Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti.
Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření.
"Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde.
"Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky.
Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný.
Když jsem se konečně dostal na zubařské křeslo, s údivem jsem jako doktora identifikoval jednoho ze svých spolužáků ze základní školy. Pachta se jmenoval. Tenkrát byl tichý, až nevýrazný žák. Ničím nevybočoval a vcelku jsme spolu vycházeli. Když jsem spatřil známou tvář, trochu se mi ulevilo, byť zub bolel jak sviňa, a oteklá tvář dodávala mému vzhledu hororový nádech.
"A kurva, vosmička," řekl a zatvářil se jako funebrák, "ta půjde blbě ven." Utěšil mě.
"Nesnídal jsi?" Položil otázku a pošťoural se mi v ústní dutině vrtákem na hloubení artézských studní.
"E,” odpověděl jsem dlouze a rozvláčně.
"To je dobře, alespoň se mi tu neposereš," rozzářil se od ucha k uchu a dodal: "Otevři hubu, ať tam pořádně vidím."
Učinil jsem žádané.
"Do prdele, to bude děsná fuška," uklidnil mě, když identifikoval problém. "Pěkně si hmátnu. Nemohl jsi, přijít dřív?"
"Ee." Povídám, což v překladu znamenalo: "Mohl, ale myslel jsem, že bolest časem přejde a všechno se spraví samo, protože k zubaři moc rád nechodím."
Pachta uměl jednat s pacienty, takže mou odpověď pochopil a řekl: "Jsi vůl jak anděl!" A ujal se své profese.
Víc si nepamatuji. Injekci jsem nedostal s odůvodněním, že "voják, kurva, musí něco vydržet i s bodákem v prdeli".
Vydržel jsem, ale o příjemných zážitcích mám jiné představy. Při odchodu z ordinace do ponuré čekárny plné vojínů a poddůstojníků jsem se dopustil činu, na který dodnes nejsem hrdý. Násilím jsem donutil svůj ksicht k širokému úsměvu, rozhlédl se po trpících obětech, porušil tichou melancholii tam vládnoucí, a vesele zalhal: "Kluši, nebjojte še, dochtor je fašman, vhůbec to nebolílo."
O tři měsíce později jsem šel do civilu.
Tento příběh píšu nejen pro svou manželku, ale i pro vás, abyste zjistili, že každý z nás si občas musí projít nepříjemným zážitkem.
Má definice štěstí zní takto: "Konečně to mám za sebou."
Komentáře
Okomentovat