Přeskočit na hlavní obsah

U zubaře

Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti.


Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření.


"Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde.


"Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky.


Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný.


Když jsem se konečně dostal na zubařské křeslo, s údivem jsem jako doktora identifikoval jednoho ze svých spolužáků ze základní školy. Pachta se jmenoval. Tenkrát byl tichý, až nevýrazný žák. Ničím nevybočoval a vcelku jsme spolu vycházeli. Když jsem spatřil známou tvář, trochu se mi ulevilo, byť zub bolel jak sviňa, a oteklá tvář dodávala mému vzhledu hororový nádech.


"A kurva, vosmička," řekl a zatvářil se jako funebrák, "ta půjde blbě ven." Utěšil mě.

"Nesnídal jsi?" Položil otázku a pošťoural se mi v ústní dutině vrtákem na hloubení artézských studní.

"E,” odpověděl jsem dlouze a rozvláčně.

"To je dobře, alespoň se mi tu neposereš," rozzářil se od ucha k uchu a dodal: "Otevři hubu, ať tam pořádně vidím."

Učinil jsem žádané.

"Do prdele, to bude děsná fuška," uklidnil mě, když identifikoval problém. "Pěkně si hmátnu. Nemohl jsi, přijít dřív?"

"Ee." Povídám, což v překladu znamenalo: "Mohl, ale myslel jsem, že bolest časem přejde a všechno se spraví samo, protože k zubaři moc rád nechodím."

Pachta uměl jednat s pacienty, takže mou odpověď pochopil a řekl: "Jsi vůl jak anděl!" A ujal se své profese.


Víc si nepamatuji. Injekci jsem nedostal s odůvodněním, že "voják, kurva, musí něco vydržet i s bodákem v prdeli".


Vydržel jsem, ale o příjemných zážitcích mám jiné představy. Při odchodu z ordinace do ponuré čekárny plné vojínů a poddůstojníků jsem se dopustil činu, na který dodnes nejsem hrdý. Násilím jsem donutil svůj ksicht k širokému úsměvu, rozhlédl se po trpících obětech, porušil tichou melancholii tam vládnoucí, a vesele zalhal: "Kluši, nebjojte še, dochtor je fašman, vhůbec to nebolílo."


O tři měsíce později jsem šel do civilu.


Tento příběh píšu nejen pro svou manželku, ale i pro vás, abyste zjistili, že každý z nás si občas musí projít nepříjemným zážitkem. 


Má definice štěstí zní takto: "Konečně to mám za sebou." 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...