Přeskočit na hlavní obsah

Hlídání

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“

Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“

„Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl.

„Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“

A osiřeli jsme. 

Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“

Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravděpodobných míst, přičemž můj svěřenec měl větší přehled než já, kam která věc patří. „Malý lžičky, dědo, patří semhle, to ví přeci každej, tohle babička dává tady dolů a hrnce támhle. Ježíš, ty jsi nemožnej, přeci ten velkej hrnec patří semhle. Budeme hrát piano?“

Piano je oblíbená aplikace mnou osobně nainstalovaná na hypermoderní velkoplošný iPad. Na obrazovce vám tečou takové slzy, nebo co to je, a vy musíte každou chytit, aby zařízení vydalo žádaný tón. Zvládli jsme Jingle Bells i Baladu pro Elišku, ale na pět hvězdiček, což je vrchol, jsme se nedostali. Na kankán od Offenbacha už jsme si netroufli.

„Smolím na to,“ prohlásila Simonka po třetím neúspěšném pokusu. „Budeme tančit.“ Strčila mi do ruky světýlko určené na jízdní kolo. Jednou zmáčknete – svítí. Zmáčknete podruhé – bliká. A máte diskošku. Já blikal a vnučka si pustila svou oblíbenou skladbu, pocházející z osmdesátých let minulého století. Jmenuje si Big Bamboo a stvořila ji čistokrevná diskotéková kapela jménem Saragossa Band. Refrén skladby je všeříkající a snadno zapamatovatelný, takže ho zvládne i napůl senilní dědeček. Zní takto: „Ay Ay Ay Ay Ay.“ 

Když jsem byl v nejlepším a ukazoval vnučce, jak taneční kroky zvládal Travolta, stopla zvuk a položila mi otázku: „Dědo, já ještě anglicky moc neumím. Co znamená to Ay Ay Ay Ay Ay?“

Pustil jsem jí raději Tygra z Indie od Viktora Sodomy.

„Ale dědo, tygři se přeci nestřílej, to je hnusný.“ Řekla a kontrovala: „Mám raději tu, jak zpívaj von vej tiket!“

„Já taky!“ Vypadlo ze mě a v tu chvíli se vrátila babička.

Sundala brýle a neřekla nic, protože béžovou vlnu neměli. Asi budu brzy zase hlídat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...