Přeskočit na hlavní obsah

Stříhání

"Ježíšmarjá, vypadáš jako bezdomovec!"
zaslechl jsem rozhořčený hlas manželky a ve mně hrklo. Z čistě mužského pohledu totiž uvedená věta předznamenává příchod řady dost nepopulárních událostí.

Nenápadně jsem vykoukl ze dveří svého pokojíku, abych zjistil, oč jde. Představa poletování po nákupních střediscích nebo polském trhu uprostřed polí mě moc nelákala. A nabízely se i horší scénáře. 

Pohladil jsem si strniště na bradě a vyrazil na obhlídku.

V kuchyni jsem spatřil ženu lomící rukama. U jejích nohou nešťastně přešlapovala naše kdysi sněhobílá psí slečna a tvářila se trochu provinile a trochu vzdorovitě. Po ranním proběhnutí na zahradě byla špinavá až za ušima a její výraz říkal jasně: "Paničko, kdybys venku lítala po čtyřech, dopadla bys stejně. Tak proč mi nadáváš?"

"A zarostlá jsi jako ovce, musíme tě ostříhat," pokračovala manželka nahlas a mně se ulevilo. Tentokrát není terčem vylepšování exteriéru moje maličkost. Uklidněn jsem zase ulehl a nalistoval další díl seriálu Holisitická kancelář Dirka Gentryho. Po minutě dorazil můj pes se zoufalým výrazem ve tváři a zavrtal se mi do podpaží. Moc povelů nezná, ale slovo ostříhat mu v paměti utkvělo. Očekával azyl.

Ve třetí minutě seriálu vrazila do pokojíku žena jako bohyně pomsty: "Kde je ten pes?" Psí přítomnost utajit nešlo, a tak jsem ho poplácal po zadečku a povídám chlácholivě: "Neboj, Daisy, panička to s tebou myslí dobře. Ostříhá tě, vykoupe a budeš zase štramanda, abys nám nedělala ostudu."

O třicet sedm minut později, právě když vrcholilo finále dílu, vpadla do mého hnízdečka manželka znovu. V ruce výhružně držela holicí strojek značky Braun a dříve, než stačila cokoliv pronést, pravil jsem statečně. "Já vím, mamuš, vypadám jako bezdomovec. Jsem na řadě."

Vstal jsem a šel.

Ohlédl jsem se. Zachumlán v dece ve svém pelíšku zvedl pes hlavu, pohlédl na mě s němou výčitkou ve tváři, a kdyby uměl mluvit, asi by uštěpačně prohlásil: "Neboj, ostříhají tě, oholí, uši i nos zbaví chlupů a budeš zase štramák, abys nedělal ostudu. Panička to s tebou myslí dobře."

Myslela, ale moc to nepomohlo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv