Přeskočit na hlavní obsah

Nedělní ráno

Miluji prosluněná červnová nedělní rána. Mnohem více než pošmourná pondělní listopadová odpoledne. Jenže každá láska mívá svá úskalí a rizika.

Kupříkladu deštivé podzimní pondělní odpoledne přináší jednoznačnou úlevu. Nejhorší den z celého pracovního týdne mám totiž za sebou, venku chčije a chčije, nikde ani živáčka, psovi se pranic nechce na procházku, takže se uvelebím na gauč takzvaně "hore kokotom" - a sjíždím fungl nový seriál z produkce Netflixu. Pohoda, klídek, vegáček.

Naopak nedělní letní ráno je složité a komplikované. První ranní paprsek mě zašimrá na víčku a přeruší úžasně plastický a barevný sen, v němž stojím na pódiu obrovské auly a přebírám Nobelovu cenu za literaturu. Otočím se na druhý bok, abych si slávu vychutnal, načež se dostaví můj pejsek, rozverně mi skočí na hlavu a požaduje svěží ranní procházku, aby si mohl vyprázdnit střeva a naplnit můj vždy připravený plastový pytlík na exkrementy.

"Ještě chvilku, vobludo," pravím, ale náš maltézáček neumí česky, takže se s brbláním vyhrabu z lože, vyhnu se zrcadlu v koupelně, nasadím postroje a vyrazíme do lůna přírody. 

Kousek od místní studánky zabiju prvního ováda, který mé obnažené stehno považuje za vítanou snídaňovou lahůdku. Sandály mám mokré od padající rosy a pes se třikrát vyválí v kočičích hovnech. Zbloudivší včelka Mája z blízkého včelína, které omylem přišlápnu křidélko, mě vybaví žihadlem, načež zdechne.

Dorazíme domů, já lehce oteklý a pejsek špinavý jako bota. Zabránit mu v cestě do manželčiny ložnice se sněhobílými prostěradly vyžaduje velkou dávku vynalézavosti, protože při svém odchodu jsem zapomněl zavřít dveře. Na dobře míněné povely "zůstaň Daisy!" nebo "stůj, ty mrcho!" reaguje standardním psím přístupem. Naprosto je ignoruje.

Cestou potkám domácího kocoura, vylovím z něj sedm klíšťat a respektuji jeho přání naplnit si vyhládlý žaludek.

Aha! Zapomněl jsem vypustit slepice z kurníku. Už mají otlučené hlavy a kousek bokem dupou králíci, kterým došla voda v nádobkách na pití. Také se tváří hladově, takže mě čeká výšlap do seníku.

I manželčina zahrádka vypadá poněkud seschle, takže natahuji hadici, dvacet minut strávím jejím rozplétáním a dumám nad tím, proč na ní Vesmír přes noc vyrábí uzly. Asi se nudí.

Poté si zkusím uvařit kávu a nenajdu cukr. Zapnu počítač a zjistím, že Windows zase něco aktualizují. Srkám hořké kafe, pozoruji pomalu nabíhající procenta a říkám si: "Ty vole, zlatej listopad!"

Ale pak mě napadne otevřít si pivo, co zbylo ze včerejška, a ignoruji fiktivní připomínky své ženy o hrozných alkoholicích, kteří chlastají před polednem. Využívám faktu, že se ještě nachází v náruči Morfeově, vypiju ho a svět se vrátí do normálu, takže popustím uzdu fantazii a složím krátkou básničku:

Slunce svítí jako prase,
pes si hoví na terase,
králík žvýká čerstvé seno,
a já jsem šťastný, moje ženo!

V listopadu zase něco napíšu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...