Přeskočit na hlavní obsah

Na kole


Tuto fotografii bych nepořídil, kdybych cestou do práce nezabloudil. Potvrdila se tak platnost profláknutého lidového rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Vysvětlím.

Jezdit do zaměstnání na bicyklu v teplých letních měsících je vcelku fajn. Do Hlučína to z naší dědiny moc daleko není a stárnoucí tělo občas potřebuje pohyb. Asi před třemi týdny jsem svedl ostrý konverzační souboj s domácí váhou, což vyrušilo manželku od háčkování. Zaslechla můj zvýšený baryton a odporné vrzání obstarožního přístroje, tak se vyrazila podívat, co se děje. Bohužel měla na nose správné brýle, tak jenom spráskla ruce, znovu se podívala na chvějící se číslo na displeji, a prohlásila: „Ale dědo, no totok?“ A odešla držet dietu na gauč.

I tak stručná kritika postačí, aby se nad sebou manžel zamyslel. Vyleštil jsem tedy kolo vybavené brzdami Shimano Deore a pevně se rozhodl, že se svým tělem něco udělám. Čímž vyvstal problém, jehož řešení dosud neznám. Tím je absolutní nedostatek cyklistických stezek, které by vedly směrem, kam potřebuji jet já. 

Trmácet se na bicyklu bez elektromotoru po frekventované hlavní cestě je totiž dost sebevražedná činnost. Jistě znáte sami. I při cestě do práce, a to vlastně především, vyžaduji pohodu, klídek a čas na probuzení. Být ve střehu v šest ráno je prakticky nemožné. A hospody jsou ještě zavřené.

A tak zkouším různé cesty vedoucí k mému cíli. Jako správný ajťák jsem začal na mapách od firmy Google. „Ha!“ Říkám si. „Tahle cesta vypadá zajímavě. Vede i kousek lesem, zdá se celkem používaná a vyhýbá se všem řvoucím náklaďákům a vícerozměrným autobusům. Kňouři mi nevadí, bažant uhne a komárům prostě ujedu.“ Dumal jsem.

Postačilo deset minut, abych celou nadnárodní společnost poslal k šípku, protože tvůrci map se neobtěžovali zjišťováním, co vlastně doopravdy v lese na cyklistu s trekovým kolem čeká. Všechno.

Kopec nahoru. Kopec dolů. A kurva zase nahoru! Vymleté díry v prašné stezce. Jako bonus pak nějaký mudrlant kousek cesty vysypal štěrkovým kamením zvícím velikosti slepičího vejce. A tam, kde na mapách byla jedna stezka, našel jsem křižovatku o pěti různých výjezdech bez jakéhokoliv dopravního značení. A co bylo nejhorší – uprostřed obrovských borovic, smrků a jiných velikánů, GPS prostě nefunguje! 

Na dvě minuty jsem zastavil, abych nabral správný směr, což byla obrovská příležitost pro celou populaci komárů a tři odporně veliké ovády. Všechna hmyzí havěť v okolí se na mě vrhla, aby zjistila, jak chutnám. Prý hmyzu ubývá. Cha! Stavte se vědátoři k nám na Prajzskou.

Když jsem rozhrnul poslední houští, otevřel se mi výhled, jaký vidíte na fotografii. A víte co? Najednou jsem byl šťastný, že mám vše za sebou a že naše zem je opravdu krásná napohled, jak se zpívá v hymně. Ale nejdřív se asi každý z nás musí nutně protáhnout nějakým tím nepříjemným hnojem, aby na prostou pravdu přišel.

A potěšilo mě, že není všude jenom žlutá. Zítra možná objevím i pole s marihuanou, kdo ví. Já jednou tu správnou cestu najdu!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...