Přeskočit na hlavní obsah

Potíže s láskou

Naše fenka hárá. Stává se to dvakrát do roka a pro ni, ale i pro nás, jde o jedinečnou příležitost udělat statistický průzkum, kolik nadržených a neukojených hafanů se v naší malé obci vyskytuje.


Nejvíc vynalézavý je malý černý vořech jménem Beník od sousedů ob pár domů shora. Soudím, že posloužil jako předobraz hlavního hrdiny z hollywoodského trháku Útěk z Alcatrazu. Snaha majitelů zabezpečit svůj pozemek tak, aby jim nezdrhnul, se už několik let míjí účinkem. Malý bílý Maxík odnaproti je umírněnější a vždy počká na nestřežený okamžik, kdy jsou vrátka dokořán. Výsledek je ale stejný.


Zařvu: "Hej, migej dom, vopičáku!" Je lhostejné, jakou intonaci zvolím, protože Maxík na mě vyčítavě pohlédne a v jeho očích čtu nevyřčenou otázku: "Tys nikdy neměl erekci?" Načež se nechá vzít do náručí a já ho vrznu sousedům do domácího ošetřování. Beník ovšem mé hysterické zvolání bere spíše jako výzvu a úporně se snaží oplodnit mou nohu. Doufám, že to neklapne. Nakopnout ho nemohu, protože zvířatům ubližuji nerad.


Můj pokus utěsnit neprodyšně zahradu před fikanými záletníky také skončil fiaskem. Malý čokl Beník je neuvěřitelně šikovný. Přezdívám mu Copperfield. Proleze i dírou, s níž by měla problémy malá myš po liposukci. Za láskou svého srdce šel by prostě světa kraj, klidně i bosý a žádná překážka pro něj není dost velká. Takže ho máme na place prakticky furt.


Což je vážný problém pro naší fenku, která má tím pádem několik týdnů v roce zapovězené volné běhání po rozsáhlém trávníku a přilehlém okolí. Pečlivě oploceném a téměř hermeticky uzavřeném.


Na jednu stranu toho psího dobyvatele obdivuji. Jeho výdrž je nekonečná. Schopnost najít slabinu v obraně protivníka je takticky i strategicky geniální. Na stranu druhou štěnata nechci, poněvadž naše Daisy je sněhově bílá (někdy), zatímco Beník černý jako bota (pořád). Nejsou ani stejného plemene, takže netuším, co by z případného sexuálního dobrodružství vzniklo.


Jednoho dne jsem se vyčerpán z práce a mírně rozrušen zmínil manželce, že asi všechny ty chlupaté potvory postřílím. Nebo alespoň dostanou štětinku do řiti ze vždy nabité vzduchovky.


Žena také není šťastná, že musí dávat na našeho pejska obzvláštního majzla, ale mé drastické řešení odmítla se slovy: "Jezdil jsi za mnou z Varů skoro pět stovek kilometrů. Jak by se ti asi líbilo, kdybych tě vzala brokem do prdele?"


Láska je mocná čarodějka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy