Přeskočit na hlavní obsah

Hledání

"Tož v lednici nejsou," pravím smutně a očekávám hromobití, které dorazí vzápětí.


"Tak blbá zase nejsem!" ozve se manželčin hlas z obýváku a já neprotestuji, protože blbost a zapomnětlivost spolu nemusí nutně kráčet ruku v ruce. Měním pozici a prohlížím zásuvky a skříňky v kuchyňské lince. Moudře mlčím, ale neuspěji.


Odkráčím tedy do ložnice a provádím podrobnou inspekci kabelky. Podobný přístup už se mi často vyplatil, protože dámská kabelka, stejně jako egyptské pyramidy, je nositelem mnoha skrytých tajemství. Čím hlouběji zakutáte, tím více zapomenutých předmětů objevíte.


Tentokrát jsem našel osm volně ložených tic-taců, pokrčenou výplatní pásku z mého zaměstnání z února 2013, tři napůl ožužlané pastilky Rennie, kousek alobalu ze žvýkačky a několik falešných skleněných očiček k háčkovaným medvídkům, které jsme hledali na sklonku minulého roku. Úspěch se nedostavil a mně docházely nápady.


"Nemáš je v autě?" Pokládám logickou otázku, protože domácnost už moc neprohledaných míst nenabízela. Cestou do obývacího pokoje jsem ještě zkusmo otevřel mlčící myčku na nádobí. Nic.


"Možná jo," zadumala se žena, "zajdeš tam?"


"Jasně, lásko," prohlásím vesele, protože plnit přání své ženy je mou životní vášní. O dvě minuty později jsem zpátky, a mám strach položit otázku, která vyplynula z okolností.


"Mamuš, garáž je zamčená, nevíš, kde jsou klíče?"

"Jak to mám vědět?" Vypěnila a štrachala se v košíku plném klubíček a jiných podivností.

"No, ten svazek jsi měla, když jsi šla na sušárnu pro deku, aby kury nezmrzly," ztišil jsem hlas a zatvářil se provinile, aby bylo jasné, že jde o mé selhání.

"To bych se moc divila," pronesla manželka skepticky, strčila ruku do své zimní bundy a vytáhla hledaný svazeček klíčů, přičemž se výhružně rozmlčela.

Tiše jsem je popadl a vypařil se do garáže, kde jsem provedl kriminalistickou rekognoskaci místa činu, ale nic nenašel. Vracím se zdrcen zpátky a je mi jasné, že celý večer bude stát za starou belu. Zase jsem hanebně selhal, a to mám v hledání ztracených předmětů poměrně slušnou praxi.

Utrápen vcházím do obýváku a připraven na nejhorší zjišťuji, že manželka trůní na svém místě v pohodlné sedačce, ztracené dálkové brýle má na nose a culí se jako měsíček.


"Muži, už jsem je našla, nedělej si starosti."


Přestal jsem si dělat starosti a tu půl hodinku, kterou jsem věnoval marnému pátrání, založil do kolonky manželských zkušeností s názvem: "Není důležité najít, ale pokusit se."


Plácnu sebou do křesla ve svém pokojíku, spustím media server, zapnu televizi dálkovým ovladačem a strnu. Krve by se ve mně nedořezal.


Ale jsem chlap a tak vstanu, zajdu vedle, přikrčím se a položím již spokojené ženě záludnou otázku: "Mamuš, nevíš, kde mám brýle na dálku?"


Manželství je nekonečné hledání.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv