Přeskočit na hlavní obsah

Potíže s láskou

Naše fenka hárá. Stává se to dvakrát do roka a pro ni, ale i pro nás, jde o jedinečnou příležitost udělat statistický průzkum, kolik nadržených a neukojených hafanů se v naší malé obci vyskytuje.


Nejvíc vynalézavý je malý černý vořech jménem Beník od sousedů ob pár domů shora. Soudím, že posloužil jako předobraz hlavního hrdiny z hollywoodského trháku Útěk z Alcatrazu. Snaha majitelů zabezpečit svůj pozemek tak, aby jim nezdrhnul, se už několik let míjí účinkem. Malý bílý Maxík odnaproti je umírněnější a vždy počká na nestřežený okamžik, kdy jsou vrátka dokořán. Výsledek je ale stejný.


Zařvu: "Hej, migej dom, vopičáku!" Je lhostejné, jakou intonaci zvolím, protože Maxík na mě vyčítavě pohlédne a v jeho očích čtu nevyřčenou otázku: "Tys nikdy neměl erekci?" Načež se nechá vzít do náručí a já ho vrznu sousedům do domácího ošetřování. Beník ovšem mé hysterické zvolání bere spíše jako výzvu a úporně se snaží oplodnit mou nohu. Doufám, že to neklapne. Nakopnout ho nemohu, protože zvířatům ubližuji nerad.


Můj pokus utěsnit neprodyšně zahradu před fikanými záletníky také skončil fiaskem. Malý čokl Beník je neuvěřitelně šikovný. Přezdívám mu Copperfield. Proleze i dírou, s níž by měla problémy malá myš po liposukci. Za láskou svého srdce šel by prostě světa kraj, klidně i bosý a žádná překážka pro něj není dost velká. Takže ho máme na place prakticky furt.


Což je vážný problém pro naší fenku, která má tím pádem několik týdnů v roce zapovězené volné běhání po rozsáhlém trávníku a přilehlém okolí. Pečlivě oploceném a téměř hermeticky uzavřeném.


Na jednu stranu toho psího dobyvatele obdivuji. Jeho výdrž je nekonečná. Schopnost najít slabinu v obraně protivníka je takticky i strategicky geniální. Na stranu druhou štěnata nechci, poněvadž naše Daisy je sněhově bílá (někdy), zatímco Beník černý jako bota (pořád). Nejsou ani stejného plemene, takže netuším, co by z případného sexuálního dobrodružství vzniklo.


Jednoho dne jsem se vyčerpán z práce a mírně rozrušen zmínil manželce, že asi všechny ty chlupaté potvory postřílím. Nebo alespoň dostanou štětinku do řiti ze vždy nabité vzduchovky.


Žena také není šťastná, že musí dávat na našeho pejska obzvláštního majzla, ale mé drastické řešení odmítla se slovy: "Jezdil jsi za mnou z Varů skoro pět stovek kilometrů. Jak by se ti asi líbilo, kdybych tě vzala brokem do prdele?"


Láska je mocná čarodějka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...