Podzim

Škumpa se zbarvila do neuvěřitelně jásavých barev a pes výjimečně netoužil po procházce dědinou, ale spokojil se s polem za naším záhumenkem, kde nemusím výsledky práce jeho střevní mikroflóry sbírat, bo tam hore stejně smolí každá kuna nebo toulavá kočka. 

Manželka šla se mnou - a tak jsme dostupné kapsy naplnili opuštěnými vlašskými ořechy, které se bezprizorně povalovaly pod vzrostlým stromem. Cestou zpět jsem se tvářil nenápadně, poněvadž nám ty plody tak docela nepatřily. Inu, Prajzáci. Nekradou, nýbrž skromně uklízí.

Byl nádherný, byť lehce chladivý zářijový podvečer, a já dorazil domů, abych konečně stihl otestovat mobilní telefon z výrobní stáje jménem Apple, který už byl čtyřikrát reklamován a čtyřikrát vrácen jako bezchybný.

A jak už to v životě chodí, když se fakt cítíte úžasně, jste rádi na tomto světě a vůbec je vše růžové, dorazí varování a vystřízlivění. Zapnul jsem ten zpropadený klunker jménem iPhone a hodlal ho připojit ke své domácí síti. Načež přišla katastrofa.

Já zapomněl heslo na svou vlastní wi-fi! Z důvodu bezpečnosti jsem si ho samozřejmě nikde nepoznamenal, takže jsem se ocitl v dupě. 

U sporáku kutila má žena polévku Bleskovku. Ta se vyznačuje tím, že je rychle hotová a přitom výjimečně chutná, přestože není čínská. Babicovi to nevykecám, aby na nápadu nevydělal. Těšil jsem se na futrung, ale heslo bylo stále v nedohlednu.

Přestože se mi to profesně příčilo, položil jsem tichým hlasem otázku: "Babičko, neznáš náhodou heslo na naší wifinu?"

Manželka vrazila do polévky domácí vajíčko, pohlédla na mě a významně se rozmlčela.

Pochopil jsem. Dorazilo stáří. 

Mám ještě vlasy. Trošku bříško, bo Prajzák nejí jenom takové nějaké blafy, nýbrž poctivý bůček či králíka na smetaně. Mám spoustu umělých zubů, ale stále ještě vlastní přirození. Čtečku Kindle. Automobil, co jezdí a neodmlouvá. Tři nevlastní vnučky a třiapadesát různobarevných slipů. Levých ponožek mám o sedm méně, což nevadí, protože málokdy trefím na první pokus stejný pár, a pračku stejně jednou vyhodím.

Mým strojkem na holení si žena leští nohy a hodně jí to potom sluší. Navíc tím pádem neškrábe. Mám i slušné zaměstnání, kde jsem oblíben, poněvadž se tvářím, že rozumím věcem, kterým mí spolupracovníci nerozumí. V přetvářce jsem machr.  Také vlastním čtyři kury v kurníku a jednu andulku, která už mi dvakrát prokousla palec. I třešní letos bylo dost a švestky jsem rozdal. Nálev na okurky se mimořádně povedl  a rajská jablíčka byla jako prajzské baby. K nakousnutí. 

Jsem tudíž šťastný tvor. Řeknete si. Protože kdo z vás to má?

Tak proč si, u všech všudy, nemohu vzpomenout na heslo, jenž jsem si vymyslel tak fikané, abych ho nikdy v životě nezapomněl?

"Babičko, já jsem sklerotickej starej chuj." Řekl jsem sebekriticky a ryze česky. O chvíli později jsem zároveň s talířem bleskové polévky obdržel i pohlazení po vlasech a uklidňující odpověď.

"Já vím," řekla žena. "Já vím."

Dobře jsem se oženil.