Přeskočit na hlavní obsah

Vyšetření

Se stářím přicházejí i zdravotní problémy.


Vyhnout se tomu nelze, takže čas od času každý z nás skončí na nějaké ambulanci. Má žena byla na EEG. To je zhruba hodinové vyšetření, kde vám vlasy, které si den předem umyjete, napatlají jakýmsi sajrajtem. Už třetí den se nám ho nedaří definitivně odstranit.


Na druhou stranu - samotné vyšetření bolestivé není, jenom si tak ležíte, furt do vás někdo hučí, nebo vám svítí halogenem do očí, takže si ani schrupnout nemůžete, přestože v příbalové informaci bylo napsáno, že krátký spánek není problém.


Když vyšla manželka z ordinace ven, vypadala její hlava jako kombinace pampeliškového chmýří a vteřinového lepidla.


"Podívej, co mi to urobili na hlavě," postěžovala si cestou k autu. Jsem jen obyčejný muž, takže vím prd, jak má vypadat skutečný dámský účes. Mně se ovšem líbil. Byl ryze přírodní a zjevně dostatečně trvanlivý, aby přestál i hurikán.


Pravím tedy: "Však ti to sluší." Ohlédnu se dozadu, odkud přiskotačil mírný vánek o síle asi pěti metrů za sekundu a dodávám: "Alespoň ti to chmýří větřík nerozfouká." Jsem trochu poeta.


Také jako správný ženáč vím, že vlastní ženu je nutné pochválit i navzdory kruté realitě. Milosrdná lež je povolena a navíc všem lidem okolo je úplně fuk, jak vypadáte, což si často ženy připustit nedokáží. Většina těch, co nás míjeli, také vypadali jako blbci.


Žena roztála jako nanuk u Jadranu, přitulila se do mé náruče a pevně mě objala. Po chvilce spustila ruce, pohlédla na mé obličejové rysy a pravila něžně: "Asi tě miluju. Ty jsi takový můj šarpej!"


Aha!


"Co je šarpej?" Prokazuji svou neznalost. "Není to ten borec, co nosí těžká zavazadla horolezcům v Himálajích?"


Odpovědi jsem se nedočkal, poněvadž bylo nutné zajet pro levné máslo a řidič, ten tvrdý chleba má. Takže jsem si svatosvatě slíbil, že si tenhle název doma vygooglím a zjistím, co doopravdy v očích své ženy jsem.


Dnes ráno jsem byl nucen se oholit. Koukám do zrcadla, probírám se záhyby svého omšelého obličeje a připomínám si obrázky, které mi Google ve své moudrosti nabídl.


Myslím, že ten pes vypadá líp jak já.


Mám nejspíš kliku, že manželka má poněkud výjimečný vkus. Asi to spolu už doklepeme až do smrti.


Haf, haf.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...