Přeskočit na hlavní obsah

Nákup

„Dědo, doma není co žrať. Mám tu dvě vnučky, v noci jsem nespala, takže bys mohl zajet do LIDLu udělat velký nákup.“ Bliklo na mě komunikační okénko na Facebooku zhruba kolem desáté hodiny dopolední standardního středoevropského času. 

Kecám. 

Celý vzkaz byl jednodušší: „Zajedeš nakoupit, lednička je prázdná seznam pošlu.“ Chybějící interpunkci jsem ignoroval, ale i tak se mi orosilo čelo. Podobnou zodpovědnost na má bedra manželka nikdy za dobu, co jsme svoji, nekladla. Dobře zná mé limity. O deset minut později jsem se s výmluvou, že řeším složitý digitální problém, zmohl v odpovědi jenom na prosté OK. S manželkou se nediskutuje, manželka se poslouchá, vytanul mi na mysli citát neznámého ženáče, který nejspíš věděl, o čem mluví. Zda byl šťastný, či nikoliv, o tom se literatura nezmiňuje. 

Byl.

Samotný seznam nebyl dlouhý. Obsahoval v podstatě věci, které už jsem v životě viděl, ale bohužel končil sdělením: „A kup ještě, co ti padne do oka.“ Tentokrát byla čárka umístěna správně. Hlučínský LIDL je rozlehlá nákupní galerie a první, co se člověku stane, když vleze dovnitř je, že mu něco padne do oka. Omluvil jsem se v duchu své platební kartě, která se zapřela v peněžence a odmítla v sebevražedném představení účinkovat. 

Šel jsem.

Čekal mě boj se závorou, která se odmítala otevřít. O pár minut později jsem zjistil, že mačkám blbé tlačítko. Nákupní košík pohrdl dvoukorunou a pokus vyrvat ho násilím také skončil nezdarem. Pět dvoukorunových mincí z levé kapsy jsem rozměnil na desetikorunu u přihlížejícího policisty, aniž bych dostal pokutu za špatné parkování, a košík se vzdal.

Všechno je jinak. 

Tenhle citát neznámého autora mě napadl hned po vstupu do prodejny, kde jsme s manželkou minimálně půl roku nakupovali. Hned u vchodu po levé straně bývávalo čerstvé pečivo. Kousek dál ovocné čaje a podobné  lahůdky. Dnes jsem nalezl jen pár unavených rohlíků a skvělý výběr kávy. Osobně tenhle marketingový trik nesnáším, protože jsem ho prokoukl. Je mi jasné, že borci z vyšších vrstev mají všechno spočítané a vědí, že neustálé šoupání dostupným zbožím sem a tam přináší větší zisky, poněvadž chudák nakupující musí chtě nechtě obrazit celou prodejnu, aby našel, co hledá. Mezitím ovšem najde i co nehledal – a zhusta to strčí do košíku také, takže se často ozve z reproduktorů sdělení: "Otvíráme pokladnu číslo osm!"

To mě štve.

Protože jsem učinil totéž, ačkoliv jsem chytrý jako čolek. Po hodinovém výšlapu jsem měl pojízdný barel plný asi do dvou třetin. Zdálo se mi to málo, poněvadž když jsem chodil s manželkou, málem přetékal. Tak jsem tam ještě pár blbostí, které mi do oka nepadly, přihodil s tím, že důležité je zachovat objem, aby žena nefrflala, co všechno jsem zase zapomněl koupit.

Dorazil jsem domů.

Vytahat všechno do prvního patra domácnosti, kde žijeme, byla docela fuška. Jako pravý potomek lovců mamutů jsem vyložil svůj úlovek na kuchyňskou linku a pár věcí i pod ní. Byla ve mně malá dušička. Určitě jsem na něco zapomněl a bude cajmrsk. Říkal jsem si. Manželka lovila ze dvou nákupních tašek, přehrabovala donesené zboží a výhružně mlčela. A pak se to stalo. Neuvěříte. Byl jsem pochválen, jak jsem skvělý! Ramena se mi narovnala, sebevědomí stouplo. Ale jak už to tak v životě chodí, radost po světě málokdy chodí bez průseru. Na otázku, kolik nás nákupní extáze stála, jsem řekl pravdu, poněvadž manželka má přístup do internetového bankovnictví, a kromě toho - lhát se nemá. 

„Tolik???“

Tři otazníky se běžně nepoužívají. Spousta chlapů by logicky argumentovala, hádala se a dokazovala, že dneska je všechno dražší a vůbec. Tuhle chybu nikdy nedělejte. Buďte chytřejší. Buďte jako já. Buďte čolek.

Řekněte jenom: „Ale koupil jsem ti skvělé zubní kartáčky a baterie do dálkového ovladače. Byly v akci!“

A jděte na pivo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv