Přeskočit na hlavní obsah

Na kole

Tuto fotografii bych nepořídil, kdybych cestou do práce nezabloudil. Potvrdila se tak platnost profláknutého lidového rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Vysvětlím.

Jezdit do zaměstnání na bicyklu v teplých letních měsících je vcelku fajn. Do Hlučína to z naší dědiny moc daleko není a stárnoucí tělo občas potřebuje pohyb. Asi před třemi týdny jsem svedl ostrý konverzační souboj s domácí váhou, což vyrušilo manželku od háčkování. Zaslechla můj zvýšený baryton a odporné vrzání obstarožního přístroje, tak se vyrazila podívat, co se děje. Bohužel měla na nose správné brýle, tak jenom spráskla ruce, znovu se podívala na chvějící se číslo na displeji, a prohlásila: „Ale dědo, no totok?“ A odešla držet dietu na gauč.

I tak stručná kritika postačí, aby se nad sebou manžel zamyslel. Vyleštil jsem tedy kolo vybavené brzdami Shimano Deore a pevně se rozhodl, že se svým tělem něco udělám. Čímž vyvstal problém, jehož řešení dosud neznám. Tím je absolutní nedostatek cyklistických stezek, které by vedly směrem, kam potřebuji jet já. 

Trmácet se na bicyklu bez elektromotoru po frekventované hlavní cestě je totiž dost sebevražedná činnost. Jistě znáte sami. I při cestě do práce, a to vlastně především, vyžaduji pohodu, klídek a čas na probuzení. Být ve střehu v šest ráno je prakticky nemožné. A hospody jsou ještě zavřené.

A tak zkouším různé cesty vedoucí k mému cíli. Jako správný ajťák jsem začal na mapách od firmy Google. „Ha!“ Říkám si. „Tahle cesta vypadá zajímavě. Vede i kousek lesem, zdá se celkem používaná a vyhýbá se všem řvoucím náklaďákům a vícerozměrným autobusům. Kňouři mi nevadí, bažant uhne a komárům prostě ujedu.“ Dumal jsem.

Postačilo deset minut, abych celou nadnárodní společnost poslal k šípku, protože tvůrci map se neobtěžovali zjišťováním, co vlastně doopravdy v lese na cyklistu s trekovým kolem čeká. Všechno.

Kopec nahoru. Kopec dolů. A kurva zase nahoru! Vymleté díry v prašné stezce. Jako bonus pak nějaký mudrlant kousek cesty vysypal štěrkovým kamením zvícím velikosti slepičího vejce. A tam, kde na mapách byla jedna stezka, našel jsem křižovatku o pěti různých výjezdech bez jakéhokoliv dopravního značení. A co bylo nejhorší – uprostřed obrovských borovic, smrků a jiných velikánů, GPS prostě nefunguje! 

Na dvě minuty jsem zastavil, abych nabral správný směr, což byla obrovská příležitost pro celou populaci komárů a tři odporně veliké ovády. Všechna hmyzí havěť v okolí se na mě vrhla, aby zjistila, jak chutnám. Prý hmyzu ubývá. Cha! Stavte se vědátoři k nám na Prajzskou.

Když jsem rozhrnul poslední houští, otevřel se mi výhled, jaký vidíte na fotografii. A víte co? Najednou jsem byl šťastný, že mám vše za sebou a že naše zem je opravdu krásná napohled, jak se zpívá v hymně. Ale nejdřív se asi každý z nás musí nutně protáhnout nějakým tím nepříjemným hnojem, aby na prostou pravdu přišel.

A potěšilo mě, že není všude jenom žlutá. Zítra možná objevím i pole s marihuanou, kdo ví. Já jednou tu správnou cestu najdu!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...