Přeskočit na hlavní obsah

Vyšetření

Se stářím přicházejí i zdravotní problémy.


Vyhnout se tomu nelze, takže čas od času každý z nás skončí na nějaké ambulanci. Má žena byla na EEG. To je zhruba hodinové vyšetření, kde vám vlasy, které si den předem umyjete, napatlají jakýmsi sajrajtem. Už třetí den se nám ho nedaří definitivně odstranit.


Na druhou stranu - samotné vyšetření bolestivé není, jenom si tak ležíte, furt do vás někdo hučí, nebo vám svítí halogenem do očí, takže si ani schrupnout nemůžete, přestože v příbalové informaci bylo napsáno, že krátký spánek není problém.


Když vyšla manželka z ordinace ven, vypadala její hlava jako kombinace pampeliškového chmýří a vteřinového lepidla.


"Podívej, co mi to urobili na hlavě," postěžovala si cestou k autu. Jsem jen obyčejný muž, takže vím prd, jak má vypadat skutečný dámský účes. Mně se ovšem líbil. Byl ryze přírodní a zjevně dostatečně trvanlivý, aby přestál i hurikán.


Pravím tedy: "Však ti to sluší." Ohlédnu se dozadu, odkud přiskotačil mírný vánek o síle asi pěti metrů za sekundu a dodávám: "Alespoň ti to chmýří větřík nerozfouká." Jsem trochu poeta.


Také jako správný ženáč vím, že vlastní ženu je nutné pochválit i navzdory kruté realitě. Milosrdná lež je povolena a navíc všem lidem okolo je úplně fuk, jak vypadáte, což si často ženy připustit nedokáží. Většina těch, co nás míjeli, také vypadali jako blbci.


Žena roztála jako nanuk u Jadranu, přitulila se do mé náruče a pevně mě objala. Po chvilce spustila ruce, pohlédla na mé obličejové rysy a pravila něžně: "Asi tě miluju. Ty jsi takový můj šarpej!"


Aha!


"Co je šarpej?" Prokazuji svou neznalost. "Není to ten borec, co nosí těžká zavazadla horolezcům v Himálajích?"


Odpovědi jsem se nedočkal, poněvadž bylo nutné zajet pro levné máslo a řidič, ten tvrdý chleba má. Takže jsem si svatosvatě slíbil, že si tenhle název doma vygooglím a zjistím, co doopravdy v očích své ženy jsem.


Dnes ráno jsem byl nucen se oholit. Koukám do zrcadla, probírám se záhyby svého omšelého obličeje a připomínám si obrázky, které mi Google ve své moudrosti nabídl.


Myslím, že ten pes vypadá líp jak já.


Mám nejspíš kliku, že manželka má poněkud výjimečný vkus. Asi to spolu už doklepeme až do smrti.


Haf, haf.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...