Přeskočit na hlavní obsah

Lázně

Charakteristickým rysem každého Prajzáka je až  úchylná pořádkumilovnost. 

Jedná se o vlastnost jistě úctyhodnou, která ovšem velmi často prajzským turistům navštěvujícím jiné kraje ubírá na schopnosti užít si dovolenou jaksepatří. Jako importovaný kuferkář původem z Karlových Varů někdy nevěřícně kroutím hlavou, ale začínám si zvykat.

Luhačovice jsou oficiálně čtvrté největší lázně v Česku a první zmínky o nich sahají až do osmého století našeho letopočtu. Mimochodem - o sto let dříve už prý existovala vesnice Wary, z níž později vzniklo vyhlášené lázeňské město na soutoku řek Ohře a Teplá. To jen na okraj.

Kdo někdy ochutnal slanou minerálku zvanou Vincentka, musí si stejně jako já položit otázku, proč se lidé usadili v místě, kde z hlubin Země pramenící studená voda absolutně není k pití, takže si ji spousta fantastů raději stříká do nosu. V Karlových Varech jsou alespoň prameny horké. Dají se v nich umýt nejen nohy, ale i jiné části lidského těla, aniž by člověk musel platit předraženou dodávku teplé vody. 

Dorazili jsme do útulného městečka jednoho pátečního odpoledne roku 2020 standardním vozem Škoda se spalovacím motorem o objemu 0,9 litru a čtyřmi dveřmi. Povětrnostní podmínky nám přály. Nakonec posuďte sami: Okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30. Teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33. Výška, tlak, teplota, rosný bod: 570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14. Lepší počasí jsme si nemohli přát. 

Jenom má žena doufala, že bude sněžit, jenže tohle přání jsem splnit nemohl, poněvadž zaměstnanci Kanceláře pro regulaci počasí na přání na Ministerstvu životního prostředí měli plánovanou dovolenou. 

Místo toho jsme vyrazili do centra lázeňského dění. Korzovat, kochat se krásami vyhlášené architektury, dovolenkově se nudit, a jako bonus na dálku sledovat procházející se spoluobčanky, abychom se včas stihli vyhnout těm, které mají na sobě stejné šaty, kalhoty nebo halenku jako žena po mém boku. Dvakrát jsem nebezpečí odvrátil, ale jednou selhal, což mě stálo hodinu trvající návštěvu v místním second handu.

„Krásně tu kolonádu opravili.“ Fascinovaně prohlásila manželka, když jsme dorazili do samotného centra. Rozhlédla se kolem dokola, pak její zrak padl kousek bokem na okraj nově vybudovaného chodníku a objevil věc, která vás na Prajzské nadobro vyčlení ze slušné společnosti.

Obočí se nakrčilo, jinak půvabnou tváří se začal rozlévat zklamaný až naštvaný výraz, hlasivky se přes panující vedro vzepjaly k nadstandardnímu výkonu a o chvíli později prohlásily: „To loňské listí si taky mohli zamést. Hrozná ostuda!“

Správný manžel své ženě neodporuje ani v běžném životě, natožpak na dovolené, takže jsem si také zgustnul: „A vidíš támhleten suchej strom? Vypadá jak z hororu, já bych ho pokácel, než na někoho spadne!“

A tak jsme dvě hodinky kráčeli čtvrtými největšími lázněmi v Česku a trumfovali se, kdo zahlédne větší nepořádek či čurbes. Tu pohozené brčko, tam zbytečný kopeček prachu či hlíny, zapomenutou plastovou láhev, nedostatečně posekaný trávník, přerostlé thuje a podobně. Užili jsme si luxusních lázeňských zážitků měrou vrchovatou.

Příští rok vezmu svou ženu do Karlových Varů. Pokud vím, v celé historii města ještě nikdy nikdo loňské listí neuklízel - a Prajzáka tam nenajdete ani na kolonádě. 

Má žena bude zase šťastná.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...