Přeskočit na hlavní obsah

Koupelnová skříňka

Papírová krabice zakoupená v ostravské prodejně OBI, v níž byly uloženy jednotlivé díly koupelnové skříňky, svou předimenzovanou vizáží nepokrytě lhala. 

Když se nám totiž s manželkou po nekonečně dlouho trvajícím boji podařilo výrobek složit, ukázalo se, že výška koupelnového doplňku jen o něco málo přesahuje velikost penisu průměrného pornoherce.

Během montáže jsem asi osmkrát proklel idiota, který vyrobil kreslenou názornou příručku. Návod v německém jazyce, jenž by měl skládání usnadnit, ho zkomplikoval natolik, že i jinak trpělivá žena ve fázi zkoumání, kam správně umístit miniaturní plastové čudlíky, prohlásila naštvaně, že se na to může vysrať. Přičemž výjimečně z neschopnosti nevinila mě.

Přitom jsme postupovali metodicky a nic jsme neponechali náhodě. Během doby, kdy jsem konzumoval nezbytný doping s názvem Radegast, manželka jednotlivé díly fixem popsala. Takže jsem věděl, že deska C se přišroubuje k deskám A a B a dospodu že přináleží Déčko.

Zezadu se zasouvalo útlé Efko, které nedrželo na svém místě a bylo umravněno hřebíčkem. Géčko chybělo úplně a dvířka nesla označení H. Kam a proč patří miniaturní prkýnko K jsme zatím nezjistili, protože už třetí den hledáme E, I a J.

Pár šroubků a čumflíků nám zůstalo ležet ladem. Déčko navíc bylo záhadné, protože na straně, kde měly být dvě dírky, se nenacházela ani jedna. Naopak na druhé straně dvě přebývaly. Tak jsem iniciativně dvě chybějící vyrobil, aby se nakonec ukázalo, že ve finiši mám čtyři ďuzny navíc. Záhada.

Když jsme konečně celý hlavolam poskládali, ukázalo se, že ještě předtím bylo nutné vložit dovnitř plastové pantíky, o čemž návod takticky pohovořil až na poslední straně. Takže jsme proceduru montáže a demontáže absolvovali podruhé.

Každopádně nyní už skříňka stojí na vyhrazeném místě a zhruba plní svůj účel. Má žena je spokojená.

Já už méně, protože ty přebývající součástky mi dělají těžkou hlavu. Ne snad proto, že by hrozilo rozpadnutí. Spíš proto, že dnes ráno žena vstala, uvařila kávu, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Musíme si koupit novou manželskou postel, noční stolky a pořádné šatní skříně."

Nepotřebujete někdo šroubky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...