Přeskočit na hlavní obsah

U zubaře

Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti.


Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření.


"Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde.


"Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky.


Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný.


Když jsem se konečně dostal na zubařské křeslo, s údivem jsem jako doktora identifikoval jednoho ze svých spolužáků ze základní školy. Pachta se jmenoval. Tenkrát byl tichý, až nevýrazný žák. Ničím nevybočoval a vcelku jsme spolu vycházeli. Když jsem spatřil známou tvář, trochu se mi ulevilo, byť zub bolel jak sviňa, a oteklá tvář dodávala mému vzhledu hororový nádech.


"A kurva, vosmička," řekl a zatvářil se jako funebrák, "ta půjde blbě ven." Utěšil mě.

"Nesnídal jsi?" Položil otázku a pošťoural se mi v ústní dutině vrtákem na hloubení artézských studní.

"E,” odpověděl jsem dlouze a rozvláčně.

"To je dobře, alespoň se mi tu neposereš," rozzářil se od ucha k uchu a dodal: "Otevři hubu, ať tam pořádně vidím."

Učinil jsem žádané.

"Do prdele, to bude děsná fuška," uklidnil mě, když identifikoval problém. "Pěkně si hmátnu. Nemohl jsi, přijít dřív?"

"Ee." Povídám, což v překladu znamenalo: "Mohl, ale myslel jsem, že bolest časem přejde a všechno se spraví samo, protože k zubaři moc rád nechodím."

Pachta uměl jednat s pacienty, takže mou odpověď pochopil a řekl: "Jsi vůl jak anděl!" A ujal se své profese.


Víc si nepamatuji. Injekci jsem nedostal s odůvodněním, že "voják, kurva, musí něco vydržet i s bodákem v prdeli".


Vydržel jsem, ale o příjemných zážitcích mám jiné představy. Při odchodu z ordinace do ponuré čekárny plné vojínů a poddůstojníků jsem se dopustil činu, na který dodnes nejsem hrdý. Násilím jsem donutil svůj ksicht k širokému úsměvu, rozhlédl se po trpících obětech, porušil tichou melancholii tam vládnoucí, a vesele zalhal: "Kluši, nebjojte še, dochtor je fašman, vhůbec to nebolílo."


O tři měsíce později jsem šel do civilu.


Tento příběh píšu nejen pro svou manželku, ale i pro vás, abyste zjistili, že každý z nás si občas musí projít nepříjemným zážitkem. 


Má definice štěstí zní takto: "Konečně to mám za sebou." 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...