Přeskočit na hlavní obsah

Hlídání

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“

Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“

„Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl.

„Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“

A osiřeli jsme. 

Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“

Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravděpodobných míst, přičemž můj svěřenec měl větší přehled než já, kam která věc patří. „Malý lžičky, dědo, patří semhle, to ví přeci každej, tohle babička dává tady dolů a hrnce támhle. Ježíš, ty jsi nemožnej, přeci ten velkej hrnec patří semhle. Budeme hrát piano?“

Piano je oblíbená aplikace mnou osobně nainstalovaná na hypermoderní velkoplošný iPad. Na obrazovce vám tečou takové slzy, nebo co to je, a vy musíte každou chytit, aby zařízení vydalo žádaný tón. Zvládli jsme Jingle Bells i Baladu pro Elišku, ale na pět hvězdiček, což je vrchol, jsme se nedostali. Na kankán od Offenbacha už jsme si netroufli.

„Smolím na to,“ prohlásila Simonka po třetím neúspěšném pokusu. „Budeme tančit.“ Strčila mi do ruky světýlko určené na jízdní kolo. Jednou zmáčknete – svítí. Zmáčknete podruhé – bliká. A máte diskošku. Já blikal a vnučka si pustila svou oblíbenou skladbu, pocházející z osmdesátých let minulého století. Jmenuje si Big Bamboo a stvořila ji čistokrevná diskotéková kapela jménem Saragossa Band. Refrén skladby je všeříkající a snadno zapamatovatelný, takže ho zvládne i napůl senilní dědeček. Zní takto: „Ay Ay Ay Ay Ay.“ 

Když jsem byl v nejlepším a ukazoval vnučce, jak taneční kroky zvládal Travolta, stopla zvuk a položila mi otázku: „Dědo, já ještě anglicky moc neumím. Co znamená to Ay Ay Ay Ay Ay?“

Pustil jsem jí raději Tygra z Indie od Viktora Sodomy.

„Ale dědo, tygři se přeci nestřílej, to je hnusný.“ Řekla a kontrovala: „Mám raději tu, jak zpívaj von vej tiket!“

„Já taky!“ Vypadlo ze mě a v tu chvíli se vrátila babička.

Sundala brýle a neřekla nic, protože béžovou vlnu neměli. Asi budu brzy zase hlídat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv