšky je to pěkná štrapáce.
Pokud neznáte slovo „štrapáce“, vězte, že do českého jazyka se dostalo oklikou přes německé strapazieren, ale doopravdy pochází z italského „strapazzare“. Ovšem ani tam historie výrazu nekončí, protože jeho původ leží hluboko v dějinách lidstva. Vzniklo složeninou z latinského extra (zvláště, neobyčejně) a patiare (trpěti). Což mnohé vysvětluje. Jdete a trpíte úplně dobrovolně.
Náš sněhobílý pejsek jménem Daisy lingvistiku moc neovládá, takže měl radost, že konečně očuchá i hovínka zatím neznámých pejsků, protože tak daleko na procházky většinou nechodíme. Zapůjčená sedmiletá vnučka Deniska se těšila také, přičemž cestou nic neočuchávala.
„Pak si dám párek v rohlíku!“ Prohlásila jednoznačně.
Na konci trasy totiž stojí místní obecní altánek, kde průvod končil. „A já si dám svařené víno!“ Kontroval jsem. „Já vezmu psa a půjdu domů,“ doplnila má žena, poněvadž listopadový večer byl chladný až sychravý. A tak jsme „štrapicírovali“ dlouhou cestou ke kýženému cíli.
Manželka i se psem nás v souladu se svým slibem opustila předčasně a já tedy šlapal s vnučkou ke kýženému párku v rohlíku. Který se bohužel nedostavil. Deniska se zamračila a hodlala vznést námitku, jenže já jsem děda akční a umím improvizovat.
„Hele, tady jsou šneci!“ Ukázal jsem na stůl, kde se rozprostíraly různě upečené pochutiny, kromě párku v rohlíku. „A fakt vypadají dobře. Koupím ti ho, jo? A načepuji ti čaj. Ten je pro děti zdarma! Což je dobře, protože moc peněz s sebou nemám.“
„Dobře, dědo.“ Řekla a mně se ulevilo. Mohl jsem si za ušetřené peníze koupit decku předraženého svařeného vína.
A tak jsme seděli a mlsali každý to své. Vítr fučel, zima se hlásila a postupně docházel zbytek průvodu, který jsme šikovně předběhli, abychom byli na místě první na párek v rohlíku, který nebyl.
„Ten šnek je dědo lepší než párek,“ prohlásilo děcko na konci kulinářské etapy a polilo se čajem.
„Že jo?“ Vyhrkl jsem, rozhodil rukama a polil se zbytkem vína.
„Jo,“ spolkla poslední sousto a pronesla větu, kterou si budu hodně dlouho pamatovat: „Dědo, já jsem dneska tak šťastná!“
Neřekl jsem nic, jen jsem jí bafnul za ruku a podnikli jsme štrapáci směrem domů, kde mě napadlo moudro: "Člověk může být šťasten i bez párku v rohlíku."
Komentáře
Okomentovat