Přeskočit na hlavní obsah

Navigace

Průměrný člověk je vlastníkem pouhých pěti smyslů. Jistě znáte ze školy. Někteří šťastní jedinci ale disponují i smyslem šestým - orientačním. Zabloudí málokdy.

V důsledku bouřlivého vědecko-technického pokroku jich ale valem ubývá, protože navigace je nedílnou součástí i těch nejhloupějších mobilních telefonů. Prakticky kdejaký kus haraburdí, který disponuje přístupem na internet, vás nasměruje do místa, kde chcete být, přestože tam, kde právě jste, je také moc pěkně.

A tak lidstvo cestuje sem a tam. Jako kobylky. Jde o prokletí moderní civilizace, která nás, nebohé dvounožce, nutí být neustále v pohybu. Obrovskou klikou je fakt, že tyhle výdobytky digitální revoluce velmi často chybují. Chcete-li totiž skutečně poznat svět, jaký je, musíte nutně zabloudit. Nalajnovaná cesta z bodu A do bodu B bez jediného zakufrování je nebetyčná nuda.

Premiérová cesta automobilem do chorvatského letoviska s ženou jako velitelem vozu byla dobrodružná, protože navigační systémy byly tenkrát drahé a v plenkách. Papírovou mapu jsem zapomněl na nočním stolku.

Ve snaze vyhnout se dálničním poplatkům ztratil jsem se hned za hraničním přechodem ze Slovenska do Maďarska. Abych zachoval dekorum a svou pověst ostříleného cestovatele, začal jsem se vymlouvat, že na vině je maďarský názvoslovný systém, protože všechny obce se jmenují Mosonmagyarovar. Nebo tak nějak podobně.

Výmluva přijata nebyla, ale žena mě miluje, takže opožděný příjezd k Jaderskému moři nijak zvlášť kousavě nekomentovala. Když jsme z trajektu sjížděli na přístavní molo, nešetřila chválou: "Vidíš, muži, jakej jsi šikula. Nakonec jsi trefil správný kontinent." Dobře jsem se oženil.

O deset let později cestou do Špindlerova mlýna už jsem byl vybaven hypermoderním tabletem a navigací od giganta jménem Google. Zadal jsem trasu, chytrý přístroj ji po pár vteřinách vypočítal, a eroticky laděným hlasem mi doporučil "odbočit vpravo a jet na sever", aniž by se obtěžoval sdělit mi, kde se vlastně sever nalézá. Odbočil jsem vpravo, a podle lišejníků jel na sever, přičemž jsem slepě důvěřoval zázraku moderní techniky.

Kousek za Hradcem Králové se začala cesta podezřele zužovat. Zatáčka střídala zatáčku, odbočka odbočku, a cesta se táhla jako vinuté těsto. Uprostřed jednoho obzvláště hustého lesa, kde silnice připomínala nedodělanou cyklostezku, manželka lehce znejistěla, ale moudře mlčela.

Sám jsem byl v rozpacích, ale kdo jsem já, abych zpochybňoval práci nejlepších inženýrských mozků na světě? A tak jsme drncali po ohyzdných okreskách, projeli vesnice, které se jmenovaly podivně a připomínaly mi maďarské vnitrozemí. Ticho v autě by se dalo krájet, protože selhalo i autorádio. Byli jsme ztraceni my i signál.

Až najednou. Lesní temnota se rozestoupila a v dálce jsme spatřili úctyhodné kopce. Vydechl jsem úlevou. Na techniku je prostě spolehnutí. Chystal jsem se hlasitě pochválit sebe i supermoderní tablet, když vtom se ozvala do té doby tiše sedící manželka.

"Hele, taťko, nejsou to Alpy?"

Nebyly, ale to už je jiný příběh.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...