Přeskočit na hlavní obsah

Údržba

Žena mi ráda stříhá vlasy. Z čistě ekonomického hlediska se jedná o pozitivní činnost, protože ušetřím za předražené kadeřnické služby. Kdysi je ráda vískala, nyní je likviduje. Časy se prostě mění.

Blbé ale je, že v rámci kultivace mého zevnějšku manželka s uspokojením odstraňuje i jiné porosty, které se mužům v mém věku objevují na dost nečekaných místech. Chlap má být zarostlý, bo se jedná o jeho přirozenost. Že jo. To se ženám špatně vysvětluje.

"Tohle všechno musí pryč!" posune si brýle na blízko na nose, nastartuje miniaturní a bzučící obdobu robertka, načež se pokusí zbavit mé uši rozverných chloupků, trčících semo tamo zpoza ušních otvorů. "Zvedni hlavu!" poručí rázně a tentýž přístroj mi šoupne do levé nosní dírky, odkud vyčnívají štětiny ryze kančího vzhledu. Pozůstatky evoluce dokazující, že nepocházím z opice.

Poslušně nakloním lebku a skromně protestuji: "Jen dávej pozor, abys nevylovila i jiné archeologické artefakty." Poté ještě žertovně poodhalím zadní půlky se slovy: "I zde by to chtělo údržbu."

"Jsi blbej," prohlásí manželka vesele a dokončí úpravu mé fazóny ostříháním rozverně trčícího obočí. Poté na mě kriticky pohlédne a prohlásí: "Teď zase můžeš mezi lidi. Jo - a běž se ještě oholit!"

Jedná se o pravidelně se opakující rutinu, což je činnost, která stmeluje dlouholeté soužití dvou naprosto odlišných bytostí.

Učiním žádané, pro jistotu ještě použiju vanu a očistím zbytek svého těla, abych nepáchnul jako tchoř. Opásám se ručníkem, vynadám Darwinovi a tupou žiletkou servu z huby třídenní strniště. Napatlám se vodou po holení a jako znovuzrozený vylezu z koupelny.

"Vidíš to, jakej jsi fešák," vzhlédne manželka od svého počítače. "Nebudeš mi dělat ostudu."

Otočím se kolem své osy jako Michael Jackson v nejlepší formě a řeknu: "Viď? Zase na mě ženský v práci poletí. Brad Pitt hadr."

Žena vztekle zaklapne víko notebooku a prohlásí výhružně: "Jestli na tebe ty baby šáhnou, zpřelámu jim pazoury!"

Logickou otázku, proč se skoro hodinu dře, abych byl svěží a krásný, si moudře nechávám pro sebe.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Cizí řeč

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z