Přeskočit na hlavní obsah

Stáří

Stáří je etapa lidského života, kterou lze šťastnou a veselou nazvat pouze s velkým sebezapřením. Mladí netuší, o co jde, ale my, věkem poznamenaní, o tom víme své.

Především se naprosto podivně začnou chovat rozličné součásti našeho oblečení. Prakticky všechny, slipy nevyjímaje. Kalhoty začnou těsnit na místech, kde původně měly dávat fyziologickým součástem těla prostor. Rozkrok. Zadek. Stehna. Břicho. Proč často draze zakoupené věci dělají právě tohle, je otázka pro odborníky na kvantovou fyziku.

Třeba včera. Dorazím z práce domů a najdu manželku na přeplněném gauči, kde sedí sama. Hodí na mě psí pohled, pohladí si levou i pravou nohu a zoufale prohlásí: "Podívej, co mi to narostlo. Mám pocit, že jsem bečka." 

Klik, klik, cvak. Dodělává uši háčkované opici, která je mi podezřele povědomá, poněvadž její obličej už jsem někdy spatřil. Asi v zrcadle.

Jsem ale frajer a navíc dlouho ženatý, takže nasadím chlácholivý tón, ukážu na mikinu na svém těle a pravím: "Říkal jsem ti, ať nepereš své kalhoty v nové pračce. Jakýkoliv přístroj, který při zapnutí i vypnutí hraje podivné melodie nepodléhající autorským poplatkům OSA, je podezřelý už ze své samé podstaty."

Vyvalím faldíky na břichu a dodávám: "Jukni, co ten zákeřný přístroj provedl s mým oděvem. Srazil ho a udělal ze mě blbce. Vypadám jak Pandrhola!"

Žena nezaváhá ani na vteřinu a povstane: "Pohlédni na mou řiť. Divím, že se mnou ještě jsi." Já se nedivím, protože ji miluji, což řeknu nahlas, ale tentokrát to nezabere. Nepřesvědčena se usadí a pokračuje.

Klik. Klik. Opičák nabírá mé rysy.

Nasazuji tedy těžší kalibr: "Podívej, mamuš. Včera jsem se dočetl, že v Pobřeží slonoviny dělají ženy všechno pro to, aby měly velkou zadnici. Pijí zázračné nápoje, mažou se zázračným krémem a dokonce nosí kalhotky s vycpávkami. Zkrátka - podle nich a jejich mužů je pořádná prdel znakem blahobytu a stálého zdraví."

Odcházím do kuchyně pro notebook, abych měl argumenty černé na bílém, a pokračuji: "Ženy jsou tam také ochotny zaplatit v přepočtu 75 000 až 100 000 Kč za lipoinjekce, kdy je tuk z jejich břicha nebo paží přemístěn na hýždě. A ty si stěžuješ."

Finanční argument má na Prajzské svou váhu. Manželka ustane v činnosti, pohlédne na mě, a tím je zárodek stařecké manželské hádky zažehnán: "To ráda slyším. Právě jsi ušetřil sto tisíc. Co kdybychom si tedy za padesát tisíc v létě zaletěli na dovolenou do Řecka?"

Santorini je úžasné místo, poněvadž většina žen, které jsem tam spatřil, byla prdelatá jako ty z Pobřeží slonoviny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...