Přeskočit na hlavní obsah

Navigace

Průměrný člověk je vlastníkem pouhých pěti smyslů. Jistě znáte ze školy. Někteří šťastní jedinci ale disponují i smyslem šestým - orientačním. Zabloudí málokdy.

V důsledku bouřlivého vědecko-technického pokroku jich ale valem ubývá, protože navigace je nedílnou součástí i těch nejhloupějších mobilních telefonů. Prakticky kdejaký kus haraburdí, který disponuje přístupem na internet, vás nasměruje do místa, kde chcete být, přestože tam, kde právě jste, je také moc pěkně.

A tak lidstvo cestuje sem a tam. Jako kobylky. Jde o prokletí moderní civilizace, která nás, nebohé dvounožce, nutí být neustále v pohybu. Obrovskou klikou je fakt, že tyhle výdobytky digitální revoluce velmi často chybují. Chcete-li totiž skutečně poznat svět, jaký je, musíte nutně zabloudit. Nalajnovaná cesta z bodu A do bodu B bez jediného zakufrování je nebetyčná nuda.

Premiérová cesta automobilem do chorvatského letoviska s ženou jako velitelem vozu byla dobrodružná, protože navigační systémy byly tenkrát drahé a v plenkách. Papírovou mapu jsem zapomněl na nočním stolku.

Ve snaze vyhnout se dálničním poplatkům ztratil jsem se hned za hraničním přechodem ze Slovenska do Maďarska. Abych zachoval dekorum a svou pověst ostříleného cestovatele, začal jsem se vymlouvat, že na vině je maďarský názvoslovný systém, protože všechny obce se jmenují Mosonmagyarovar. Nebo tak nějak podobně.

Výmluva přijata nebyla, ale žena mě miluje, takže opožděný příjezd k Jaderskému moři nijak zvlášť kousavě nekomentovala. Když jsme z trajektu sjížděli na přístavní molo, nešetřila chválou: "Vidíš, muži, jakej jsi šikula. Nakonec jsi trefil správný kontinent." Dobře jsem se oženil.

O deset let později cestou do Špindlerova mlýna už jsem byl vybaven hypermoderním tabletem a navigací od giganta jménem Google. Zadal jsem trasu, chytrý přístroj ji po pár vteřinách vypočítal, a eroticky laděným hlasem mi doporučil "odbočit vpravo a jet na sever", aniž by se obtěžoval sdělit mi, kde se vlastně sever nalézá. Odbočil jsem vpravo, a podle lišejníků jel na sever, přičemž jsem slepě důvěřoval zázraku moderní techniky.

Kousek za Hradcem Králové se začala cesta podezřele zužovat. Zatáčka střídala zatáčku, odbočka odbočku, a cesta se táhla jako vinuté těsto. Uprostřed jednoho obzvláště hustého lesa, kde silnice připomínala nedodělanou cyklostezku, manželka lehce znejistěla, ale moudře mlčela.

Sám jsem byl v rozpacích, ale kdo jsem já, abych zpochybňoval práci nejlepších inženýrských mozků na světě? A tak jsme drncali po ohyzdných okreskách, projeli vesnice, které se jmenovaly podivně a připomínaly mi maďarské vnitrozemí. Ticho v autě by se dalo krájet, protože selhalo i autorádio. Byli jsme ztraceni my i signál.

Až najednou. Lesní temnota se rozestoupila a v dálce jsme spatřili úctyhodné kopce. Vydechl jsem úlevou. Na techniku je prostě spolehnutí. Chystal jsem se hlasitě pochválit sebe i supermoderní tablet, když vtom se ozvala do té doby tiše sedící manželka.

"Hele, taťko, nejsou to Alpy?"

Nebyly, ale to už je jiný příběh.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...