Přeskočit na hlavní obsah

Hledání

"Tož v lednici nejsou," pravím smutně a očekávám hromobití, které dorazí vzápětí.


"Tak blbá zase nejsem!" ozve se manželčin hlas z obýváku a já neprotestuji, protože blbost a zapomnětlivost spolu nemusí nutně kráčet ruku v ruce. Měním pozici a prohlížím zásuvky a skříňky v kuchyňské lince. Moudře mlčím, ale neuspěji.


Odkráčím tedy do ložnice a provádím podrobnou inspekci kabelky. Podobný přístup už se mi často vyplatil, protože dámská kabelka, stejně jako egyptské pyramidy, je nositelem mnoha skrytých tajemství. Čím hlouběji zakutáte, tím více zapomenutých předmětů objevíte.


Tentokrát jsem našel osm volně ložených tic-taců, pokrčenou výplatní pásku z mého zaměstnání z února 2013, tři napůl ožužlané pastilky Rennie, kousek alobalu ze žvýkačky a několik falešných skleněných očiček k háčkovaným medvídkům, které jsme hledali na sklonku minulého roku. Úspěch se nedostavil a mně docházely nápady.


"Nemáš je v autě?" Pokládám logickou otázku, protože domácnost už moc neprohledaných míst nenabízela. Cestou do obývacího pokoje jsem ještě zkusmo otevřel mlčící myčku na nádobí. Nic.


"Možná jo," zadumala se žena, "zajdeš tam?"


"Jasně, lásko," prohlásím vesele, protože plnit přání své ženy je mou životní vášní. O dvě minuty později jsem zpátky, a mám strach položit otázku, která vyplynula z okolností.


"Mamuš, garáž je zamčená, nevíš, kde jsou klíče?"

"Jak to mám vědět?" Vypěnila a štrachala se v košíku plném klubíček a jiných podivností.

"No, ten svazek jsi měla, když jsi šla na sušárnu pro deku, aby kury nezmrzly," ztišil jsem hlas a zatvářil se provinile, aby bylo jasné, že jde o mé selhání.

"To bych se moc divila," pronesla manželka skepticky, strčila ruku do své zimní bundy a vytáhla hledaný svazeček klíčů, přičemž se výhružně rozmlčela.

Tiše jsem je popadl a vypařil se do garáže, kde jsem provedl kriminalistickou rekognoskaci místa činu, ale nic nenašel. Vracím se zdrcen zpátky a je mi jasné, že celý večer bude stát za starou belu. Zase jsem hanebně selhal, a to mám v hledání ztracených předmětů poměrně slušnou praxi.

Utrápen vcházím do obýváku a připraven na nejhorší zjišťuji, že manželka trůní na svém místě v pohodlné sedačce, ztracené dálkové brýle má na nose a culí se jako měsíček.


"Muži, už jsem je našla, nedělej si starosti."


Přestal jsem si dělat starosti a tu půl hodinku, kterou jsem věnoval marnému pátrání, založil do kolonky manželských zkušeností s názvem: "Není důležité najít, ale pokusit se."


Plácnu sebou do křesla ve svém pokojíku, spustím media server, zapnu televizi dálkovým ovladačem a strnu. Krve by se ve mně nedořezal.


Ale jsem chlap a tak vstanu, zajdu vedle, přikrčím se a položím již spokojené ženě záludnou otázku: "Mamuš, nevíš, kde mám brýle na dálku?"


Manželství je nekonečné hledání.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »