Přeskočit na hlavní obsah

Stáří

Stáří je etapa lidského života, kterou lze šťastnou a veselou nazvat pouze s velkým sebezapřením. Mladí netuší, o co jde, ale my, věkem poznamenaní, o tom víme své.

Především se naprosto podivně začnou chovat rozličné součásti našeho oblečení. Prakticky všechny, slipy nevyjímaje. Kalhoty začnou těsnit na místech, kde původně měly dávat fyziologickým součástem těla prostor. Rozkrok. Zadek. Stehna. Břicho. Proč často draze zakoupené věci dělají právě tohle, je otázka pro odborníky na kvantovou fyziku.

Třeba včera. Dorazím z práce domů a najdu manželku na přeplněném gauči, kde sedí sama. Hodí na mě psí pohled, pohladí si levou i pravou nohu a zoufale prohlásí: "Podívej, co mi to narostlo. Mám pocit, že jsem bečka." 

Klik, klik, cvak. Dodělává uši háčkované opici, která je mi podezřele povědomá, poněvadž její obličej už jsem někdy spatřil. Asi v zrcadle.

Jsem ale frajer a navíc dlouho ženatý, takže nasadím chlácholivý tón, ukážu na mikinu na svém těle a pravím: "Říkal jsem ti, ať nepereš své kalhoty v nové pračce. Jakýkoliv přístroj, který při zapnutí i vypnutí hraje podivné melodie nepodléhající autorským poplatkům OSA, je podezřelý už ze své samé podstaty."

Vyvalím faldíky na břichu a dodávám: "Jukni, co ten zákeřný přístroj provedl s mým oděvem. Srazil ho a udělal ze mě blbce. Vypadám jak Pandrhola!"

Žena nezaváhá ani na vteřinu a povstane: "Pohlédni na mou řiť. Divím, že se mnou ještě jsi." Já se nedivím, protože ji miluji, což řeknu nahlas, ale tentokrát to nezabere. Nepřesvědčena se usadí a pokračuje.

Klik. Klik. Opičák nabírá mé rysy.

Nasazuji tedy těžší kalibr: "Podívej, mamuš. Včera jsem se dočetl, že v Pobřeží slonoviny dělají ženy všechno pro to, aby měly velkou zadnici. Pijí zázračné nápoje, mažou se zázračným krémem a dokonce nosí kalhotky s vycpávkami. Zkrátka - podle nich a jejich mužů je pořádná prdel znakem blahobytu a stálého zdraví."

Odcházím do kuchyně pro notebook, abych měl argumenty černé na bílém, a pokračuji: "Ženy jsou tam také ochotny zaplatit v přepočtu 75 000 až 100 000 Kč za lipoinjekce, kdy je tuk z jejich břicha nebo paží přemístěn na hýždě. A ty si stěžuješ."

Finanční argument má na Prajzské svou váhu. Manželka ustane v činnosti, pohlédne na mě, a tím je zárodek stařecké manželské hádky zažehnán: "To ráda slyším. Právě jsi ušetřil sto tisíc. Co kdybychom si tedy za padesát tisíc v létě zaletěli na dovolenou do Řecka?"

Santorini je úžasné místo, poněvadž většina žen, které jsem tam spatřil, byla prdelatá jako ty z Pobřeží slonoviny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...