Přeskočit na hlavní obsah

Vyšetření

Se stářím přicházejí i zdravotní problémy.


Vyhnout se tomu nelze, takže čas od času každý z nás skončí na nějaké ambulanci. Má žena byla na EEG. To je zhruba hodinové vyšetření, kde vám vlasy, které si den předem umyjete, napatlají jakýmsi sajrajtem. Už třetí den se nám ho nedaří definitivně odstranit.


Na druhou stranu - samotné vyšetření bolestivé není, jenom si tak ležíte, furt do vás někdo hučí, nebo vám svítí halogenem do očí, takže si ani schrupnout nemůžete, přestože v příbalové informaci bylo napsáno, že krátký spánek není problém.


Když vyšla manželka z ordinace ven, vypadala její hlava jako kombinace pampeliškového chmýří a vteřinového lepidla.


"Podívej, co mi to urobili na hlavě," postěžovala si cestou k autu. Jsem jen obyčejný muž, takže vím prd, jak má vypadat skutečný dámský účes. Mně se ovšem líbil. Byl ryze přírodní a zjevně dostatečně trvanlivý, aby přestál i hurikán.


Pravím tedy: "Však ti to sluší." Ohlédnu se dozadu, odkud přiskotačil mírný vánek o síle asi pěti metrů za sekundu a dodávám: "Alespoň ti to chmýří větřík nerozfouká." Jsem trochu poeta.


Také jako správný ženáč vím, že vlastní ženu je nutné pochválit i navzdory kruté realitě. Milosrdná lež je povolena a navíc všem lidem okolo je úplně fuk, jak vypadáte, což si často ženy připustit nedokáží. Většina těch, co nás míjeli, také vypadali jako blbci.


Žena roztála jako nanuk u Jadranu, přitulila se do mé náruče a pevně mě objala. Po chvilce spustila ruce, pohlédla na mé obličejové rysy a pravila něžně: "Asi tě miluju. Ty jsi takový můj šarpej!"


Aha!


"Co je šarpej?" Prokazuji svou neznalost. "Není to ten borec, co nosí těžká zavazadla horolezcům v Himálajích?"


Odpovědi jsem se nedočkal, poněvadž bylo nutné zajet pro levné máslo a řidič, ten tvrdý chleba má. Takže jsem si svatosvatě slíbil, že si tenhle název doma vygooglím a zjistím, co doopravdy v očích své ženy jsem.


Dnes ráno jsem byl nucen se oholit. Koukám do zrcadla, probírám se záhyby svého omšelého obličeje a připomínám si obrázky, které mi Google ve své moudrosti nabídl.


Myslím, že ten pes vypadá líp jak já.


Mám nejspíš kliku, že manželka má poněkud výjimečný vkus. Asi to spolu už doklepeme až do smrti.


Haf, haf.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...