Přeskočit na hlavní obsah

Kalhoty

Vlezu do bytu a místo běžného letmého manželského políbení obdržím informaci: "Muži, byla jsem v Bolaticích a koupila jsem ti džíny."


Bolatice jsou dědina vyhlášená výrobou námořních a jiných lan. Džíny jsou kalhoty, které v roce 1873 stály jeden americký dolar.


Mihlo se mi hlavou, ale místo toho jsem se zachoval jako pravý muž a prohlásil: "Děkuji." O pár sekund později jsem se zachoval jako pravý muž podruhé, když jsem otevřel ledničku a objevil včerejší uleželou gulášovou polévku.


Načež se manželka zachovala jako pravá žena a řekla: "Pojď si je zkusit, jídlo počká."


Až v tomhle okamžiku mi došla nemožnost úkolu, který si žena vytknula a následně splnila. Když jsem si naposled kupoval kalhoty, neobešlo se to celé bez dlouhého výletu po všemožných obchůdcích a krámech, včetně těch značkových.


Samotná procedura zkoušení v těsných kabinkách je testem mužovy tolerance a trpělivosti. I stalo se, že v roce 2007 jsem si v obchodním domě Breda v Opavě koupil pravé džíny. Slouží dodnes a nové nepotřebuji, poněvadž jsem je měl právě na sobě. Což dělá čest výrobci - a tuto informaci jsem měl v úmyslu sdělit, jenže moudrý manžel nejdřív myslí, až pak mluví.


Opava je slezské město a obchodní dům kdysi nesl název Breda & Weinstein.


Vzpomněl jsem si na předchozí torturu zkoušení rozličných modelů. Tu měly kalhoty nízký pas, v jiných nevynikl můj luxusní zadeček a další zase nepříjemně utiskovaly mé mužství, pokud víte, co mám na mysli. Zkrátka koupit kalhoty není jenom taková nějaká obyčejná věc, jako poštovní schránka na rohu ulice.


"Nemudruj a pojď je zkusit," ztrácela manželka trpělivost.


A tak jsem nemudroval a šel na to. Sedly mi jak prdel na hrnec. Elastické. Prostorné. Jen krapet dlouhé, ale to se spraví. Žasnu nad tím zázrakem a zvažuji, že manažerům obchodních center vysvětlím, jak moc zbytečně udržují při životě zkušební kabinky. Nejdřív jsem se ovšem musel zeptat: "To mi ale řekni, jak jsi tohle dokázala?"


Manželka se potěšeně usmála: "Vzala jsem si s sebou tvoje staré kalhoty, co jsi včera odhodil špinavé do proutěného prádelního koše."


Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na této planetě.


Pohled prodavaček na notně jeté kalhoty sloužící jako míra mé tělesnosti si raději ani nepředstavuji, ale napadlo mě, že bych potřeboval nové boty.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...