Přeskočit na hlavní obsah

Údržba

Žena mi ráda stříhá vlasy. Z čistě ekonomického hlediska se jedná o pozitivní činnost, protože ušetřím za předražené kadeřnické služby. Kdysi je ráda vískala, nyní je likviduje. Časy se prostě mění.

Blbé ale je, že v rámci kultivace mého zevnějšku manželka s uspokojením odstraňuje i jiné porosty, které se mužům v mém věku objevují na dost nečekaných místech. Chlap má být zarostlý, bo se jedná o jeho přirozenost. Že jo. To se ženám špatně vysvětluje.

"Tohle všechno musí pryč!" posune si brýle na blízko na nose, nastartuje miniaturní a bzučící obdobu robertka, načež se pokusí zbavit mé uši rozverných chloupků, trčících semo tamo zpoza ušních otvorů. "Zvedni hlavu!" poručí rázně a tentýž přístroj mi šoupne do levé nosní dírky, odkud vyčnívají štětiny ryze kančího vzhledu. Pozůstatky evoluce dokazující, že nepocházím z opice.

Poslušně nakloním lebku a skromně protestuji: "Jen dávej pozor, abys nevylovila i jiné archeologické artefakty." Poté ještě žertovně poodhalím zadní půlky se slovy: "I zde by to chtělo údržbu."

"Jsi blbej," prohlásí manželka vesele a dokončí úpravu mé fazóny ostříháním rozverně trčícího obočí. Poté na mě kriticky pohlédne a prohlásí: "Teď zase můžeš mezi lidi. Jo - a běž se ještě oholit!"

Jedná se o pravidelně se opakující rutinu, což je činnost, která stmeluje dlouholeté soužití dvou naprosto odlišných bytostí.

Učiním žádané, pro jistotu ještě použiju vanu a očistím zbytek svého těla, abych nepáchnul jako tchoř. Opásám se ručníkem, vynadám Darwinovi a tupou žiletkou servu z huby třídenní strniště. Napatlám se vodou po holení a jako znovuzrozený vylezu z koupelny.

"Vidíš to, jakej jsi fešák," vzhlédne manželka od svého počítače. "Nebudeš mi dělat ostudu."

Otočím se kolem své osy jako Michael Jackson v nejlepší formě a řeknu: "Viď? Zase na mě ženský v práci poletí. Brad Pitt hadr."

Žena vztekle zaklapne víko notebooku a prohlásí výhružně: "Jestli na tebe ty baby šáhnou, zpřelámu jim pazoury!"

Logickou otázku, proč se skoro hodinu dře, abych byl svěží a krásný, si moudře nechávám pro sebe.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...