Přeskočit na hlavní obsah

Stáří

Stáří je etapa lidského života, kterou lze šťastnou a veselou nazvat pouze s velkým sebezapřením. Mladí netuší, o co jde, ale my, věkem poznamenaní, o tom víme své.

Především se naprosto podivně začnou chovat rozličné součásti našeho oblečení. Prakticky všechny, slipy nevyjímaje. Kalhoty začnou těsnit na místech, kde původně měly dávat fyziologickým součástem těla prostor. Rozkrok. Zadek. Stehna. Břicho. Proč často draze zakoupené věci dělají právě tohle, je otázka pro odborníky na kvantovou fyziku.

Třeba včera. Dorazím z práce domů a najdu manželku na přeplněném gauči, kde sedí sama. Hodí na mě psí pohled, pohladí si levou i pravou nohu a zoufale prohlásí: "Podívej, co mi to narostlo. Mám pocit, že jsem bečka." 

Klik, klik, cvak. Dodělává uši háčkované opici, která je mi podezřele povědomá, poněvadž její obličej už jsem někdy spatřil. Asi v zrcadle.

Jsem ale frajer a navíc dlouho ženatý, takže nasadím chlácholivý tón, ukážu na mikinu na svém těle a pravím: "Říkal jsem ti, ať nepereš své kalhoty v nové pračce. Jakýkoliv přístroj, který při zapnutí i vypnutí hraje podivné melodie nepodléhající autorským poplatkům OSA, je podezřelý už ze své samé podstaty."

Vyvalím faldíky na břichu a dodávám: "Jukni, co ten zákeřný přístroj provedl s mým oděvem. Srazil ho a udělal ze mě blbce. Vypadám jak Pandrhola!"

Žena nezaváhá ani na vteřinu a povstane: "Pohlédni na mou řiť. Divím, že se mnou ještě jsi." Já se nedivím, protože ji miluji, což řeknu nahlas, ale tentokrát to nezabere. Nepřesvědčena se usadí a pokračuje.

Klik. Klik. Opičák nabírá mé rysy.

Nasazuji tedy těžší kalibr: "Podívej, mamuš. Včera jsem se dočetl, že v Pobřeží slonoviny dělají ženy všechno pro to, aby měly velkou zadnici. Pijí zázračné nápoje, mažou se zázračným krémem a dokonce nosí kalhotky s vycpávkami. Zkrátka - podle nich a jejich mužů je pořádná prdel znakem blahobytu a stálého zdraví."

Odcházím do kuchyně pro notebook, abych měl argumenty černé na bílém, a pokračuji: "Ženy jsou tam také ochotny zaplatit v přepočtu 75 000 až 100 000 Kč za lipoinjekce, kdy je tuk z jejich břicha nebo paží přemístěn na hýždě. A ty si stěžuješ."

Finanční argument má na Prajzské svou váhu. Manželka ustane v činnosti, pohlédne na mě, a tím je zárodek stařecké manželské hádky zažehnán: "To ráda slyším. Právě jsi ušetřil sto tisíc. Co kdybychom si tedy za padesát tisíc v létě zaletěli na dovolenou do Řecka?"

Santorini je úžasné místo, poněvadž většina žen, které jsem tam spatřil, byla prdelatá jako ty z Pobřeží slonoviny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z