Přeskočit na hlavní obsah

Na zahrádce

"Muži, skoč mi na zahradu pro trochu petrušky do polívky."
Nadechuji se k otázce, ale manželka není ve smířlivé náladě. "Nedělej ze sebe blbého, vezmi nůž a mazej," prohlásí přísně. Nedělám blbého, beru kudlu a vyrážím do neznáma.

Cestou se probírám svým rodokmenem a s nelibostí zjišťuji, že většina mých předků pocházela z dělnické třídy nebo z uměleckých kruhů. Botanik ani jeden. Já sám utrpěl ekonomické vzdělání, a je pravděpodobné, že výsledovku či rozvahu bych ještě dal dohromady. Sebekriticky ale připouštím, že vyznat se v džungli, kterou žena opečovává a nazývá zahrádkou, je nad mé síly. Všechna ta bujná zeleň vypadá jako tráva.

Kvízová otázka tedy zní: "Jak poznám petrušku do polívky, když v rozporu s předpisy Evropské unie není žádná rostlina vybavena cedulkou s popisem a cenovkou?" Domácí wi-fi tak daleko nedosáhne a mobilní tarif jsem vyčerpal před týdnem. Navíc mi nebyl dopřán dostatek času cokoliv vygooglit. Co teď?

Zachrání mě fakt, že jsem vášnivý čtenář. Vzpomenu si na Sherlocka Holmese a jeho jedinečnou metodu. Prostým vyloučením čehokoliv, co určitě petruška není, se mi zúží záběr, a zbývající plodina bude tou, kterou hledám. Jdu na věc.

Horní čtyři řady okupuje plevel s obrovskými listy. Zkusmo kopnu do hlíny a objeví se skrytý plod. Aha! Podobný obrázek už jsem zamlada viděl v pohádkové knize. Tahali a tahali, vytáhnout nemohli. Řepa! Škrtám ze seznamu.

Kousek bokem vyzývavě trčí trs, který poznám i poslepu, protože jsem ho vlastnoručně zasadil. Trpělivě čeká na osvěžující koupel v bílém kubánském rumu. Máta. Zvažuji možnost změnit priority, ale každý dobrý nápad bývá po zásluze potrestán. Odkládám na příště a bádám dál.

Ani další záhonek není velkou záhadou. Vypadá-li něco jako cibule a voní jako cibule, jsou to jasně gladioly. V těsném sousedství se plazí rostlina vybavená na stoncích jemnými ostny. Zahlédnuto loni při sklizni ve skleníku. Okurky.

Další porost. Paměť připomíná, že se zjara žena zmiňovala o tom, jak si letos zasadí nějaké giganty. Kebludny. Nebo tak nějak.

Seznam možností se krátí, ale zbývá to nejtěžší. Manželčin zvyk kombinovat v jednom prostoru plodiny jedlé a okrasné je nápad, který nelze ani s největším sebezapřením prohlásit za dobrý. Eliminuji vše, co barevně kvete, protože mám pocit, že petruška nic podobného nedělá. Jistě, mohu se mýlit, ale čas ubíhá.

Čeká mě poslední hustě porostlý záhonek. Lístky se lehce liší a já jsem s rozumem v koncích. Zbývá jediné, svěřit se do rukou Štěstěny a dvojkové soustavy. Ano. Ne. Lovím v kapse zapomenutou kovovou minci. Orel vlevo, panna vpravo, říkám nahlas a házím.

Vcházím do kuchyně s hustým trsem v náručí, a byť neznaboh, modlím se. Žena kriticky pohlédne na donesené zboží, rozjasní tvář a povídá: "No vidíš, jak jsi šikovnej. Sice jsi donesl nať petrželky kořenové, protože kadeřavá roste vedle, ale nevadí, do polívky dobrý."

Hbitě jsem vycítil možnost sebeobranné smeče, abych dokázal, že fragmenty pedagogického úsilí učitelky přírodopisu ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu. Neváhám ani minutu:

"Vidíš, mamuš, to jsem se právě chtěl zeptat, zda mám přinést kořenovou, nebo tu druhou, protože tvůj požadavek nebyl zcela jasný. My od počítačů jsme zvyklí na jednoznačné povely, jinak selžeme. Jenže jsi mě nepustila ke slovu," dodávám vyčítavě.

Bohužel ženský mozek tak snadno neoblafnete. Vědoucně se usmála a optala se: "Přiznej se statečně, co ti padlo? Hlava nebo orel?"

Vzdávám kontumačně souboj intelektů a hotovím se k odchodu, když vtom mě zadrží stále ještě se usmívající manželka:

„Úplně jsem zapomněla, že potřebuji ještě špetku pažitky. Skočíš mi pro ni?“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv