Přeskočit na hlavní obsah

Nebe

Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné.

Hledím vzhůru. Oblohou se převalují ocelově temná mračna a jemné mrholení skrápí mou začínající plešku nahoře uprostřed. 

Zvedám nářadí, přestože velmi dobře vím, že v neděli je na Prajzské jakákoliv práce zakázaná. O pár minut později jsem orosený jako finská sauna, přičemž není patrné, zda vlhkost přichází ze vzduchu, nebo ze mě samého.

"Dvacet řádků, to dáš, Mildo!" Motivuji sám sebe a tykám si. "Snad žádný Prajzák neuvidí, jak porušuješ zákon Páně."

Ostražitě se rozhlížím. Nikde nikdo. Půda samotná je poddajná jak slečna v čínském nevěstinci, takže rýč se zaryl do podzemí naprosto hladce. Asi jako nůž do pudingu.

Jenže o pár minut později se k hodokvasu dostavila miliarda miniaturních mušek. Nejspíš mají v LIDLu zavřeno a já se tak stal dobře dostupnou potravou. Náklonnost ale byla vzájemná, protože minimálně sedm jsem jich při ohánění se rýčem spolknul.

Vůkol panuje až nábožné ticho nepřerušované ničím, takže mi za okamžik začíná hrabat. Ticho prý léčí. Pf! Žádné rádio ani počítač není v dohledu. Zapínám tudíž mozkového hudebního autopilota a notuji si v duchu, protože nahlas to neumím. S překvapením zjišťuji, že česká populární muzika je vlastně vizionářská. Při každé obrácené brázdě jsem objevil skladbu, která přesně zmapovala mé současné pocity.

Hanka Zagorová se svým blankytným nebem zvítězila, poněvadž po prvním rozmachu jsem se zpotil jako přístavní krysa a modlil se za sluneční paprsky. Další řádka mi připomněla nejen Karla Gotta, ale také jeden legendární film. "To musím zvlááááádnout sám! Musíš, Mildo, musíš!" Hecuji se a přiskřípnu si prst do obstarožní násady hodně unaveného rýče.

"Zrobíš to a máš fajrunt," povídám si u páté řádky a hlavou mi zní Katapulti: "Hlupák váhá." Neváhám tedy a zaberu. "Toho bohdá nebude, abych z boje utíkal," přerušuji tok fiktivní populární hudby upravenou historickou hláškou a vzpomenu si na nedávno oceněného Michala Davida, který veřejně vyhlašoval, že by chtěl žít nonstop. Fajn, klidně mu tuhle zahrádku přenechám, ať si tu dřinu nonstop užije. Nejsem pomstychtivý, ale myslím, že by kus chlapské práce potřeboval jako pes drbání. Brnkat na klávesy umí každý blbec.

O tři řádky později a další uskřípnutí palce mě přivedlo k poznání, že těm blbounům, co postávají u stánků na levnou krásu a nudí se, by kvalitní vidle hodně slušely. "Snad jsem to zavinil já" od Olympicu přišlo na mysl neplánovaně a trochu mimo, protože já první bych si uměl místo těžké každoroční dřiny představit ten plácek jako miniaturní golfové hřiště. Ne. Nezavinil jsem to já. Možná to byl Jožin z bažin?

Zabral jsem do hloubky na místě, kde v létě byla ušlapaná pěšinka, a hlavou mi prolétla skladba od Lucie "Sex je náš". Uf. Ne. Tohle sem opravdu nepatří. Na hnoji? Nikdy! Občas už máme problémy i v posteli. Utnul jsem první tóny a připomněl si Nabucco a zpěv židovských otroků. Tak jo, tohle sedlo a Verdi, když psal své dílo, měl nejspíš s rýpáním zahrádky své vlastní zkušenosti.

Jenže česká muzika je česká muzika. Usoudil jsem a vylovil z hnoje dva bledě modré plastové kolíčky na prádlo. Jak se tam ocitly, jde nad rámec dnešního příspěvku, takže už jenom krátce.

Jsem téměř v polovině a v hlavě se mi rozezněly majestátní tóny naší hymny s návodnou otázkou: "Kde domov můj?"

"V obýváku na kanapi," odpověděl jsem si nahlas, šlehnul s nářadím, otevřel jedno pivo a odešel sepsat tento příběh. Možná jeden z posledních.

Olda Říha byl machr a věděl to už dávno. Až si zase budete chtít něco přečíst, tak snad "Někdy příště".

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...