Přeskočit na hlavní obsah

U zubaře

Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti.


Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření.


"Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde.


"Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky.


Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný.


Když jsem se konečně dostal na zubařské křeslo, s údivem jsem jako doktora identifikoval jednoho ze svých spolužáků ze základní školy. Pachta se jmenoval. Tenkrát byl tichý, až nevýrazný žák. Ničím nevybočoval a vcelku jsme spolu vycházeli. Když jsem spatřil známou tvář, trochu se mi ulevilo, byť zub bolel jak sviňa, a oteklá tvář dodávala mému vzhledu hororový nádech.


"A kurva, vosmička," řekl a zatvářil se jako funebrák, "ta půjde blbě ven." Utěšil mě.

"Nesnídal jsi?" Položil otázku a pošťoural se mi v ústní dutině vrtákem na hloubení artézských studní.

"E,” odpověděl jsem dlouze a rozvláčně.

"To je dobře, alespoň se mi tu neposereš," rozzářil se od ucha k uchu a dodal: "Otevři hubu, ať tam pořádně vidím."

Učinil jsem žádané.

"Do prdele, to bude děsná fuška," uklidnil mě, když identifikoval problém. "Pěkně si hmátnu. Nemohl jsi, přijít dřív?"

"Ee." Povídám, což v překladu znamenalo: "Mohl, ale myslel jsem, že bolest časem přejde a všechno se spraví samo, protože k zubaři moc rád nechodím."

Pachta uměl jednat s pacienty, takže mou odpověď pochopil a řekl: "Jsi vůl jak anděl!" A ujal se své profese.


Víc si nepamatuji. Injekci jsem nedostal s odůvodněním, že "voják, kurva, musí něco vydržet i s bodákem v prdeli".


Vydržel jsem, ale o příjemných zážitcích mám jiné představy. Při odchodu z ordinace do ponuré čekárny plné vojínů a poddůstojníků jsem se dopustil činu, na který dodnes nejsem hrdý. Násilím jsem donutil svůj ksicht k širokému úsměvu, rozhlédl se po trpících obětech, porušil tichou melancholii tam vládnoucí, a vesele zalhal: "Kluši, nebjojte še, dochtor je fašman, vhůbec to nebolílo."


O tři měsíce později jsem šel do civilu.


Tento příběh píšu nejen pro svou manželku, ale i pro vás, abyste zjistili, že každý z nás si občas musí projít nepříjemným zážitkem. 


Má definice štěstí zní takto: "Konečně to mám za sebou." 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...