Přeskočit na hlavní obsah

Lampionový průvod

Včera se v naší malé prajzské dědině konal lampionový průvod. Manželka šla dost nerada, poněvadž na konec obce, kde začínal, zatím metro nejezdí, a pěšky je to pěkná štrapáce. 

Pokud neznáte slovo „štrapáce“, vězte, že do českého jazyka se dostalo oklikou přes německé strapazieren, ale doopravdy pochází z italského „strapazzare“. Ovšem ani tam historie výrazu nekončí, protože jeho původ leží hluboko v dějinách lidstva.  Vzniklo složeninou z latinského extra (zvláště, neobyčejně) a patiare (trpěti). Což mnohé vysvětluje. Jdete a trpíte úplně dobrovolně. 

Náš sněhobílý pejsek jménem Daisy lingvistiku moc neovládá, takže měl radost, že konečně očuchá i hovínka zatím neznámých pejsků, protože tak daleko na procházky většinou nechodíme. Zapůjčená sedmiletá vnučka Deniska se těšila také, přičemž cestou nic neočuchávala. 

„Pak si dám párek v rohlíku!“ Prohlásila jednoznačně. 

Na konci trasy totiž stojí místní obecní altánek, kde průvod končil. „A já si dám svařené víno!“ Kontroval jsem. „Já vezmu psa a půjdu domů,“ doplnila má žena, poněvadž listopadový večer byl chladný až sychravý. A tak jsme „štrapicírovali“ dlouhou cestou ke kýženému cíli. 

Manželka i se psem nás v souladu se svým slibem opustila předčasně a já tedy šlapal s vnučkou ke kýženému párku v rohlíku. Který se bohužel nedostavil. Deniska se zamračila a hodlala vznést námitku, jenže já jsem děda akční a umím improvizovat.

„Hele, tady jsou šneci!“ Ukázal jsem na stůl, kde se rozprostíraly různě upečené pochutiny, kromě párku v rohlíku. „A fakt vypadají dobře. Koupím ti ho, jo? A načepuji ti čaj. Ten je pro děti zdarma! Což je dobře, protože moc peněz s sebou nemám.“ 

„Dobře, dědo.“ Řekla a mně se ulevilo. Mohl jsem si za ušetřené peníze koupit decku předraženého svařeného vína.

A tak jsme seděli a mlsali každý to své. Vítr fučel, zima se hlásila a postupně docházel zbytek průvodu, který jsme šikovně předběhli, abychom byli na místě první na párek v rohlíku, který nebyl.

„Ten šnek je dědo lepší než párek,“ prohlásilo děcko na konci kulinářské etapy a polilo se čajem. 

„Že jo?“ Vyhrkl jsem, rozhodil rukama a polil se zbytkem vína.

„Jo,“ spolkla poslední sousto a pronesla větu, kterou si budu hodně dlouho pamatovat: „Dědo, já jsem dneska tak šťastná!“

Neřekl jsem nic, jen jsem jí bafnul za ruku a podnikli jsme štrapáci směrem domů, kde mě napadlo moudro: "Člověk může být šťasten i bez párku v rohlíku."

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...