Přeskočit na hlavní obsah

Stříhání

"Ježíšmarjá, vypadáš jako bezdomovec!"
zaslechl jsem rozhořčený hlas manželky a ve mně hrklo. Z čistě mužského pohledu totiž uvedená věta předznamenává příchod řady dost nepopulárních událostí.

Nenápadně jsem vykoukl ze dveří svého pokojíku, abych zjistil, oč jde. Představa poletování po nákupních střediscích nebo polském trhu uprostřed polí mě moc nelákala. A nabízely se i horší scénáře. 

Pohladil jsem si strniště na bradě a vyrazil na obhlídku.

V kuchyni jsem spatřil ženu lomící rukama. U jejích nohou nešťastně přešlapovala naše kdysi sněhobílá psí slečna a tvářila se trochu provinile a trochu vzdorovitě. Po ranním proběhnutí na zahradě byla špinavá až za ušima a její výraz říkal jasně: "Paničko, kdybys venku lítala po čtyřech, dopadla bys stejně. Tak proč mi nadáváš?"

"A zarostlá jsi jako ovce, musíme tě ostříhat," pokračovala manželka nahlas a mně se ulevilo. Tentokrát není terčem vylepšování exteriéru moje maličkost. Uklidněn jsem zase ulehl a nalistoval další díl seriálu Holisitická kancelář Dirka Gentryho. Po minutě dorazil můj pes se zoufalým výrazem ve tváři a zavrtal se mi do podpaží. Moc povelů nezná, ale slovo ostříhat mu v paměti utkvělo. Očekával azyl.

Ve třetí minutě seriálu vrazila do pokojíku žena jako bohyně pomsty: "Kde je ten pes?" Psí přítomnost utajit nešlo, a tak jsem ho poplácal po zadečku a povídám chlácholivě: "Neboj, Daisy, panička to s tebou myslí dobře. Ostříhá tě, vykoupe a budeš zase štramanda, abys nám nedělala ostudu."

O třicet sedm minut později, právě když vrcholilo finále dílu, vpadla do mého hnízdečka manželka znovu. V ruce výhružně držela holicí strojek značky Braun a dříve, než stačila cokoliv pronést, pravil jsem statečně. "Já vím, mamuš, vypadám jako bezdomovec. Jsem na řadě."

Vstal jsem a šel.

Ohlédl jsem se. Zachumlán v dece ve svém pelíšku zvedl pes hlavu, pohlédl na mě s němou výčitkou ve tváři, a kdyby uměl mluvit, asi by uštěpačně prohlásil: "Neboj, ostříhají tě, oholí, uši i nos zbaví chlupů a budeš zase štramák, abys nedělal ostudu. Panička to s tebou myslí dobře."

Myslela, ale moc to nepomohlo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...