Přeskočit na hlavní obsah

Podzim


Škumpa se zbarvila do neuvěřitelně jásavých barev a pes výjimečně netoužil po procházce dědinou, ale spokojil se s polem za naším záhumenkem, kde nemusím výsledky práce jeho střevní mikroflóry sbírat, bo tam hore stejně smolí každá kuna nebo toulavá kočka. 

Manželka šla se mnou - a tak jsme dostupné kapsy naplnili opuštěnými vlašskými ořechy, které se bezprizorně povalovaly pod vzrostlým stromem. Cestou zpět jsem se tvářil nenápadně, poněvadž nám ty plody tak docela nepatřily. Inu, Prajzáci. Nekradou, nýbrž skromně uklízí.

Byl nádherný, byť lehce chladivý zářijový podvečer, a já dorazil domů, abych konečně stihl otestovat mobilní telefon z výrobní stáje jménem Apple, který už byl čtyřikrát reklamován a čtyřikrát vrácen jako bezchybný.

A jak už to v životě chodí, když se fakt cítíte úžasně, jste rádi na tomto světě a vůbec je vše růžové, dorazí varování a vystřízlivění. Zapnul jsem ten zpropadený klunker jménem iPhone a hodlal ho připojit ke své domácí síti. Načež přišla katastrofa.

Já zapomněl heslo na svou vlastní wi-fi! Z důvodu bezpečnosti jsem si ho samozřejmě nikde nepoznamenal, takže jsem se ocitl v dupě

U sporáku kutila má žena polévku Bleskovku. Ta se vyznačuje tím, že je rychle hotová a přitom výjimečně chutná, přestože není čínská. Babicovi to nevykecám, aby na nápadu nevydělal. Těšil jsem se na futrung, ale heslo bylo stále v nedohlednu.

Přestože se mi to profesně příčilo, položil jsem tichým hlasem otázku: "Babičko, neznáš náhodou heslo na naší wifinu?"

Manželka vrazila do polévky domácí vajíčko, pohlédla na mě a významně se rozmlčela.

Pochopil jsem. Dorazilo stáří. 

Mám ještě vlasy. Trošku bříško, bo Prajzák nejí jenom takové nějaké blafy, nýbrž poctivý bůček či králíka na smetaně. Mám spoustu umělých zubů, ale stále ještě vlastní přirození. Čtečku Kindle. Automobil, co jezdí a neodmlouvá. Tři nevlastní vnučky a třiapadesát různobarevných slipů. Levých ponožek mám o sedm méně, což nevadí, protože málokdy trefím na první pokus stejný pár, a pračku stejně jednou vyhodím.

Mým strojkem na holení si žena leští nohy a hodně jí to potom sluší. Navíc tím pádem neškrábe. Mám i slušné zaměstnání, kde jsem oblíben, poněvadž se tvářím, že rozumím věcem, kterým mí spolupracovníci nerozumí. V přetvářce jsem machr.  Také vlastním čtyři kury v kurníku a jednu andulku, která už mi dvakrát prokousla palec. I třešní letos bylo dost a švestky jsem rozdal. Nálev na okurky se mimořádně povedl  a rajská jablíčka byla jako prajzské baby. K nakousnutí. 

Jsem tudíž šťastný tvor. Řeknete si. Protože kdo z vás to má?

Tak proč si, u všech všudy, nemohu vzpomenout na heslo, jenž jsem si vymyslel tak fikané, abych ho nikdy v životě nezapomněl?

"Babičko, já jsem sklerotickej starej chuj." Řekl jsem sebekriticky a ryze česky. O chvíli později jsem zároveň s talířem bleskové polévky obdržel i pohlazení po vlasech a uklidňující odpověď.

"Já vím," řekla žena. "Já vím."

Dobře jsem se oženil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...