Přeskočit na hlavní obsah

Žena v domácnosti

Mít ženu v domácnosti je snem každého zaměstnaného muže. Vždy uklizeno, čerstvě navařeno, ojeté ponožky vydezinfikovány, slipy zbaveny pozůstatků celodenního nošení, prádlo vyžehleno a úhledně uloženo. To vše mám.


Jenže i manželka musí občas mezi lidi. Tu za vnučkou do Hlučína, tu prozkoumat, co levného se v LIDLu urodilo, a jak přichází stáří, sem tam i nějakou lékařskou čekárnu navštívit. A tak se někdy stává, že dorazím domů dříve, a místo šťastné manželky, která si cení faktu, že nelítám za cizíma holkama, najdu v kuchyni pouze lehce naštvaného pejska, poněvadž zůstal sám.


Pravda ale je, že podobným výletům předchází celovečerní školení. Žena mi v jeho průběhu podrobně vysvětlí, co je třeba učinit v případě její nepřítomnosti. Protože mě má přečteného, nepřekvapí, že poměrně dlouhý monolog se týká jídla.


"Muži," praví, "zítra jedu s matkou do doktora, takže nebudu odpoledne doma. Jídlo jsem ti nachystala do ledničky, tak si ho ohřej. Jak funguje sporák jsem ti vysvětlila před týdnem, ale tady na stole máš pro jistotu návod od výrobce s velkými obrázky. Zvládneš to?" Hodí po mně zkoumavým pohledem.


"Že váháš, mamuš," odvětím sebevědomě, "mám přeci maturitu!"


Manželka se zachmuří, ale důkaz nepožaduje. Ostatně byla by první zaměstnavatel na světě, který by po mně maturitní vysvědčení požadoval. "Jen aby," povzdechne pochybovačně a jdeme si každý po svém. 


Na druhý den jsem všechno zvládnul jako profík. Jen ty šunkofleky, co jsem našel v lednici, mi přišly lehce nedomrlé. Žádná katastrofa. Trocha soli, jemně pepře - a zbodnul jsem na jeden zátah celou misku. Abych navíc dokázal, že jsem schopen se sám o sebe postarat, použité nádobí jsem v Jaru vydrhl, útěrkou zbavil vody a zbylé mastnoty a uklidil na své místo. "Jsem dobrej," lebedím si, "bude pochvala."


Doba manželčina návratu se přesně kryla s okamžikem, kdy jsem trápil tablet a popíjel dvě deci Modrého Portugalu. "Tak co," ptá se podezřívavě, "zvládnul jsi to?"


"Na jedničku," zvednu oči, nasadím skromný výraz a dál šmrdlám prstem po displeji.


Manželka se zakaboní, pohlédne na prázdný dřez i umytý odkapávač a prohlásí s nedůvěrou: "To bys mě fakt překvapil." Ale dál téma nerozvádí, protože v tom okamžiku přikvačí náš pejsek a dožaduje se večerní stravy.


Žena ho podrbe za ušima a povídá: "Ale to víš, že dostaneš najíst. Panička ti dopoledne uvařila těstoviny s jatýrkama, to si pošmákneš." Šmátrá, loví v ledničce, ale nemůže pochutinu najít.


Vzdá to: "Mílo, tady byla miska se žrádlem pro psa, nevíš, kam se poděla?"


Vrhl jsem psí pohled a mlčel, bo mám maturitu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...