Přeskočit na hlavní obsah

Koupelnová skříňka

Papírová krabice zakoupená v ostravské prodejně OBI, v níž byly uloženy jednotlivé díly koupelnové skříňky, svou předimenzovanou vizáží nepokrytě lhala. 

Když se nám totiž s manželkou po nekonečně dlouho trvajícím boji podařilo výrobek složit, ukázalo se, že výška koupelnového doplňku jen o něco málo přesahuje velikost penisu průměrného pornoherce.

Během montáže jsem asi osmkrát proklel idiota, který vyrobil kreslenou názornou příručku. Návod v německém jazyce, jenž by měl skládání usnadnit, ho zkomplikoval natolik, že i jinak trpělivá žena ve fázi zkoumání, kam správně umístit miniaturní plastové čudlíky, prohlásila naštvaně, že se na to může vysrať. Přičemž výjimečně z neschopnosti nevinila mě.

Přitom jsme postupovali metodicky a nic jsme neponechali náhodě. Během doby, kdy jsem konzumoval nezbytný doping s názvem Radegast, manželka jednotlivé díly fixem popsala. Takže jsem věděl, že deska C se přišroubuje k deskám A a B a dospodu že přináleží Déčko.

Zezadu se zasouvalo útlé Efko, které nedrželo na svém místě a bylo umravněno hřebíčkem. Géčko chybělo úplně a dvířka nesla označení H. Kam a proč patří miniaturní prkýnko K jsme zatím nezjistili, protože už třetí den hledáme E, I a J.

Pár šroubků a čumflíků nám zůstalo ležet ladem. Déčko navíc bylo záhadné, protože na straně, kde měly být dvě dírky, se nenacházela ani jedna. Naopak na druhé straně dvě přebývaly. Tak jsem iniciativně dvě chybějící vyrobil, aby se nakonec ukázalo, že ve finiši mám čtyři ďuzny navíc. Záhada.

Když jsme konečně celý hlavolam poskládali, ukázalo se, že ještě předtím bylo nutné vložit dovnitř plastové pantíky, o čemž návod takticky pohovořil až na poslední straně. Takže jsme proceduru montáže a demontáže absolvovali podruhé.

Každopádně nyní už skříňka stojí na vyhrazeném místě a zhruba plní svůj účel. Má žena je spokojená.

Já už méně, protože ty přebývající součástky mi dělají těžkou hlavu. Ne snad proto, že by hrozilo rozpadnutí. Spíš proto, že dnes ráno žena vstala, uvařila kávu, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Musíme si koupit novou manželskou postel, noční stolky a pořádné šatní skříně."

Nepotřebujete někdo šroubky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv