Přeskočit na hlavní obsah

Hlídání

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“

Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“

„Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl.

„Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“

A osiřeli jsme. 

Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“

Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravděpodobných míst, přičemž můj svěřenec měl větší přehled než já, kam která věc patří. „Malý lžičky, dědo, patří semhle, to ví přeci každej, tohle babička dává tady dolů a hrnce támhle. Ježíš, ty jsi nemožnej, přeci ten velkej hrnec patří semhle. Budeme hrát piano?“

Piano je oblíbená aplikace mnou osobně nainstalovaná na hypermoderní velkoplošný iPad. Na obrazovce vám tečou takové slzy, nebo co to je, a vy musíte každou chytit, aby zařízení vydalo žádaný tón. Zvládli jsme Jingle Bells i Baladu pro Elišku, ale na pět hvězdiček, což je vrchol, jsme se nedostali. Na kankán od Offenbacha už jsme si netroufli.

„Smolím na to,“ prohlásila Simonka po třetím neúspěšném pokusu. „Budeme tančit.“ Strčila mi do ruky světýlko určené na jízdní kolo. Jednou zmáčknete – svítí. Zmáčknete podruhé – bliká. A máte diskošku. Já blikal a vnučka si pustila svou oblíbenou skladbu, pocházející z osmdesátých let minulého století. Jmenuje si Big Bamboo a stvořila ji čistokrevná diskotéková kapela jménem Saragossa Band. Refrén skladby je všeříkající a snadno zapamatovatelný, takže ho zvládne i napůl senilní dědeček. Zní takto: „Ay Ay Ay Ay Ay.“ 

Když jsem byl v nejlepším a ukazoval vnučce, jak taneční kroky zvládal Travolta, stopla zvuk a položila mi otázku: „Dědo, já ještě anglicky moc neumím. Co znamená to Ay Ay Ay Ay Ay?“

Pustil jsem jí raději Tygra z Indie od Viktora Sodomy.

„Ale dědo, tygři se přeci nestřílej, to je hnusný.“ Řekla a kontrovala: „Mám raději tu, jak zpívaj von vej tiket!“

„Já taky!“ Vypadlo ze mě a v tu chvíli se vrátila babička.

Sundala brýle a neřekla nic, protože béžovou vlnu neměli. Asi budu brzy zase hlídat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...