V malé přízemní garsonce nás přivítal podivínský muž. V ohrádce určené lidským batolatům pak sedm nebo dvě stě bílých chundelatých kuliček. Pán nás usadil na sešlý gauč a se slovy "vyberte si, kus je za tři a půl tisíce" otevřel dvířka, načež se sněhobílá lavina vyvalila ven.
Nejrychlejší byla čubička, která mi skočila do klína, oblízla nos a levé ucho, pohlédla na mě moudrým zrakem, a kdyby uměla mluvit, řekla by: "Tož teď jsem tvoja. Ukaž, co umíš, páníčku." Muž si mě zkoumavě přeměřil a s informací "miluje piškoty", což se ukázalo jako krutá pravda, pumpnul manželku o požadovanou částku.
Cestou zpět jsem seděl na místě spolujezdce, třímal v rukou košík s tím psím nadělením, a záhy byl premiérově pochcán, čímž jsem byl korunován za krále nově vznikající smečky.
V průběhu přepravy jsme s manželkou zvažovali různá jména, protože co nepojmenujete, to neexistuje. Nevím, kde se myšlenka vzala, ale vzpomněl jsem si na Morgana Freemana v jedné z jeho nejlepších rolí, podrbal jsem to stvoření za ušima a pravil: "Jsi Daisy a já budu tvůj řidič." Tak to zůstalo.
Od té doby jsem šoférem, který dodnes nezjistil, kde má náš pes brzdy. Realitou se staly každodenní procházky, protože naše psí slečna opovrhla rozlehlou zahradou a musí, prostě musí, vyrazit do dědiny, aby zjistila, kde se co nového šustlo. Pro průzkum má k dispozici biologický vysavač, jemuž se říká čenich.
Naše procházky dost často připomínají podzimní pouštění draků. Na šňůrce jsem já a vlaju na vodítku za uhánějícím chundeláčem, zatímco kolemjdoucí se mě ptají: "Kam spěcháte?" Odpovídám po pravdě: "Mě se neptejte, já jenom řídím. Velitel vozu je tam dole na vodítku." Všichni se smějí, ale mě často napadá, že už nejsem šéfem smečky, nýbrž užitečným idiotem. Takzvaným pejskařem.
Kapsy plné pytlíků na exkrementy, v očích výraz štvance, který netuší, kde skončí v následující minutě, a ramenní kloub téměř vyvrácený z pantů. Pětikilový pejsek je jako buldozer a dobře míněné povely vesele ignoruje. Zatímco já hystericky volám "pomalu, ty obludo", pejsek přidá na tempu. Na povelech ještě musím zapracovat. Zatím to vypadá, že Daisy dělá přesný opak toho, co se jí přikáže, což přináší zajímavé možnosti.
"Vy říkáte svému miláčkovi obludo?" Potkali jsme na jednom z maratónů turisty odněkud z Ostravy. Distingovaná postarší paní vypadala dost rozhořčeně, protože zjevně nepochopila náš vzájemný láskyplný vztah.
Pokusím se zabrzdit, a když tu dámu letmo míjím, stihnu vychrlit po pravdě: "Říkám jí vobludo, protože ji miluju, ale nechci aby zpychla ze své krásy, poněvadž by mě třeba neposlouchala." Že mě neposlouchá vůbec, už jsem říkal o dvě stovky metrů dál, takže doufám, že ta paní nemá špatné spaní.
S jazykem na vestě dorazím domů, kde naleznu ženu na pohodlné sedačce v objetí klubíček, háčků a budoucích hraček zatím bez hlavy či končetin. Povídám: "Tak jsme tady, mamuš." Otřu si pot z čela.
Vzhlédne, nasadí si jiné brýle, zalomí rukama a osloví Daisy: "Chudáčku, ty máš po vycházce určitě děsný hlad, že? Pojď, nachystala jsem ti mňamku." A zmizí i s chlupatým tyranem v kuchyni.
Šofér zůstává o hladu. Tak už to v téhle profesi chodí.
Komentáře
Okomentovat