Přeskočit na hlavní obsah

Vyšetření

Se stářím přicházejí i zdravotní problémy.


Vyhnout se tomu nelze, takže čas od času každý z nás skončí na nějaké ambulanci. Má žena byla na EEG. To je zhruba hodinové vyšetření, kde vám vlasy, které si den předem umyjete, napatlají jakýmsi sajrajtem. Už třetí den se nám ho nedaří definitivně odstranit.


Na druhou stranu - samotné vyšetření bolestivé není, jenom si tak ležíte, furt do vás někdo hučí, nebo vám svítí halogenem do očí, takže si ani schrupnout nemůžete, přestože v příbalové informaci bylo napsáno, že krátký spánek není problém.


Když vyšla manželka z ordinace ven, vypadala její hlava jako kombinace pampeliškového chmýří a vteřinového lepidla.


"Podívej, co mi to urobili na hlavě," postěžovala si cestou k autu. Jsem jen obyčejný muž, takže vím prd, jak má vypadat skutečný dámský účes. Mně se ovšem líbil. Byl ryze přírodní a zjevně dostatečně trvanlivý, aby přestál i hurikán.


Pravím tedy: "Však ti to sluší." Ohlédnu se dozadu, odkud přiskotačil mírný vánek o síle asi pěti metrů za sekundu a dodávám: "Alespoň ti to chmýří větřík nerozfouká." Jsem trochu poeta.


Také jako správný ženáč vím, že vlastní ženu je nutné pochválit i navzdory kruté realitě. Milosrdná lež je povolena a navíc všem lidem okolo je úplně fuk, jak vypadáte, což si často ženy připustit nedokáží. Většina těch, co nás míjeli, také vypadali jako blbci.


Žena roztála jako nanuk u Jadranu, přitulila se do mé náruče a pevně mě objala. Po chvilce spustila ruce, pohlédla na mé obličejové rysy a pravila něžně: "Asi tě miluju. Ty jsi takový můj šarpej!"


Aha!


"Co je šarpej?" Prokazuji svou neznalost. "Není to ten borec, co nosí těžká zavazadla horolezcům v Himálajích?"


Odpovědi jsem se nedočkal, poněvadž bylo nutné zajet pro levné máslo a řidič, ten tvrdý chleba má. Takže jsem si svatosvatě slíbil, že si tenhle název doma vygooglím a zjistím, co doopravdy v očích své ženy jsem.


Dnes ráno jsem byl nucen se oholit. Koukám do zrcadla, probírám se záhyby svého omšelého obličeje a připomínám si obrázky, které mi Google ve své moudrosti nabídl.


Myslím, že ten pes vypadá líp jak já.


Mám nejspíš kliku, že manželka má poněkud výjimečný vkus. Asi to spolu už doklepeme až do smrti.


Haf, haf.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...