Přeskočit na hlavní obsah

Stáří

Stáří je etapa lidského života, kterou lze šťastnou a veselou nazvat pouze s velkým sebezapřením. Mladí netuší, o co jde, ale my, věkem poznamenaní, o tom víme své.

Především se naprosto podivně začnou chovat rozličné součásti našeho oblečení. Prakticky všechny, slipy nevyjímaje. Kalhoty začnou těsnit na místech, kde původně měly dávat fyziologickým součástem těla prostor. Rozkrok. Zadek. Stehna. Břicho. Proč často draze zakoupené věci dělají právě tohle, je otázka pro odborníky na kvantovou fyziku.

Třeba včera. Dorazím z práce domů a najdu manželku na přeplněném gauči, kde sedí sama. Hodí na mě psí pohled, pohladí si levou i pravou nohu a zoufale prohlásí: "Podívej, co mi to narostlo. Mám pocit, že jsem bečka." 

Klik, klik, cvak. Dodělává uši háčkované opici, která je mi podezřele povědomá, poněvadž její obličej už jsem někdy spatřil. Asi v zrcadle.

Jsem ale frajer a navíc dlouho ženatý, takže nasadím chlácholivý tón, ukážu na mikinu na svém těle a pravím: "Říkal jsem ti, ať nepereš své kalhoty v nové pračce. Jakýkoliv přístroj, který při zapnutí i vypnutí hraje podivné melodie nepodléhající autorským poplatkům OSA, je podezřelý už ze své samé podstaty."

Vyvalím faldíky na břichu a dodávám: "Jukni, co ten zákeřný přístroj provedl s mým oděvem. Srazil ho a udělal ze mě blbce. Vypadám jak Pandrhola!"

Žena nezaváhá ani na vteřinu a povstane: "Pohlédni na mou řiť. Divím, že se mnou ještě jsi." Já se nedivím, protože ji miluji, což řeknu nahlas, ale tentokrát to nezabere. Nepřesvědčena se usadí a pokračuje.

Klik. Klik. Opičák nabírá mé rysy.

Nasazuji tedy těžší kalibr: "Podívej, mamuš. Včera jsem se dočetl, že v Pobřeží slonoviny dělají ženy všechno pro to, aby měly velkou zadnici. Pijí zázračné nápoje, mažou se zázračným krémem a dokonce nosí kalhotky s vycpávkami. Zkrátka - podle nich a jejich mužů je pořádná prdel znakem blahobytu a stálého zdraví."

Odcházím do kuchyně pro notebook, abych měl argumenty černé na bílém, a pokračuji: "Ženy jsou tam také ochotny zaplatit v přepočtu 75 000 až 100 000 Kč za lipoinjekce, kdy je tuk z jejich břicha nebo paží přemístěn na hýždě. A ty si stěžuješ."

Finanční argument má na Prajzské svou váhu. Manželka ustane v činnosti, pohlédne na mě, a tím je zárodek stařecké manželské hádky zažehnán: "To ráda slyším. Právě jsi ušetřil sto tisíc. Co kdybychom si tedy za padesát tisíc v létě zaletěli na dovolenou do Řecka?"

Santorini je úžasné místo, poněvadž většina žen, které jsem tam spatřil, byla prdelatá jako ty z Pobřeží slonoviny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...