Přeskočit na hlavní obsah

U zubaře

Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti.


Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření.


"Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde.


"Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky.


Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný.


Když jsem se konečně dostal na zubařské křeslo, s údivem jsem jako doktora identifikoval jednoho ze svých spolužáků ze základní školy. Pachta se jmenoval. Tenkrát byl tichý, až nevýrazný žák. Ničím nevybočoval a vcelku jsme spolu vycházeli. Když jsem spatřil známou tvář, trochu se mi ulevilo, byť zub bolel jak sviňa, a oteklá tvář dodávala mému vzhledu hororový nádech.


"A kurva, vosmička," řekl a zatvářil se jako funebrák, "ta půjde blbě ven." Utěšil mě.

"Nesnídal jsi?" Položil otázku a pošťoural se mi v ústní dutině vrtákem na hloubení artézských studní.

"E,” odpověděl jsem dlouze a rozvláčně.

"To je dobře, alespoň se mi tu neposereš," rozzářil se od ucha k uchu a dodal: "Otevři hubu, ať tam pořádně vidím."

Učinil jsem žádané.

"Do prdele, to bude děsná fuška," uklidnil mě, když identifikoval problém. "Pěkně si hmátnu. Nemohl jsi, přijít dřív?"

"Ee." Povídám, což v překladu znamenalo: "Mohl, ale myslel jsem, že bolest časem přejde a všechno se spraví samo, protože k zubaři moc rád nechodím."

Pachta uměl jednat s pacienty, takže mou odpověď pochopil a řekl: "Jsi vůl jak anděl!" A ujal se své profese.


Víc si nepamatuji. Injekci jsem nedostal s odůvodněním, že "voják, kurva, musí něco vydržet i s bodákem v prdeli".


Vydržel jsem, ale o příjemných zážitcích mám jiné představy. Při odchodu z ordinace do ponuré čekárny plné vojínů a poddůstojníků jsem se dopustil činu, na který dodnes nejsem hrdý. Násilím jsem donutil svůj ksicht k širokému úsměvu, rozhlédl se po trpících obětech, porušil tichou melancholii tam vládnoucí, a vesele zalhal: "Kluši, nebjojte še, dochtor je fašman, vhůbec to nebolílo."


O tři měsíce později jsem šel do civilu.


Tento příběh píšu nejen pro svou manželku, ale i pro vás, abyste zjistili, že každý z nás si občas musí projít nepříjemným zážitkem. 


Má definice štěstí zní takto: "Konečně to mám za sebou." 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv