Přeskočit na hlavní obsah

Nebe

Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné.

Hledím vzhůru. Oblohou se převalují ocelově temná mračna a jemné mrholení skrápí mou začínající plešku nahoře uprostřed. 

Zvedám nářadí, přestože velmi dobře vím, že v neděli je na Prajzské jakákoliv práce zakázaná. O pár minut později jsem orosený jako finská sauna, přičemž není patrné, zda vlhkost přichází ze vzduchu, nebo ze mě samého.

"Dvacet řádků, to dáš, Mildo!" Motivuji sám sebe a tykám si. "Snad žádný Prajzák neuvidí, jak porušuješ zákon Páně."

Ostražitě se rozhlížím. Nikde nikdo. Půda samotná je poddajná jak slečna v čínském nevěstinci, takže rýč se zaryl do podzemí naprosto hladce. Asi jako nůž do pudingu.

Jenže o pár minut později se k hodokvasu dostavila miliarda miniaturních mušek. Nejspíš mají v LIDLu zavřeno a já se tak stal dobře dostupnou potravou. Náklonnost ale byla vzájemná, protože minimálně sedm jsem jich při ohánění se rýčem spolknul.

Vůkol panuje až nábožné ticho nepřerušované ničím, takže mi za okamžik začíná hrabat. Ticho prý léčí. Pf! Žádné rádio ani počítač není v dohledu. Zapínám tudíž mozkového hudebního autopilota a notuji si v duchu, protože nahlas to neumím. S překvapením zjišťuji, že česká populární muzika je vlastně vizionářská. Při každé obrácené brázdě jsem objevil skladbu, která přesně zmapovala mé současné pocity.

Hanka Zagorová se svým blankytným nebem zvítězila, poněvadž po prvním rozmachu jsem se zpotil jako přístavní krysa a modlil se za sluneční paprsky. Další řádka mi připomněla nejen Karla Gotta, ale také jeden legendární film. "To musím zvlááááádnout sám! Musíš, Mildo, musíš!" Hecuji se a přiskřípnu si prst do obstarožní násady hodně unaveného rýče.

"Zrobíš to a máš fajrunt," povídám si u páté řádky a hlavou mi zní Katapulti: "Hlupák váhá." Neváhám tedy a zaberu. "Toho bohdá nebude, abych z boje utíkal," přerušuji tok fiktivní populární hudby upravenou historickou hláškou a vzpomenu si na nedávno oceněného Michala Davida, který veřejně vyhlašoval, že by chtěl žít nonstop. Fajn, klidně mu tuhle zahrádku přenechám, ať si tu dřinu nonstop užije. Nejsem pomstychtivý, ale myslím, že by kus chlapské práce potřeboval jako pes drbání. Brnkat na klávesy umí každý blbec.

O tři řádky později a další uskřípnutí palce mě přivedlo k poznání, že těm blbounům, co postávají u stánků na levnou krásu a nudí se, by kvalitní vidle hodně slušely. "Snad jsem to zavinil já" od Olympicu přišlo na mysl neplánovaně a trochu mimo, protože já první bych si uměl místo těžké každoroční dřiny představit ten plácek jako miniaturní golfové hřiště. Ne. Nezavinil jsem to já. Možná to byl Jožin z bažin?

Zabral jsem do hloubky na místě, kde v létě byla ušlapaná pěšinka, a hlavou mi prolétla skladba od Lucie "Sex je náš". Uf. Ne. Tohle sem opravdu nepatří. Na hnoji? Nikdy! Občas už máme problémy i v posteli. Utnul jsem první tóny a připomněl si Nabucco a zpěv židovských otroků. Tak jo, tohle sedlo a Verdi, když psal své dílo, měl nejspíš s rýpáním zahrádky své vlastní zkušenosti.

Jenže česká muzika je česká muzika. Usoudil jsem a vylovil z hnoje dva bledě modré plastové kolíčky na prádlo. Jak se tam ocitly, jde nad rámec dnešního příspěvku, takže už jenom krátce.

Jsem téměř v polovině a v hlavě se mi rozezněly majestátní tóny naší hymny s návodnou otázkou: "Kde domov můj?"

"V obýváku na kanapi," odpověděl jsem si nahlas, šlehnul s nářadím, otevřel jedno pivo a odešel sepsat tento příběh. Možná jeden z posledních.

Olda Říha byl machr a věděl to už dávno. Až si zase budete chtít něco přečíst, tak snad "Někdy příště".

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv