Přeskočit na hlavní obsah

Kalhoty

Vlezu do bytu a místo běžného letmého manželského políbení obdržím informaci: "Muži, byla jsem v Bolaticích a koupila jsem ti džíny."


Bolatice jsou dědina vyhlášená výrobou námořních a jiných lan. Džíny jsou kalhoty, které v roce 1873 stály jeden americký dolar.


Mihlo se mi hlavou, ale místo toho jsem se zachoval jako pravý muž a prohlásil: "Děkuji." O pár sekund později jsem se zachoval jako pravý muž podruhé, když jsem otevřel ledničku a objevil včerejší uleželou gulášovou polévku.


Načež se manželka zachovala jako pravá žena a řekla: "Pojď si je zkusit, jídlo počká."


Až v tomhle okamžiku mi došla nemožnost úkolu, který si žena vytknula a následně splnila. Když jsem si naposled kupoval kalhoty, neobešlo se to celé bez dlouhého výletu po všemožných obchůdcích a krámech, včetně těch značkových.


Samotná procedura zkoušení v těsných kabinkách je testem mužovy tolerance a trpělivosti. I stalo se, že v roce 2007 jsem si v obchodním domě Breda v Opavě koupil pravé džíny. Slouží dodnes a nové nepotřebuji, poněvadž jsem je měl právě na sobě. Což dělá čest výrobci - a tuto informaci jsem měl v úmyslu sdělit, jenže moudrý manžel nejdřív myslí, až pak mluví.


Opava je slezské město a obchodní dům kdysi nesl název Breda & Weinstein.


Vzpomněl jsem si na předchozí torturu zkoušení rozličných modelů. Tu měly kalhoty nízký pas, v jiných nevynikl můj luxusní zadeček a další zase nepříjemně utiskovaly mé mužství, pokud víte, co mám na mysli. Zkrátka koupit kalhoty není jenom taková nějaká obyčejná věc, jako poštovní schránka na rohu ulice.


"Nemudruj a pojď je zkusit," ztrácela manželka trpělivost.


A tak jsem nemudroval a šel na to. Sedly mi jak prdel na hrnec. Elastické. Prostorné. Jen krapet dlouhé, ale to se spraví. Žasnu nad tím zázrakem a zvažuji, že manažerům obchodních center vysvětlím, jak moc zbytečně udržují při životě zkušební kabinky. Nejdřív jsem se ovšem musel zeptat: "To mi ale řekni, jak jsi tohle dokázala?"


Manželka se potěšeně usmála: "Vzala jsem si s sebou tvoje staré kalhoty, co jsi včera odhodil špinavé do proutěného prádelního koše."


Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na této planetě.


Pohled prodavaček na notně jeté kalhoty sloužící jako míra mé tělesnosti si raději ani nepředstavuji, ale napadlo mě, že bych potřeboval nové boty.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...