Hlídání

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“

Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“

„Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl.

„Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“

A osiřeli jsme. 

Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“

Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravděpodobných míst, přičemž můj svěřenec měl větší přehled než já, kam která věc patří. „Malý lžičky, dědo, patří semhle, to ví přeci každej, tohle babička dává tady dolů a hrnce támhle. Ježíš, ty jsi nemožnej, přeci ten velkej hrnec patří semhle. Budeme hrát piano?“

Piano je oblíbená aplikace mnou osobně nainstalovaná na hypermoderní velkoplošný iPad. Na obrazovce vám tečou takové slzy, nebo co to je, a vy musíte každou chytit, aby zařízení vydalo žádaný tón. Zvládli jsme Jingle Bells i Baladu pro Elišku, ale na pět hvězdiček, což je vrchol, jsme se nedostali. Na kankán od Offenbacha už jsme si netroufli.

„Smolím na to,“ prohlásila Simonka po třetím neúspěšném pokusu. „Budeme tančit.“ Strčila mi do ruky světýlko určené na jízdní kolo. Jednou zmáčknete – svítí. Zmáčknete podruhé – bliká. A máte diskošku. Já blikal a vnučka si pustila svou oblíbenou skladbu, pocházející z osmdesátých let minulého století. Jmenuje si Big Bamboo a stvořila ji čistokrevná diskotéková kapela jménem Saragossa Band. Refrén skladby je všeříkající a snadno zapamatovatelný, takže ho zvládne i napůl senilní dědeček. Zní takto: „Ay Ay Ay Ay Ay.“ 

Když jsem byl v nejlepším a ukazoval vnučce, jak taneční kroky zvládal Travolta, stopla zvuk a položila mi otázku: „Dědo, já ještě anglicky moc neumím. Co znamená to Ay Ay Ay Ay Ay?“

Pustil jsem jí raději Tygra z Indie od Viktora Sodomy.

„Ale dědo, tygři se přeci nestřílej, to je hnusný.“ Řekla a kontrovala: „Mám raději tu, jak zpívaj von vej tiket!“

„Já taky!“ Vypadlo ze mě a v tu chvíli se vrátila babička.

Sundala brýle a neřekla nic, protože béžovou vlnu neměli. Asi budu brzy zase hlídat.