Přeskočit na hlavní obsah

Kalhoty

Vlezu do bytu a místo běžného letmého manželského políbení obdržím informaci: "Muži, byla jsem v Bolaticích a koupila jsem ti džíny."


Bolatice jsou dědina vyhlášená výrobou námořních a jiných lan. Džíny jsou kalhoty, které v roce 1873 stály jeden americký dolar.


Mihlo se mi hlavou, ale místo toho jsem se zachoval jako pravý muž a prohlásil: "Děkuji." O pár sekund později jsem se zachoval jako pravý muž podruhé, když jsem otevřel ledničku a objevil včerejší uleželou gulášovou polévku.


Načež se manželka zachovala jako pravá žena a řekla: "Pojď si je zkusit, jídlo počká."


Až v tomhle okamžiku mi došla nemožnost úkolu, který si žena vytknula a následně splnila. Když jsem si naposled kupoval kalhoty, neobešlo se to celé bez dlouhého výletu po všemožných obchůdcích a krámech, včetně těch značkových.


Samotná procedura zkoušení v těsných kabinkách je testem mužovy tolerance a trpělivosti. I stalo se, že v roce 2007 jsem si v obchodním domě Breda v Opavě koupil pravé džíny. Slouží dodnes a nové nepotřebuji, poněvadž jsem je měl právě na sobě. Což dělá čest výrobci - a tuto informaci jsem měl v úmyslu sdělit, jenže moudrý manžel nejdřív myslí, až pak mluví.


Opava je slezské město a obchodní dům kdysi nesl název Breda & Weinstein.


Vzpomněl jsem si na předchozí torturu zkoušení rozličných modelů. Tu měly kalhoty nízký pas, v jiných nevynikl můj luxusní zadeček a další zase nepříjemně utiskovaly mé mužství, pokud víte, co mám na mysli. Zkrátka koupit kalhoty není jenom taková nějaká obyčejná věc, jako poštovní schránka na rohu ulice.


"Nemudruj a pojď je zkusit," ztrácela manželka trpělivost.


A tak jsem nemudroval a šel na to. Sedly mi jak prdel na hrnec. Elastické. Prostorné. Jen krapet dlouhé, ale to se spraví. Žasnu nad tím zázrakem a zvažuji, že manažerům obchodních center vysvětlím, jak moc zbytečně udržují při životě zkušební kabinky. Nejdřív jsem se ovšem musel zeptat: "To mi ale řekni, jak jsi tohle dokázala?"


Manželka se potěšeně usmála: "Vzala jsem si s sebou tvoje staré kalhoty, co jsi včera odhodil špinavé do proutěného prádelního koše."


Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na této planetě.


Pohled prodavaček na notně jeté kalhoty sloužící jako míra mé tělesnosti si raději ani nepředstavuji, ale napadlo mě, že bych potřeboval nové boty.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z