Přeskočit na hlavní obsah

Lampionový průvod

Včera se v naší malé prajzské dědině konal lampionový průvod. Manželka šla dost nerada, poněvadž na konec obce, kde začínal, zatím metro nejezdí, a pěšky je to pěkná štrapáce. 

Pokud neznáte slovo „štrapáce“, vězte, že do českého jazyka se dostalo oklikou přes německé strapazieren, ale doopravdy pochází z italského „strapazzare“. Ovšem ani tam historie výrazu nekončí, protože jeho původ leží hluboko v dějinách lidstva.  Vzniklo složeninou z latinského extra (zvláště, neobyčejně) a patiare (trpěti). Což mnohé vysvětluje. Jdete a trpíte úplně dobrovolně. 

Náš sněhobílý pejsek jménem Daisy lingvistiku moc neovládá, takže měl radost, že konečně očuchá i hovínka zatím neznámých pejsků, protože tak daleko na procházky většinou nechodíme. Zapůjčená sedmiletá vnučka Deniska se těšila také, přičemž cestou nic neočuchávala. 

„Pak si dám párek v rohlíku!“ Prohlásila jednoznačně. 

Na konci trasy totiž stojí místní obecní altánek, kde průvod končil. „A já si dám svařené víno!“ Kontroval jsem. „Já vezmu psa a půjdu domů,“ doplnila má žena, poněvadž listopadový večer byl chladný až sychravý. A tak jsme „štrapicírovali“ dlouhou cestou ke kýženému cíli. 

Manželka i se psem nás v souladu se svým slibem opustila předčasně a já tedy šlapal s vnučkou ke kýženému párku v rohlíku. Který se bohužel nedostavil. Deniska se zamračila a hodlala vznést námitku, jenže já jsem děda akční a umím improvizovat.

„Hele, tady jsou šneci!“ Ukázal jsem na stůl, kde se rozprostíraly různě upečené pochutiny, kromě párku v rohlíku. „A fakt vypadají dobře. Koupím ti ho, jo? A načepuji ti čaj. Ten je pro děti zdarma! Což je dobře, protože moc peněz s sebou nemám.“ 

„Dobře, dědo.“ Řekla a mně se ulevilo. Mohl jsem si za ušetřené peníze koupit decku předraženého svařeného vína.

A tak jsme seděli a mlsali každý to své. Vítr fučel, zima se hlásila a postupně docházel zbytek průvodu, který jsme šikovně předběhli, abychom byli na místě první na párek v rohlíku, který nebyl.

„Ten šnek je dědo lepší než párek,“ prohlásilo děcko na konci kulinářské etapy a polilo se čajem. 

„Že jo?“ Vyhrkl jsem, rozhodil rukama a polil se zbytkem vína.

„Jo,“ spolkla poslední sousto a pronesla větu, kterou si budu hodně dlouho pamatovat: „Dědo, já jsem dneska tak šťastná!“

Neřekl jsem nic, jen jsem jí bafnul za ruku a podnikli jsme štrapáci směrem domů, kde mě napadlo moudro: "Člověk může být šťasten i bez párku v rohlíku."

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv