Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce?

Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné:

Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba.

Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu

S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize, jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná.

Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk. A začal zpívat.

Ale o tom příště. Zkusme si proklepnout pár známých umělců.

Kapitola první, ve které se vraždí

Začneme zvesela. Carlo Gesualdo, kníže z Venosy, přistihl koncem šestnáctého století manželku s milencem a oba je za pomoci svých sluhů nechal zavraždit způsobem, který raději vynechám. Jako šlechtic se pochopitelně do lochu nedostal. Psal madrigaly tak odvážné, že něco podobného se pak v hudbě neobjevilo dalších tři sta let. Hrají se dodnes. Igor Stravinskij ho prý zbožňoval, ale to jenom na okraj.

Caravaggio měl policejní záznam za to, že po číšníkovi hodil artyčoky. Což je teplomilná vytrvalá rostlina z čeledi hvězdnicovitých, která svým vzhledem připomíná velký bodlák. Číšník asi neměl radost. Jenže v roce 1606 zabil při rvačce chlapa a zbytek života strávil na útěku s rozsudkem smrti nad hlavou. Přesto maloval oltářní obrazy pro kostely, kde visí dodnes a věřící se pod nimi modlí.

Benvenuto Cellini, italský zlatník, sochař a spisovatel se svými vraždami v autobiografii dokonce chlubí, což je přístup, který lze lidsky ocenit jako odvahu, ale stěží pochopit. Jeho Perseus s hlavou Medúzy stále stojí ve Florencii a lidé tu sochu obdivují. Prokazatelně zabil dva lidi, načež mu nový papež Pavel III.  poskytl ochranu s tím, že lidé výjimeční ve svém oboru nemají být posuzováni úplně stejně jako ostatní lidé. Prda, že?

A François Villon, kterého u nás překládal Vítězslav Nezval, na něhož dojde řeč, byl obyčejný lupič z party, při jehož akci zemřel kněz. Vyhostili ho z Paříže a pak se po něm slehla zem. Zůstala poezie, kterou dodnes recitují gymnazisté, aniž tuší, že obdivují zloděje.

Dnes vše bereme jako pikantní historky, které dílu zmíněných borců jenom prospívají. Kdyby totiž  Caravaggio nikoho nezapíchl, půlka lidí by o něm možná ani nevěděla. Možná jako vy do této chvíle.

Kapitola druhá, méně zábavná

Pak tu ale máme ještě horší příklady.

Známý skladatel Richard Wagner, jehož obdivoval Hitler, byl antisemita, který to nedával  najevo jen tak mezi řečí u piva, ale vše sepsal, a ještě se drze podepsal. Kromě toho žil léta z peněz přátel, které pak zpravidla jako bonus obral i o manželku. 

Charles Dickens, tato ikona rodinných Vánoc, se po dvaceti letech a deseti dětech zbavil své ženy tak, že se ji pokusil nechat prohlásit za blázna, a ještě k tomu vydal veřejné prohlášení, aby bylo jasno, kdo je fakticky sympaťák.

Paul Gauguin odjel jednoho dne na Tahiti a maloval tam dívky, s nimiž zároveň žil, a kterým bylo kolem třinácti let. Baj vočko. Dívky jsou na všech obrazech ke spatření, takže se svou vášní k takzvanému „mladému masu“ ještě chlubil a dnes to zjevně nikomu nevadí. Naopak. Slavný obraz zobrazující dvě mladé tahitské dívky s názvem Nafea Faa Ipoipo byl prodán za 210 milionů dolarů. Amerických. Charakter umělce zjevně kupci nevadil.

Eric Gill, sochař a mimochodem i autor písma Gill Sans si vedl soukromý deník. V osmdesátých letech si  ho kdosi omylem přečetl, načež vyšlo najevo, že po léta sexuálně zneužíval dvě své starší dcery, měl incestní poměr se sestrou a dopouštěl se sexuálních aktů se psem. BBC pak dlouho řešila, co má dělat s jeho sousoším na své budově. Písmo se používá dodnes a jeho sochy jsou stále na svém místě. Překvapivé?

Pablo Picasso.​ U něj je to nejrafinovanější, poněvadž on ty ženy nejen ničil, ale hlavně je také umělecky zpracovával. Každá nová partnerka pro něj znamenala nový styl. Kupříkladu puberťačce jménem Marie-Thérèse Walterové bylo sedmnáct, jemu pětačtyřicet a byl ženatý. Nakonec ale z tohoto netradičního vztahu vznikla nejkrásnější zlatá a oblá série třicátých let. Doře Maar, která byla sama vynikající fotografka, po rozchodu nezbylo nic než diagnóza a ústraní. On ji předtím namaloval jako Plačící ženu. Sám o ženách říkal, že jsou to stroje na utrpení a že existují jenom bohyně a rohožky. Nemusíte číst mezi řádky. Jde o jeho slova.

Kapitola třetí, česká, a tedy nepříjemná

Tady se to láme. Češi moc vraždících géniů neměli. My jsme ale vyprodukovali něco mnohem horšího. Přizpůsobivé umělce. Čímž se dostávám k tématu příspěvku, ale dovolte ještě zmínit pár jmen.

Tak třeba pán jménem Karel Sabina napsal libreto k Prodané nevěstě. To asi ví každý kromě Babiše. Ale také byl placený konfident rakouské policie. Podobnost s pozdější Státní bezpečností je pouze náhodná. Nebo ne? Jeho jméno se stalo synonymem pro udavače a dost dlouho se neuvádělo ani v programech. Libreto se ovšem hrálo dál, protože  žádná lepší náhrada neexistovala. A neexistuje dodnes.

Vítězslav Nezval napsal Edisona jako jedno z nejkrásnějších českých literárních děl, ale poté zplodil báseň o brutálním masovém vrahovi jménem Stalin, což je s odpuštěním sračka. Když byl v roce 1950 popraven Záviš Kalandra, Nezval držel pysk. Dnes se vydávají jeho dvacátá a třicátá léta a padesátá léta nikdo moc nečte. Alespoň doufám. Já z Nezvala za socialismu maturoval, takže jsem ty zmíněné „sračky“ musel povinně přečíst. Nedělejte to, přijdete o iluze.

Bohumil Hrabal neudal nikoho, ale také nebyl žádný svatoušek. Jeho hřích byl trochu jiný, ačkoliv lidsky pochopitelný v té době. V roce 1975 poskytl rozhovor, ve kterém se v podstatě přihlásil k socialistickému režimu, aby mohl vydávat svá díla. Tenkrát mu studenti na znamení nesouhlasu na Kampě naházeli knihy do Vltavy. Příliš hlučnou samotu si nakonec sám upravil, aby prošla cenzurou, takže existuje ve dvou verzích. Plné a okleštěné. Zkrátka také sklonil hlavu a chvilku šoupal podpatky, aby ho režim nezničil.

Kapitola čtvrtá, v níž to osobně bolí

Nyní má osobní zpověď.

Všechno výše uvedené lze číst jako dějepis. Historii. Koneckonců nikoho z těch lidí jsem neznal, na nikoho z nich jsem si nekoupil lístek a moje peníze se do jejich kapsy nedostanou, poněvadž ta kapsa už dávno není k dispozici. Podobně to asi máte vy. Můžeme tak libovolně ignorovat historická fakta a užívat si díla geniálních umělců.

Jenže pak je tu Jaromír Nohavica

Spolupráci s StB dlouho popíral, až ji nakonec v roce 2006 na rovinu přiznal. Budiž. Tohle je vcelku pochopitelné, poněvadž ta doba byla fakticky šílená. Pak si ale v roce 2018 zaletěl do Kremlu pro Puškinovu medaili, kterou mu osobně předal Vladimir Putin. Po napadení Ukrajiny ji odmítl vrátit s tím, že by šlo o velmi laciné gesto. Zda by přijal medaili třeba od Hitlera a schoval si ji na později, bohužel  nezmínil. Mohl by se ho někdo zeptat.

Například slovenský spisovatel Ján Štrasser, držitel téže medaile, ji vrátil s poznámkou, že Puškinova medaile je bohužel i medaile Putinova a tu on nechce. Frajer, kterého sice neznám, ale nejspíš si od něj něco přečtu.

Loni o Nohavicovi natočili celovečerní dokument a nyní ho vysílala Česká televize. Což mě postavilo před dilema, zda ho spatřit, nebo založit ad acta. Poněvadž já na jeho písničkách vyrostl. A dle ohlasů na sociálních sítích nejsem sám.

Zatímco třeba Gesualdo napsal madrigal pro pět hlasů, přičemž žádný z nich není on, a Caravaggio namaloval svatého Matouše opravdu dobře, vždycky jejich díla byla o něčem nebo někom jiném. Ne o nich samotných. 

Ale písničkář, čili bard, většinou zpívá sám za sebe. A čím líp to dělá, tím hůř se to potom odděluje. Když zpívá „mluvil jsem s prezidenty, potkal jsem vrahy“, tak to já je on a nikdo jiný.

Nejhorší je, že třeba písničku Darmoděj (a mnohé další) mám spojenou s etapou svého života, kterou lze lehkou a veselou nazvat stěží. Vlastně byla hnusná až odporná. Ve výstrojním skladu v Kynšperku nad Ohří, kde jsem sloužil jako voják a měl nad sebou jakéhosi východňára Kapolku připomínajícího majora Terazkyho, jsme si Nohavicovo skladby z obehrané kazety hráli stále dokola. Až furt, řekl bych. Tehdejší rádio Hvězda se totiž poslouchat nedalo. I další jeho pecky nám dávali naději, že ta hnusná komunistická doba pomine. Byl náš vzor. Rebel. No.

Závěr, který žádný není

Teď popravdě nevím, co s tím. Jeho tvorbu mám rád, ale jeho osobnost se mi, jak se říká hovorově,  trochu „ekluje“. Což je dáno tím, že stále vystupuje a vyprodává sály. Je naživu.

Takže mi nezbývá nic jiného, než ho nyní ignorovat a počkat asi tak padesát let, kdy budu schopen dílo umělce oddělit od jeho charakteru a opět si užít vynikající písničky, aniž bych trpěl podobnou filozofickou schizofrenií.

Díky všem, co dočetli až sem.