Přeskočit na hlavní obsah

Koupelnová skříňka

Papírová krabice zakoupená v ostravské prodejně OBI, v níž byly uloženy jednotlivé díly koupelnové skříňky, svou předimenzovanou vizáží nepokrytě lhala. 

Když se nám totiž s manželkou po nekonečně dlouho trvajícím boji podařilo výrobek složit, ukázalo se, že výška koupelnového doplňku jen o něco málo přesahuje velikost penisu průměrného pornoherce.

Během montáže jsem asi osmkrát proklel idiota, který vyrobil kreslenou názornou příručku. Návod v německém jazyce, jenž by měl skládání usnadnit, ho zkomplikoval natolik, že i jinak trpělivá žena ve fázi zkoumání, kam správně umístit miniaturní plastové čudlíky, prohlásila naštvaně, že se na to může vysrať. Přičemž výjimečně z neschopnosti nevinila mě.

Přitom jsme postupovali metodicky a nic jsme neponechali náhodě. Během doby, kdy jsem konzumoval nezbytný doping s názvem Radegast, manželka jednotlivé díly fixem popsala. Takže jsem věděl, že deska C se přišroubuje k deskám A a B a dospodu že přináleží Déčko.

Zezadu se zasouvalo útlé Efko, které nedrželo na svém místě a bylo umravněno hřebíčkem. Géčko chybělo úplně a dvířka nesla označení H. Kam a proč patří miniaturní prkýnko K jsme zatím nezjistili, protože už třetí den hledáme E, I a J.

Pár šroubků a čumflíků nám zůstalo ležet ladem. Déčko navíc bylo záhadné, protože na straně, kde měly být dvě dírky, se nenacházela ani jedna. Naopak na druhé straně dvě přebývaly. Tak jsem iniciativně dvě chybějící vyrobil, aby se nakonec ukázalo, že ve finiši mám čtyři ďuzny navíc. Záhada.

Když jsme konečně celý hlavolam poskládali, ukázalo se, že ještě předtím bylo nutné vložit dovnitř plastové pantíky, o čemž návod takticky pohovořil až na poslední straně. Takže jsme proceduru montáže a demontáže absolvovali podruhé.

Každopádně nyní už skříňka stojí na vyhrazeném místě a zhruba plní svůj účel. Má žena je spokojená.

Já už méně, protože ty přebývající součástky mi dělají těžkou hlavu. Ne snad proto, že by hrozilo rozpadnutí. Spíš proto, že dnes ráno žena vstala, uvařila kávu, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Musíme si koupit novou manželskou postel, noční stolky a pořádné šatní skříně."

Nepotřebujete někdo šroubky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...