Přeskočit na hlavní obsah

Kalhoty

Vlezu do bytu a místo běžného letmého manželského políbení obdržím informaci: "Muži, byla jsem v Bolaticích a koupila jsem ti džíny."


Bolatice jsou dědina vyhlášená výrobou námořních a jiných lan. Džíny jsou kalhoty, které v roce 1873 stály jeden americký dolar.


Mihlo se mi hlavou, ale místo toho jsem se zachoval jako pravý muž a prohlásil: "Děkuji." O pár sekund později jsem se zachoval jako pravý muž podruhé, když jsem otevřel ledničku a objevil včerejší uleželou gulášovou polévku.


Načež se manželka zachovala jako pravá žena a řekla: "Pojď si je zkusit, jídlo počká."


Až v tomhle okamžiku mi došla nemožnost úkolu, který si žena vytknula a následně splnila. Když jsem si naposled kupoval kalhoty, neobešlo se to celé bez dlouhého výletu po všemožných obchůdcích a krámech, včetně těch značkových.


Samotná procedura zkoušení v těsných kabinkách je testem mužovy tolerance a trpělivosti. I stalo se, že v roce 2007 jsem si v obchodním domě Breda v Opavě koupil pravé džíny. Slouží dodnes a nové nepotřebuji, poněvadž jsem je měl právě na sobě. Což dělá čest výrobci - a tuto informaci jsem měl v úmyslu sdělit, jenže moudrý manžel nejdřív myslí, až pak mluví.


Opava je slezské město a obchodní dům kdysi nesl název Breda & Weinstein.


Vzpomněl jsem si na předchozí torturu zkoušení rozličných modelů. Tu měly kalhoty nízký pas, v jiných nevynikl můj luxusní zadeček a další zase nepříjemně utiskovaly mé mužství, pokud víte, co mám na mysli. Zkrátka koupit kalhoty není jenom taková nějaká obyčejná věc, jako poštovní schránka na rohu ulice.


"Nemudruj a pojď je zkusit," ztrácela manželka trpělivost.


A tak jsem nemudroval a šel na to. Sedly mi jak prdel na hrnec. Elastické. Prostorné. Jen krapet dlouhé, ale to se spraví. Žasnu nad tím zázrakem a zvažuji, že manažerům obchodních center vysvětlím, jak moc zbytečně udržují při životě zkušební kabinky. Nejdřív jsem se ovšem musel zeptat: "To mi ale řekni, jak jsi tohle dokázala?"


Manželka se potěšeně usmála: "Vzala jsem si s sebou tvoje staré kalhoty, co jsi včera odhodil špinavé do proutěného prádelního koše."


Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na této planetě.


Pohled prodavaček na notně jeté kalhoty sloužící jako míra mé tělesnosti si raději ani nepředstavuji, ale napadlo mě, že bych potřeboval nové boty.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...