V důsledku bouřlivého vědecko-technického pokroku jich ale valem ubývá, protože navigace je nedílnou součástí i těch nejhloupějších mobilních telefonů. Prakticky kdejaký kus haraburdí, který disponuje přístupem na internet, vás nasměruje do místa, kde chcete být, přestože tam, kde právě jste, je také moc pěkně.
A tak lidstvo cestuje sem a tam. Jako kobylky. Jde o prokletí moderní civilizace, která nás, nebohé dvounožce, nutí být neustále v pohybu. Obrovskou klikou je fakt, že tyhle výdobytky digitální revoluce velmi často chybují. Chcete-li totiž skutečně poznat svět, jaký je, musíte nutně zabloudit. Nalajnovaná cesta z bodu A do bodu B bez jediného zakufrování je nebetyčná nuda.
Premiérová cesta automobilem do chorvatského letoviska s ženou jako velitelem vozu byla dobrodružná, protože navigační systémy byly tenkrát drahé a v plenkách. Papírovou mapu jsem zapomněl na nočním stolku.
Ve snaze vyhnout se dálničním poplatkům ztratil jsem se hned za hraničním přechodem ze Slovenska do Maďarska. Abych zachoval dekorum a svou pověst ostříleného cestovatele, začal jsem se vymlouvat, že na vině je maďarský názvoslovný systém, protože všechny obce se jmenují Mosonmagyarovar. Nebo tak nějak podobně.
Výmluva přijata nebyla, ale žena mě miluje, takže opožděný příjezd k Jaderskému moři nijak zvlášť kousavě nekomentovala. Když jsme z trajektu sjížděli na přístavní molo, nešetřila chválou: "Vidíš, muži, jakej jsi šikula. Nakonec jsi trefil správný kontinent." Dobře jsem se oženil.
O deset let později cestou do Špindlerova mlýna už jsem byl vybaven hypermoderním tabletem a navigací od giganta jménem Google. Zadal jsem trasu, chytrý přístroj ji po pár vteřinách vypočítal, a eroticky laděným hlasem mi doporučil "odbočit vpravo a jet na sever", aniž by se obtěžoval sdělit mi, kde se vlastně sever nalézá. Odbočil jsem vpravo, a podle lišejníků jel na sever, přičemž jsem slepě důvěřoval zázraku moderní techniky.
Kousek za Hradcem Králové se začala cesta podezřele zužovat. Zatáčka střídala zatáčku, odbočka odbočku, a cesta se táhla jako vinuté těsto. Uprostřed jednoho obzvláště hustého lesa, kde silnice připomínala nedodělanou cyklostezku, manželka lehce znejistěla, ale moudře mlčela.
Sám jsem byl v rozpacích, ale kdo jsem já, abych zpochybňoval práci nejlepších inženýrských mozků na světě? A tak jsme drncali po ohyzdných okreskách, projeli vesnice, které se jmenovaly podivně a připomínaly mi maďarské vnitrozemí. Ticho v autě by se dalo krájet, protože selhalo i autorádio. Byli jsme ztraceni my i signál.
Až najednou. Lesní temnota se rozestoupila a v dálce jsme spatřili úctyhodné kopce. Vydechl jsem úlevou. Na techniku je prostě spolehnutí. Chystal jsem se hlasitě pochválit sebe i supermoderní tablet, když vtom se ozvala do té doby tiše sedící manželka.
"Hele, taťko, nejsou to Alpy?"
Nebyly, ale to už je jiný příběh.
Komentáře
Okomentovat