Přeskočit na hlavní obsah

Alternativní den

"Pardon, omlouvám se," otočila se ke mně paní středního věku, když jsem do ni poněkud neomaleně, ale nerad, vrazil nákupním košíkem na kolečkách. Omluvila se za můj nezpochybnitelný přešlap, což mě šokovalo natolik, že jsem se nezmohl ani na slovo.

O dvě uličky dál, kde jsme s manželkou hledali regál, kam byly přemístěny gulášové polévky v sáčku, mi selhalo ABS a já lehce štrejchnul mladou paní. Už už jsem se nadechoval k omluvě, když přišel další šok. "Nezlobte se, pane," prohlásila, omluvně se usmála a uvolnila cestu.

Opatrně jsem se přikrčil a rozhlédl se kolem sebe. Předevčírem večer jsem si pouštěl poslední díl Červeného Trpaslíka, kde se Rimmer ocitnul v alternativní realitě. Co když se mi stalo totéž?

Zachmuřil jsem se a připomněl si další událost včerejšího dne. Čekal jsem na opavské poliklinice, než manželka absolvuje nutná vyšetření, takže jsem pendloval z prvního patra na přilehlý venkovní chodník, abych ulevil své kuřácké vášni.

Blbce, který naprojektoval vstupní dveře tak masivní, že by je měla problém otevřít i dospělá gorila, bych rád potkal osobně. Jak už to tak ve zdravotnických zařízeních bývá, dveře se netrhly. Právě jsem se chystal vyrazit ven, když z druhé strany přikvačila mírně korpulentní dáma, zapřela se oběma rukama, otevřela dokořán a řekla: "Prosím pane, pojďte."

Vyběhl jsem jako slepice po ránu z kurníku, aniž bych se otočil. Něco bylo špatně. Tohle není svět, který znám.

Blafnul jsem cigaretu a vyrazil zpět odhodlán na oplátku udělat dobrý skutek já. Stihl jsem to jen tak tak. Žena odhadem tak mezi dvaceti až padesáti lety se chystala vstoupit. Vystartoval jsem jako družice, byl u dveří první a s vypětím všech sil je donutil otevřít se dokořán. Povídám: "Prosím, milostivá."

Paní, nebo slečna, se mile usmála, poděkovala a vplula dovnitř se mnou v závěsu. Po dokonání skutku se otočila a já zjistil, že zřejmě patří do stejné sociální bubliny jako já, poněvadž dodala: "Nebojte se, já vás nikomu neprásknu, že jste mi otevřel dveře."

Uf.

Když jsem se konečně dočkal a vezl manželku domů, snažil jsem se jí zprostředkovat své zážitky. "To je divné," říkám, "lidé jsou na sebe dneska dneska strašně milí a ohleduplní. Chápeš to?"

"Mám hlad," nato manželka, "stavíme se v Kravařích na statku. Prý tam mají výtečné a levné jídlo a já nebudu muset vařit." Vpadli jsme do kantýny a ujala se nás tamější zaměstnankyně. Úplná mamuša, papuša. Jídlo bylo excelentní, obsluha lepší než v pětihvězdičkovém hotelu.

Něco fakt bylo na levačku, jenže nebyl prostor zjišťovat, co vlastně.

K večeru jsem se uvelebil na gauči, pustil si nový seriál o čarodějnici Sabrině, když vtom se rozlétly dveře a do mého pokojíku vpadla manželka. "To neuhádneš, co bylo dneska za den!" Vyrazila ze sebe.

Neuhádl jsem.

"Dneska byl světový den laskavosti!"

Puzzle zapadly do sebe a bylo jasno.

Mě ale napadla hříšná myšlenka. Co kdybychom zařídili, aby vše bylo naopak? Že by k sobě lidé byli laskaví 364 dní v roce a ten jeden zbývající prohlásili dnem nelaskavosti? To by se dalo vydržet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...