Přeskočit na hlavní obsah

Stříhání

"Ježíšmarjá, vypadáš jako bezdomovec!"
zaslechl jsem rozhořčený hlas manželky a ve mně hrklo. Z čistě mužského pohledu totiž uvedená věta předznamenává příchod řady dost nepopulárních událostí.

Nenápadně jsem vykoukl ze dveří svého pokojíku, abych zjistil, oč jde. Představa poletování po nákupních střediscích nebo polském trhu uprostřed polí mě moc nelákala. A nabízely se i horší scénáře. 

Pohladil jsem si strniště na bradě a vyrazil na obhlídku.

V kuchyni jsem spatřil ženu lomící rukama. U jejích nohou nešťastně přešlapovala naše kdysi sněhobílá psí slečna a tvářila se trochu provinile a trochu vzdorovitě. Po ranním proběhnutí na zahradě byla špinavá až za ušima a její výraz říkal jasně: "Paničko, kdybys venku lítala po čtyřech, dopadla bys stejně. Tak proč mi nadáváš?"

"A zarostlá jsi jako ovce, musíme tě ostříhat," pokračovala manželka nahlas a mně se ulevilo. Tentokrát není terčem vylepšování exteriéru moje maličkost. Uklidněn jsem zase ulehl a nalistoval další díl seriálu Holisitická kancelář Dirka Gentryho. Po minutě dorazil můj pes se zoufalým výrazem ve tváři a zavrtal se mi do podpaží. Moc povelů nezná, ale slovo ostříhat mu v paměti utkvělo. Očekával azyl.

Ve třetí minutě seriálu vrazila do pokojíku žena jako bohyně pomsty: "Kde je ten pes?" Psí přítomnost utajit nešlo, a tak jsem ho poplácal po zadečku a povídám chlácholivě: "Neboj, Daisy, panička to s tebou myslí dobře. Ostříhá tě, vykoupe a budeš zase štramanda, abys nám nedělala ostudu."

O třicet sedm minut později, právě když vrcholilo finále dílu, vpadla do mého hnízdečka manželka znovu. V ruce výhružně držela holicí strojek značky Braun a dříve, než stačila cokoliv pronést, pravil jsem statečně. "Já vím, mamuš, vypadám jako bezdomovec. Jsem na řadě."

Vstal jsem a šel.

Ohlédl jsem se. Zachumlán v dece ve svém pelíšku zvedl pes hlavu, pohlédl na mě s němou výčitkou ve tváři, a kdyby uměl mluvit, asi by uštěpačně prohlásil: "Neboj, ostříhají tě, oholí, uši i nos zbaví chlupů a budeš zase štramák, abys nedělal ostudu. Panička to s tebou myslí dobře."

Myslela, ale moc to nepomohlo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...