Tuto fotografii bych nepořídil, kdybych cestou do práce nezabloudil. Potvrdila se tak platnost profláknutého lidového rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Vysvětlím.
Jezdit do zaměstnání na bicyklu v teplých letních měsících je vcelku fajn. Do Hlučína to z naší dědiny moc daleko není a stárnoucí tělo občas potřebuje pohyb. Asi před třemi týdny jsem svedl ostrý konverzační souboj s domácí váhou, což vyrušilo manželku od háčkování. Zaslechla můj zvýšený baryton a odporné vrzání obstarožního přístroje, tak se vyrazila podívat, co se děje. Bohužel měla na nose správné brýle, tak jenom spráskla ruce, znovu se podívala na chvějící se číslo na displeji, a prohlásila: „Ale dědo, no totok?“ A odešla držet dietu na gauč.
I tak stručná kritika postačí, aby se nad sebou manžel zamyslel. Vyleštil jsem tedy kolo vybavené brzdami Shimano Deore a pevně se rozhodl, že se svým tělem něco udělám. Čímž vyvstal problém, jehož řešení dosud neznám. Tím je absolutní nedostatek cyklistických stezek, které by vedly směrem, kam potřebuji jet já.
Trmácet se na bicyklu bez elektromotoru po frekventované hlavní cestě je totiž dost sebevražedná činnost. Jistě znáte sami. I při cestě do práce, a to vlastně především, vyžaduji pohodu, klídek a čas na probuzení. Být ve střehu v šest ráno je prakticky nemožné. A hospody jsou ještě zavřené.
A tak zkouším různé cesty vedoucí k mému cíli. Jako správný ajťák jsem začal na mapách od firmy Google. „Ha!“ Říkám si. „Tahle cesta vypadá zajímavě. Vede i kousek lesem, zdá se celkem používaná a vyhýbá se všem řvoucím náklaďákům a vícerozměrným autobusům. Kňouři mi nevadí, bažant uhne a komárům prostě ujedu.“ Dumal jsem.
Postačilo deset minut, abych celou nadnárodní společnost poslal k šípku, protože tvůrci map se neobtěžovali zjišťováním, co vlastně doopravdy v lese na cyklistu s trekovým kolem čeká. Všechno.
Kopec nahoru. Kopec dolů. A kurva zase nahoru! Vymleté díry v prašné stezce. Jako bonus pak nějaký mudrlant kousek cesty vysypal štěrkovým kamením zvícím velikosti slepičího vejce. A tam, kde na mapách byla jedna stezka, našel jsem křižovatku o pěti různých výjezdech bez jakéhokoliv dopravního značení. A co bylo nejhorší – uprostřed obrovských borovic, smrků a jiných velikánů, GPS prostě nefunguje!
Na dvě minuty jsem zastavil, abych nabral správný směr, což byla obrovská příležitost pro celou populaci komárů a tři odporně veliké ovády. Všechna hmyzí havěť v okolí se na mě vrhla, aby zjistila, jak chutnám. Prý hmyzu ubývá. Cha! Stavte se vědátoři k nám na Prajzskou.
Když jsem rozhrnul poslední houští, otevřel se mi výhled, jaký vidíte na fotografii. A víte co? Najednou jsem byl šťastný, že mám vše za sebou a že naše zem je opravdu krásná napohled, jak se zpívá v hymně. Ale nejdřív se asi každý z nás musí nutně protáhnout nějakým tím nepříjemným hnojem, aby na prostou pravdu přišel.
A potěšilo mě, že není všude jenom žlutá. Zítra možná objevím i pole s marihuanou, kdo ví. Já jednou tu správnou cestu najdu!
Komentáře
Okomentovat