Blábolník

Prý jsem chvalidupa. Prohlásila včera má žena nahlas. Po původu slova jsem nepátral, protože i průměrnému Pražákovi je naprosto jasné, že tenhle výraz pochází od Ostravy, pyčo!!!  Tvor, který se všude naparuje, jak je chytrý, skvělý, výjimečný, šikovný, neodolatelný, oblíbený a navíc štramák, je na Prajzské chvalidupa. Pochválí se sám, poněvadž to za něj nikdo jiný neudělá, což je divné, když je tak dobrej, že jo?  V Praze a okolí se prý podobným bytostem říká babiš , ale to nemám ověřeno z důvěryhodných zdrojů, ačkoliv hlášku "babiš ty zas žvaníš" už jsem zaslechl. První mou ryze lidskou reakcí tudíž bylo důsledně se urazit a vyhlásit několik dní trvající komunikační embargo. O chvíli později jsem si ovšem uvědomil varovný fakt, že všichni šílenou rychlostí stárneme a nebudeme-li spolu hovořit, nestihneme si povědět vše, co řečeno být má, nebo i to, co by mělo zůstat skryto.   Přehodnotil jsem tedy prvotní stanovisko a zareagoval přiměřeně okolnostem.  Nasadil...

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....