Přeskočit na hlavní obsah

Potíže s láskou

Naše fenka hárá. Stává se to dvakrát do roka a pro ni, ale i pro nás, jde o jedinečnou příležitost udělat statistický průzkum, kolik nadržených a neukojených hafanů se v naší malé obci vyskytuje.


Nejvíc vynalézavý je malý černý vořech jménem Beník od sousedů ob pár domů shora. Soudím, že posloužil jako předobraz hlavního hrdiny z hollywoodského trháku Útěk z Alcatrazu. Snaha majitelů zabezpečit svůj pozemek tak, aby jim nezdrhnul, se už několik let míjí účinkem. Malý bílý Maxík odnaproti je umírněnější a vždy počká na nestřežený okamžik, kdy jsou vrátka dokořán. Výsledek je ale stejný.


Zařvu: "Hej, migej dom, vopičáku!" Je lhostejné, jakou intonaci zvolím, protože Maxík na mě vyčítavě pohlédne a v jeho očích čtu nevyřčenou otázku: "Tys nikdy neměl erekci?" Načež se nechá vzít do náručí a já ho vrznu sousedům do domácího ošetřování. Beník ovšem mé hysterické zvolání bere spíše jako výzvu a úporně se snaží oplodnit mou nohu. Doufám, že to neklapne. Nakopnout ho nemohu, protože zvířatům ubližuji nerad.


Můj pokus utěsnit neprodyšně zahradu před fikanými záletníky také skončil fiaskem. Malý čokl Beník je neuvěřitelně šikovný. Přezdívám mu Copperfield. Proleze i dírou, s níž by měla problémy malá myš po liposukci. Za láskou svého srdce šel by prostě světa kraj, klidně i bosý a žádná překážka pro něj není dost velká. Takže ho máme na place prakticky furt.


Což je vážný problém pro naší fenku, která má tím pádem několik týdnů v roce zapovězené volné běhání po rozsáhlém trávníku a přilehlém okolí. Pečlivě oploceném a téměř hermeticky uzavřeném.


Na jednu stranu toho psího dobyvatele obdivuji. Jeho výdrž je nekonečná. Schopnost najít slabinu v obraně protivníka je takticky i strategicky geniální. Na stranu druhou štěnata nechci, poněvadž naše Daisy je sněhově bílá (někdy), zatímco Beník černý jako bota (pořád). Nejsou ani stejného plemene, takže netuším, co by z případného sexuálního dobrodružství vzniklo.


Jednoho dne jsem se vyčerpán z práce a mírně rozrušen zmínil manželce, že asi všechny ty chlupaté potvory postřílím. Nebo alespoň dostanou štětinku do řiti ze vždy nabité vzduchovky.


Žena také není šťastná, že musí dávat na našeho pejska obzvláštního majzla, ale mé drastické řešení odmítla se slovy: "Jezdil jsi za mnou z Varů skoro pět stovek kilometrů. Jak by se ti asi líbilo, kdybych tě vzala brokem do prdele?"


Láska je mocná čarodějka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...