Přeskočit na hlavní obsah

Nedělní ráno

Miluji prosluněná červnová nedělní rána. Mnohem více než pošmourná pondělní listopadová odpoledne. Jenže každá láska mívá svá úskalí a rizika.

Kupříkladu deštivé podzimní pondělní odpoledne přináší jednoznačnou úlevu. Nejhorší den z celého pracovního týdne mám totiž za sebou, venku chčije a chčije, nikde ani živáčka, psovi se pranic nechce na procházku, takže se uvelebím na gauč takzvaně "hore kokotom" - a sjíždím fungl nový seriál z produkce Netflixu. Pohoda, klídek, vegáček.

Naopak nedělní letní ráno je složité a komplikované. První ranní paprsek mě zašimrá na víčku a přeruší úžasně plastický a barevný sen, v němž stojím na pódiu obrovské auly a přebírám Nobelovu cenu za literaturu. Otočím se na druhý bok, abych si slávu vychutnal, načež se dostaví můj pejsek, rozverně mi skočí na hlavu a požaduje svěží ranní procházku, aby si mohl vyprázdnit střeva a naplnit můj vždy připravený plastový pytlík na exkrementy.

"Ještě chvilku, vobludo," pravím, ale náš maltézáček neumí česky, takže se s brbláním vyhrabu z lože, vyhnu se zrcadlu v koupelně, nasadím postroje a vyrazíme do lůna přírody. 

Kousek od místní studánky zabiju prvního ováda, který mé obnažené stehno považuje za vítanou snídaňovou lahůdku. Sandály mám mokré od padající rosy a pes se třikrát vyválí v kočičích hovnech. Zbloudivší včelka Mája z blízkého včelína, které omylem přišlápnu křidélko, mě vybaví žihadlem, načež zdechne.

Dorazíme domů, já lehce oteklý a pejsek špinavý jako bota. Zabránit mu v cestě do manželčiny ložnice se sněhobílými prostěradly vyžaduje velkou dávku vynalézavosti, protože při svém odchodu jsem zapomněl zavřít dveře. Na dobře míněné povely "zůstaň Daisy!" nebo "stůj, ty mrcho!" reaguje standardním psím přístupem. Naprosto je ignoruje.

Cestou potkám domácího kocoura, vylovím z něj sedm klíšťat a respektuji jeho přání naplnit si vyhládlý žaludek.

Aha! Zapomněl jsem vypustit slepice z kurníku. Už mají otlučené hlavy a kousek bokem dupou králíci, kterým došla voda v nádobkách na pití. Také se tváří hladově, takže mě čeká výšlap do seníku.

I manželčina zahrádka vypadá poněkud seschle, takže natahuji hadici, dvacet minut strávím jejím rozplétáním a dumám nad tím, proč na ní Vesmír přes noc vyrábí uzly. Asi se nudí.

Poté si zkusím uvařit kávu a nenajdu cukr. Zapnu počítač a zjistím, že Windows zase něco aktualizují. Srkám hořké kafe, pozoruji pomalu nabíhající procenta a říkám si: "Ty vole, zlatej listopad!"

Ale pak mě napadne otevřít si pivo, co zbylo ze včerejška, a ignoruji fiktivní připomínky své ženy o hrozných alkoholicích, kteří chlastají před polednem. Využívám faktu, že se ještě nachází v náruči Morfeově, vypiju ho a svět se vrátí do normálu, takže popustím uzdu fantazii a složím krátkou básničku:

Slunce svítí jako prase,
pes si hoví na terase,
králík žvýká čerstvé seno,
a já jsem šťastný, moje ženo!

V listopadu zase něco napíšu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...