Přeskočit na hlavní obsah

Údržba

Žena mi ráda stříhá vlasy. Z čistě ekonomického hlediska se jedná o pozitivní činnost, protože ušetřím za předražené kadeřnické služby. Kdysi je ráda vískala, nyní je likviduje. Časy se prostě mění.

Blbé ale je, že v rámci kultivace mého zevnějšku manželka s uspokojením odstraňuje i jiné porosty, které se mužům v mém věku objevují na dost nečekaných místech. Chlap má být zarostlý, bo se jedná o jeho přirozenost. Že jo. To se ženám špatně vysvětluje.

"Tohle všechno musí pryč!" posune si brýle na blízko na nose, nastartuje miniaturní a bzučící obdobu robertka, načež se pokusí zbavit mé uši rozverných chloupků, trčících semo tamo zpoza ušních otvorů. "Zvedni hlavu!" poručí rázně a tentýž přístroj mi šoupne do levé nosní dírky, odkud vyčnívají štětiny ryze kančího vzhledu. Pozůstatky evoluce dokazující, že nepocházím z opice.

Poslušně nakloním lebku a skromně protestuji: "Jen dávej pozor, abys nevylovila i jiné archeologické artefakty." Poté ještě žertovně poodhalím zadní půlky se slovy: "I zde by to chtělo údržbu."

"Jsi blbej," prohlásí manželka vesele a dokončí úpravu mé fazóny ostříháním rozverně trčícího obočí. Poté na mě kriticky pohlédne a prohlásí: "Teď zase můžeš mezi lidi. Jo - a běž se ještě oholit!"

Jedná se o pravidelně se opakující rutinu, což je činnost, která stmeluje dlouholeté soužití dvou naprosto odlišných bytostí.

Učiním žádané, pro jistotu ještě použiju vanu a očistím zbytek svého těla, abych nepáchnul jako tchoř. Opásám se ručníkem, vynadám Darwinovi a tupou žiletkou servu z huby třídenní strniště. Napatlám se vodou po holení a jako znovuzrozený vylezu z koupelny.

"Vidíš to, jakej jsi fešák," vzhlédne manželka od svého počítače. "Nebudeš mi dělat ostudu."

Otočím se kolem své osy jako Michael Jackson v nejlepší formě a řeknu: "Viď? Zase na mě ženský v práci poletí. Brad Pitt hadr."

Žena vztekle zaklapne víko notebooku a prohlásí výhružně: "Jestli na tebe ty baby šáhnou, zpřelámu jim pazoury!"

Logickou otázku, proč se skoro hodinu dře, abych byl svěží a krásný, si moudře nechávám pro sebe.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...