Cestou se probírám svým rodokmenem a s nelibostí zjišťuji, že většina mých předků pocházela z dělnické třídy nebo z uměleckých kruhů. Botanik ani jeden. Já sám utrpěl ekonomické vzdělání, a je pravděpodobné, že výsledovku či rozvahu bych ještě dal dohromady. Sebekriticky ale připouštím, že vyznat se v džungli, kterou žena opečovává a nazývá zahrádkou, je nad mé síly. Všechna ta bujná zeleň vypadá jako tráva.
Kvízová otázka tedy zní: "Jak poznám petrušku do polívky, když v rozporu s předpisy Evropské unie není žádná rostlina vybavena cedulkou s popisem a cenovkou?" Domácí wi-fi tak daleko nedosáhne a mobilní tarif jsem vyčerpal před týdnem. Navíc mi nebyl dopřán dostatek času cokoliv vygooglit. Co teď?
Zachrání mě fakt, že jsem vášnivý čtenář. Vzpomenu si na Sherlocka Holmese a jeho jedinečnou metodu. Prostým vyloučením čehokoliv, co určitě petruška není, se mi zúží záběr, a zbývající plodina bude tou, kterou hledám. Jdu na věc.
Horní čtyři řady okupuje plevel s obrovskými listy. Zkusmo kopnu do hlíny a objeví se skrytý plod. Aha! Podobný obrázek už jsem zamlada viděl v pohádkové knize. Tahali a tahali, vytáhnout nemohli. Řepa! Škrtám ze seznamu.
Kousek bokem vyzývavě trčí trs, který poznám i poslepu, protože jsem ho vlastnoručně zasadil. Trpělivě čeká na osvěžující koupel v bílém kubánském rumu. Máta. Zvažuji možnost změnit priority, ale každý dobrý nápad bývá po zásluze potrestán. Odkládám na příště a bádám dál.
Ani další záhonek není velkou záhadou. Vypadá-li něco jako cibule a voní jako cibule, jsou to jasně gladioly. V těsném sousedství se plazí rostlina vybavená na stoncích jemnými ostny. Zahlédnuto loni při sklizni ve skleníku. Okurky.
Další porost. Paměť připomíná, že se zjara žena zmiňovala o tom, jak si letos zasadí nějaké giganty. Kebludny. Nebo tak nějak.
Seznam možností se krátí, ale zbývá to nejtěžší. Manželčin zvyk kombinovat v jednom prostoru plodiny jedlé a okrasné je nápad, který nelze ani s největším sebezapřením prohlásit za dobrý. Eliminuji vše, co barevně kvete, protože mám pocit, že petruška nic podobného nedělá. Jistě, mohu se mýlit, ale čas ubíhá.
Čeká mě poslední hustě porostlý záhonek. Lístky se lehce liší a já jsem s rozumem v koncích. Zbývá jediné, svěřit se do rukou Štěstěny a dvojkové soustavy. Ano. Ne. Lovím v kapse zapomenutou kovovou minci. Orel vlevo, panna vpravo, říkám nahlas a házím.
Vcházím do kuchyně s hustým trsem v náručí, a byť neznaboh, modlím se. Žena kriticky pohlédne na donesené zboží, rozjasní tvář a povídá: "No vidíš, jak jsi šikovnej. Sice jsi donesl nať petrželky kořenové, protože kadeřavá roste vedle, ale nevadí, do polívky dobrý."
Hbitě jsem vycítil možnost sebeobranné smeče, abych dokázal, že fragmenty pedagogického úsilí učitelky přírodopisu ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu. Neváhám ani minutu:
"Vidíš, mamuš, to jsem se právě chtěl zeptat, zda mám přinést kořenovou, nebo tu druhou, protože tvůj požadavek nebyl zcela jasný. My od počítačů jsme zvyklí na jednoznačné povely, jinak selžeme. Jenže jsi mě nepustila ke slovu," dodávám vyčítavě.
Bohužel ženský mozek tak snadno neoblafnete. Vědoucně se usmála a optala se: "Přiznej se statečně, co ti padlo? Hlava nebo orel?"
Vzdávám kontumačně souboj intelektů a hotovím se k odchodu, když vtom mě zadrží stále ještě se usmívající manželka:
„Úplně jsem zapomněla, že potřebuji ještě špetku pažitky. Skočíš mi pro ni?“
Komentáře
Okomentovat