Přeskočit na hlavní obsah

Alternativní den

"Pardon, omlouvám se," otočila se ke mně paní středního věku, když jsem do ni poněkud neomaleně, ale nerad, vrazil nákupním košíkem na kolečkách. Omluvila se za můj nezpochybnitelný přešlap, což mě šokovalo natolik, že jsem se nezmohl ani na slovo.

O dvě uličky dál, kde jsme s manželkou hledali regál, kam byly přemístěny gulášové polévky v sáčku, mi selhalo ABS a já lehce štrejchnul mladou paní. Už už jsem se nadechoval k omluvě, když přišel další šok. "Nezlobte se, pane," prohlásila, omluvně se usmála a uvolnila cestu.

Opatrně jsem se přikrčil a rozhlédl se kolem sebe. Předevčírem večer jsem si pouštěl poslední díl Červeného Trpaslíka, kde se Rimmer ocitnul v alternativní realitě. Co když se mi stalo totéž?

Zachmuřil jsem se a připomněl si další událost včerejšího dne. Čekal jsem na opavské poliklinice, než manželka absolvuje nutná vyšetření, takže jsem pendloval z prvního patra na přilehlý venkovní chodník, abych ulevil své kuřácké vášni.

Blbce, který naprojektoval vstupní dveře tak masivní, že by je měla problém otevřít i dospělá gorila, bych rád potkal osobně. Jak už to tak ve zdravotnických zařízeních bývá, dveře se netrhly. Právě jsem se chystal vyrazit ven, když z druhé strany přikvačila mírně korpulentní dáma, zapřela se oběma rukama, otevřela dokořán a řekla: "Prosím pane, pojďte."

Vyběhl jsem jako slepice po ránu z kurníku, aniž bych se otočil. Něco bylo špatně. Tohle není svět, který znám.

Blafnul jsem cigaretu a vyrazil zpět odhodlán na oplátku udělat dobrý skutek já. Stihl jsem to jen tak tak. Žena odhadem tak mezi dvaceti až padesáti lety se chystala vstoupit. Vystartoval jsem jako družice, byl u dveří první a s vypětím všech sil je donutil otevřít se dokořán. Povídám: "Prosím, milostivá."

Paní, nebo slečna, se mile usmála, poděkovala a vplula dovnitř se mnou v závěsu. Po dokonání skutku se otočila a já zjistil, že zřejmě patří do stejné sociální bubliny jako já, poněvadž dodala: "Nebojte se, já vás nikomu neprásknu, že jste mi otevřel dveře."

Uf.

Když jsem se konečně dočkal a vezl manželku domů, snažil jsem se jí zprostředkovat své zážitky. "To je divné," říkám, "lidé jsou na sebe dneska dneska strašně milí a ohleduplní. Chápeš to?"

"Mám hlad," nato manželka, "stavíme se v Kravařích na statku. Prý tam mají výtečné a levné jídlo a já nebudu muset vařit." Vpadli jsme do kantýny a ujala se nás tamější zaměstnankyně. Úplná mamuša, papuša. Jídlo bylo excelentní, obsluha lepší než v pětihvězdičkovém hotelu.

Něco fakt bylo na levačku, jenže nebyl prostor zjišťovat, co vlastně.

K večeru jsem se uvelebil na gauči, pustil si nový seriál o čarodějnici Sabrině, když vtom se rozlétly dveře a do mého pokojíku vpadla manželka. "To neuhádneš, co bylo dneska za den!" Vyrazila ze sebe.

Neuhádl jsem.

"Dneska byl světový den laskavosti!"

Puzzle zapadly do sebe a bylo jasno.

Mě ale napadla hříšná myšlenka. Co kdybychom zařídili, aby vše bylo naopak? Že by k sobě lidé byli laskaví 364 dní v roce a ten jeden zbývající prohlásili dnem nelaskavosti? To by se dalo vydržet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv