Nenápadně jsem vykoukl ze dveří svého pokojíku, abych zjistil, oč jde. Představa poletování po nákupních střediscích nebo polském trhu uprostřed polí mě moc nelákala. A nabízely se i horší scénáře.
Pohladil jsem si strniště na bradě a vyrazil na obhlídku.
V kuchyni jsem spatřil ženu lomící rukama. U jejích nohou nešťastně přešlapovala naše kdysi sněhobílá psí slečna a tvářila se trochu provinile a trochu vzdorovitě. Po ranním proběhnutí na zahradě byla špinavá až za ušima a její výraz říkal jasně: "Paničko, kdybys venku lítala po čtyřech, dopadla bys stejně. Tak proč mi nadáváš?"
"A zarostlá jsi jako ovce, musíme tě ostříhat," pokračovala manželka nahlas a mně se ulevilo. Tentokrát není terčem vylepšování exteriéru moje maličkost. Uklidněn jsem zase ulehl a nalistoval další díl seriálu Holisitická kancelář Dirka Gentryho. Po minutě dorazil můj pes se zoufalým výrazem ve tváři a zavrtal se mi do podpaží. Moc povelů nezná, ale slovo ostříhat mu v paměti utkvělo. Očekával azyl.
Ve třetí minutě seriálu vrazila do pokojíku žena jako bohyně pomsty: "Kde je ten pes?" Psí přítomnost utajit nešlo, a tak jsem ho poplácal po zadečku a povídám chlácholivě: "Neboj, Daisy, panička to s tebou myslí dobře. Ostříhá tě, vykoupe a budeš zase štramanda, abys nám nedělala ostudu."
O třicet sedm minut později, právě když vrcholilo finále dílu, vpadla do mého hnízdečka manželka znovu. V ruce výhružně držela holicí strojek značky Braun a dříve, než stačila cokoliv pronést, pravil jsem statečně. "Já vím, mamuš, vypadám jako bezdomovec. Jsem na řadě."
Vstal jsem a šel.
Ohlédl jsem se. Zachumlán v dece ve svém pelíšku zvedl pes hlavu, pohlédl na mě s němou výčitkou ve tváři, a kdyby uměl mluvit, asi by uštěpačně prohlásil: "Neboj, ostříhají tě, oholí, uši i nos zbaví chlupů a budeš zase štramák, abys nedělal ostudu. Panička to s tebou myslí dobře."
Myslela, ale moc to nepomohlo.
Komentáře
Okomentovat