Přeskočit na hlavní obsah

Koupelnová skříňka

Papírová krabice zakoupená v ostravské prodejně OBI, v níž byly uloženy jednotlivé díly koupelnové skříňky, svou předimenzovanou vizáží nepokrytě lhala. 

Když se nám totiž s manželkou po nekonečně dlouho trvajícím boji podařilo výrobek složit, ukázalo se, že výška koupelnového doplňku jen o něco málo přesahuje velikost penisu průměrného pornoherce.

Během montáže jsem asi osmkrát proklel idiota, který vyrobil kreslenou názornou příručku. Návod v německém jazyce, jenž by měl skládání usnadnit, ho zkomplikoval natolik, že i jinak trpělivá žena ve fázi zkoumání, kam správně umístit miniaturní plastové čudlíky, prohlásila naštvaně, že se na to může vysrať. Přičemž výjimečně z neschopnosti nevinila mě.

Přitom jsme postupovali metodicky a nic jsme neponechali náhodě. Během doby, kdy jsem konzumoval nezbytný doping s názvem Radegast, manželka jednotlivé díly fixem popsala. Takže jsem věděl, že deska C se přišroubuje k deskám A a B a dospodu že přináleží Déčko.

Zezadu se zasouvalo útlé Efko, které nedrželo na svém místě a bylo umravněno hřebíčkem. Géčko chybělo úplně a dvířka nesla označení H. Kam a proč patří miniaturní prkýnko K jsme zatím nezjistili, protože už třetí den hledáme E, I a J.

Pár šroubků a čumflíků nám zůstalo ležet ladem. Déčko navíc bylo záhadné, protože na straně, kde měly být dvě dírky, se nenacházela ani jedna. Naopak na druhé straně dvě přebývaly. Tak jsem iniciativně dvě chybějící vyrobil, aby se nakonec ukázalo, že ve finiši mám čtyři ďuzny navíc. Záhada.

Když jsme konečně celý hlavolam poskládali, ukázalo se, že ještě předtím bylo nutné vložit dovnitř plastové pantíky, o čemž návod takticky pohovořil až na poslední straně. Takže jsme proceduru montáže a demontáže absolvovali podruhé.

Každopádně nyní už skříňka stojí na vyhrazeném místě a zhruba plní svůj účel. Má žena je spokojená.

Já už méně, protože ty přebývající součástky mi dělají těžkou hlavu. Ne snad proto, že by hrozilo rozpadnutí. Spíš proto, že dnes ráno žena vstala, uvařila kávu, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Musíme si koupit novou manželskou postel, noční stolky a pořádné šatní skříně."

Nepotřebujete někdo šroubky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...