Kupříkladu deštivé podzimní pondělní odpoledne přináší jednoznačnou úlevu. Nejhorší den z celého pracovního týdne mám totiž za sebou, venku chčije a chčije, nikde ani živáčka, psovi se pranic nechce na procházku, takže se uvelebím na gauč takzvaně "hore kokotom" - a sjíždím fungl nový seriál z produkce Netflixu. Pohoda, klídek, vegáček.
Naopak nedělní letní ráno je složité a komplikované. První ranní paprsek mě zašimrá na víčku a přeruší úžasně plastický a barevný sen, v němž stojím na pódiu obrovské auly a přebírám Nobelovu cenu za literaturu. Otočím se na druhý bok, abych si slávu vychutnal, načež se dostaví můj pejsek, rozverně mi skočí na hlavu a požaduje svěží ranní procházku, aby si mohl vyprázdnit střeva a naplnit můj vždy připravený plastový pytlík na exkrementy.
"Ještě chvilku, vobludo," pravím, ale náš maltézáček neumí česky, takže se s brbláním vyhrabu z lože, vyhnu se zrcadlu v koupelně, nasadím postroje a vyrazíme do lůna přírody.
Kousek od místní studánky zabiju prvního ováda, který mé obnažené stehno považuje za vítanou snídaňovou lahůdku. Sandály mám mokré od padající rosy a pes se třikrát vyválí v kočičích hovnech. Zbloudivší včelka Mája z blízkého včelína, které omylem přišlápnu křidélko, mě vybaví žihadlem, načež zdechne.
Dorazíme domů, já lehce oteklý a pejsek špinavý jako bota. Zabránit mu v cestě do manželčiny ložnice se sněhobílými prostěradly vyžaduje velkou dávku vynalézavosti, protože při svém odchodu jsem zapomněl zavřít dveře. Na dobře míněné povely "zůstaň Daisy!" nebo "stůj, ty mrcho!" reaguje standardním psím přístupem. Naprosto je ignoruje.
Cestou potkám domácího kocoura, vylovím z něj sedm klíšťat a respektuji jeho přání naplnit si vyhládlý žaludek.
Aha! Zapomněl jsem vypustit slepice z kurníku. Už mají otlučené hlavy a kousek bokem dupou králíci, kterým došla voda v nádobkách na pití. Také se tváří hladově, takže mě čeká výšlap do seníku.
I manželčina zahrádka vypadá poněkud seschle, takže natahuji hadici, dvacet minut strávím jejím rozplétáním a dumám nad tím, proč na ní Vesmír přes noc vyrábí uzly. Asi se nudí.
Poté si zkusím uvařit kávu a nenajdu cukr. Zapnu počítač a zjistím, že Windows zase něco aktualizují. Srkám hořké kafe, pozoruji pomalu nabíhající procenta a říkám si: "Ty vole, zlatej listopad!"
Ale pak mě napadne otevřít si pivo, co zbylo ze včerejška, a ignoruji fiktivní připomínky své ženy o hrozných alkoholicích, kteří chlastají před polednem. Využívám faktu, že se ještě nachází v náruči Morfeově, vypiju ho a svět se vrátí do normálu, takže popustím uzdu fantazii a složím krátkou básničku:
Slunce svítí jako prase,
pes si hoví na terase,
králík žvýká čerstvé seno,
a já jsem šťastný, moje ženo!
V listopadu zase něco napíšu.
Komentáře
Okomentovat