Přeskočit na hlavní obsah

Na kole

Rozhodnete-li se jednoho teplého letního dne opustit vymazlenou komfortní zónu, a místo pohodlí svého klimatizovaného vozu zvolíte na cestu do práce bicykl na nožní pohon, máte během čtrnáct kilometrů dlouhého výšlapu v zásadě jediné dvě starosti.


Nerozbít si čuňu na zákeřných výmolech v divokém lese, protože se vyhýbáte hlavním silničním tahům - ale hlavně umravnit mozek, aby během fyzické námahy nevymýšlel kraviny či ptákoviny.


To první jsem zvládl na jedničku, s tím druhým neustále bojuji. Místo abych sál atmosféru brzkého rána, kdy zpěvné ptactvo šveholí své sonáty C-moll a listnatými stromy se prohání jemný vánek, který vytváří atmosféru plnou pohody, dumám nad tím, jak správně nakonfigurovat fungl nový doménový server, abych nenapáchal víc škody než užitku.


O kilometr později jsem to vzdal a zkusil si zahrát fiktivní šachy sám se sebou. V sedmém tahu jsem dostal mat a bylo po ptákách.


Pak jsem si vzpomněl, že musím příští týden k zubaři, který se zmiňoval o jakémsi můstku tři-pět za sedm tisíc, což jsem odsouhlasil, aniž bych se ptal na podrobnosti.


Načež mi vytanulo na mysl, že manželka hodlá opět jet do Karlových Varů a polil mě pot, protože absolutní a přísný zákaz kouření z lázeňského pobytu dělá abstineční peklo.


Do prdele! Najel jsem do ďuzny, ztratil rovnováhu a pro jistotu slezl z kola. Rozhlédnu se kolem, sosnu z nádobky odstáté vody a přemýšlím, zda ten kos, co mě zpovzdálí pozoruje, musí také do práce. Asi ne, usoudím, ale neptám se, abych ho neurazil. Šlapu dál. Ztuha. Také mám pocit, že jsem při hledání nejkratší trasy trochu zakufroval.


V dáli vidím jakousi hájenku, která podle Google maps na mém mobilním telefonu neexistuje. Zkusil jsem mapy načíst znovu, načež telefon zaprotestoval a vypnul se. Aha! Na kole nemám nabíječku. Do prčic.


Dojedu blíž a spatřím borce v kraťasech s čvaňhákem v puse, jak zápolí s obrovským kusem dřeva. Nejspíš hajný nebo jiná bájná bytost žijící v souladu s přírodou. Bez zbytečné techniky a jiného civilizačního balastu.


Spadnu z kola a povídám: "Nechcete trochu pomoct, dobrý muži?" Řekne "pffffff uchm", což beru jako souhlas - a chvíli se s tím břemenem plahočíme spolu. Nabídnutou cigaretu za odměnu odmítnu, protože jsem rád, že dýchám, osmělím se a optám se: "Nevíte, prosím, kudy nejrychleji do Hlučína?"


Pán řekne jenom "chrmpf uh" a na chvíli se vzdálí. O pár minut později je zpátky s tabletem Samsung v ruce, chvilku loví GPS signál a pak mi vše vysvětlí. Je to jednoduché. Čtyři kilometry zpátky a pak odbočit doprava.


Měl pravdu. Jen mě mrzí, že jsem tak spěchal z lůna přírody. Mohl jsem si s tím málomluvným člověkem dát partii šachu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...