Nákup

„Dědo, doma není co žrať. Mám tu dvě vnučky, v noci jsem nespala, takže bys mohl zajet do LIDLu udělat velký nákup.“ Bliklo na mě komunikační okénko na Facebooku zhruba kolem desáté hodiny dopolední standardního středoevropského času. 

Kecám. 

Celý vzkaz byl jednodušší: „Zajedeš nakoupit, lednička je prázdná seznam pošlu.“ Chybějící interpunkci jsem ignoroval, ale i tak se mi orosilo čelo. Podobnou zodpovědnost na má bedra manželka nikdy za dobu, co jsme svoji, nekladla. Dobře zná mé limity. O deset minut později jsem se s výmluvou, že řeším složitý digitální problém, zmohl v odpovědi jenom na prosté OK. S manželkou se nediskutuje, manželka se poslouchá, vytanul mi na mysli citát neznámého ženáče, který nejspíš věděl, o čem mluví. Zda byl šťastný, či nikoliv, o tom se literatura nezmiňuje. 

Byl.

Samotný seznam nebyl dlouhý. Obsahoval v podstatě věci, které už jsem v životě viděl, ale bohužel končil sdělením: „A kup ještě, co ti padne do oka.“ Tentokrát byla čárka umístěna správně. Hlučínský LIDL je rozlehlá nákupní galerie a první, co se člověku stane, když vleze dovnitř je, že mu něco padne do oka. Omluvil jsem se v duchu své platební kartě, která se zapřela v peněžence a odmítla v sebevražedném představení účinkovat. 

Šel jsem.

Čekal mě boj se závorou, která se odmítala otevřít. O pár minut později jsem zjistil, že mačkám blbé tlačítko. Nákupní košík pohrdl dvoukorunou a pokus vyrvat ho násilím také skončil nezdarem. Pět dvoukorunových mincí z levé kapsy jsem rozměnil na desetikorunu u přihlížejícího policisty, aniž bych dostal pokutu za špatné parkování, a košík se vzdal.

Všechno je jinak. 

Tenhle citát neznámého autora mě napadl hned po vstupu do prodejny, kde jsme s manželkou minimálně půl roku nakupovali. Hned u vchodu po levé straně bývávalo čerstvé pečivo. Kousek dál ovocné čaje a podobné  lahůdky. Dnes jsem nalezl jen pár unavených rohlíků a skvělý výběr kávy. Osobně tenhle marketingový trik nesnáším, protože jsem ho prokoukl. Je mi jasné, že borci z vyšších vrstev mají všechno spočítané a vědí, že neustálé šoupání dostupným zbožím sem a tam přináší větší zisky, poněvadž chudák nakupující musí chtě nechtě obrazit celou prodejnu, aby našel, co hledá. Mezitím ovšem najde i co nehledal – a zhusta to strčí do košíku také, takže se často ozve z reproduktorů sdělení: "Otvíráme pokladnu číslo osm!"

To mě štve.

Protože jsem učinil totéž, ačkoliv jsem chytrý jako čolek. Po hodinovém výšlapu jsem měl pojízdný barel plný asi do dvou třetin. Zdálo se mi to málo, poněvadž když jsem chodil s manželkou, málem přetékal. Tak jsem tam ještě pár blbostí, které mi do oka nepadly, přihodil s tím, že důležité je zachovat objem, aby žena nefrflala, co všechno jsem zase zapomněl koupit.

Dorazil jsem domů.

Vytahat všechno do prvního patra domácnosti, kde žijeme, byla docela fuška. Jako pravý potomek lovců mamutů jsem vyložil svůj úlovek na kuchyňskou linku a pár věcí i pod ní. Byla ve mně malá dušička. Určitě jsem na něco zapomněl a bude cajmrsk. Říkal jsem si. Manželka lovila ze dvou nákupních tašek, přehrabovala donesené zboží a výhružně mlčela. A pak se to stalo. Neuvěříte. Byl jsem pochválen, jak jsem skvělý! Ramena se mi narovnala, sebevědomí stouplo. Ale jak už to tak v životě chodí, radost po světě málokdy chodí bez průseru. Na otázku, kolik nás nákupní extáze stála, jsem řekl pravdu, poněvadž manželka má přístup do internetového bankovnictví, a kromě toho - lhát se nemá. 

„Tolik???“

Tři otazníky se běžně nepoužívají. Spousta chlapů by logicky argumentovala, hádala se a dokazovala, že dneska je všechno dražší a vůbec. Tuhle chybu nikdy nedělejte. Buďte chytřejší. Buďte jako já. Buďte čolek.

Řekněte jenom: „Ale koupil jsem ti skvělé zubní kartáčky a baterie do dálkového ovladače. Byly v akci!“

A jděte na pivo.