Přeskočit na hlavní obsah

Žena v domácnosti

Mít ženu v domácnosti je snem každého zaměstnaného muže. Vždy uklizeno, čerstvě navařeno, ojeté ponožky vydezinfikovány, slipy zbaveny pozůstatků celodenního nošení, prádlo vyžehleno a úhledně uloženo. To vše mám.


Jenže i manželka musí občas mezi lidi. Tu za vnučkou do Hlučína, tu prozkoumat, co levného se v LIDLu urodilo, a jak přichází stáří, sem tam i nějakou lékařskou čekárnu navštívit. A tak se někdy stává, že dorazím domů dříve, a místo šťastné manželky, která si cení faktu, že nelítám za cizíma holkama, najdu v kuchyni pouze lehce naštvaného pejska, poněvadž zůstal sám.


Pravda ale je, že podobným výletům předchází celovečerní školení. Žena mi v jeho průběhu podrobně vysvětlí, co je třeba učinit v případě její nepřítomnosti. Protože mě má přečteného, nepřekvapí, že poměrně dlouhý monolog se týká jídla.


"Muži," praví, "zítra jedu s matkou do doktora, takže nebudu odpoledne doma. Jídlo jsem ti nachystala do ledničky, tak si ho ohřej. Jak funguje sporák jsem ti vysvětlila před týdnem, ale tady na stole máš pro jistotu návod od výrobce s velkými obrázky. Zvládneš to?" Hodí po mně zkoumavým pohledem.


"Že váháš, mamuš," odvětím sebevědomě, "mám přeci maturitu!"


Manželka se zachmuří, ale důkaz nepožaduje. Ostatně byla by první zaměstnavatel na světě, který by po mně maturitní vysvědčení požadoval. "Jen aby," povzdechne pochybovačně a jdeme si každý po svém. 


Na druhý den jsem všechno zvládnul jako profík. Jen ty šunkofleky, co jsem našel v lednici, mi přišly lehce nedomrlé. Žádná katastrofa. Trocha soli, jemně pepře - a zbodnul jsem na jeden zátah celou misku. Abych navíc dokázal, že jsem schopen se sám o sebe postarat, použité nádobí jsem v Jaru vydrhl, útěrkou zbavil vody a zbylé mastnoty a uklidil na své místo. "Jsem dobrej," lebedím si, "bude pochvala."


Doba manželčina návratu se přesně kryla s okamžikem, kdy jsem trápil tablet a popíjel dvě deci Modrého Portugalu. "Tak co," ptá se podezřívavě, "zvládnul jsi to?"


"Na jedničku," zvednu oči, nasadím skromný výraz a dál šmrdlám prstem po displeji.


Manželka se zakaboní, pohlédne na prázdný dřez i umytý odkapávač a prohlásí s nedůvěrou: "To bys mě fakt překvapil." Ale dál téma nerozvádí, protože v tom okamžiku přikvačí náš pejsek a dožaduje se večerní stravy.


Žena ho podrbe za ušima a povídá: "Ale to víš, že dostaneš najíst. Panička ti dopoledne uvařila těstoviny s jatýrkama, to si pošmákneš." Šmátrá, loví v ledničce, ale nemůže pochutinu najít.


Vzdá to: "Mílo, tady byla miska se žrádlem pro psa, nevíš, kam se poděla?"


Vrhl jsem psí pohled a mlčel, bo mám maturitu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...