Přeskočit na hlavní obsah

Lázně

Charakteristickým rysem každého Prajzáka je až  úchylná pořádkumilovnost. 

Jedná se o vlastnost jistě úctyhodnou, která ovšem velmi často prajzským turistům navštěvujícím jiné kraje ubírá na schopnosti užít si dovolenou jaksepatří. Jako importovaný kuferkář původem z Karlových Varů někdy nevěřícně kroutím hlavou, ale začínám si zvykat.

Luhačovice jsou oficiálně čtvrté největší lázně v Česku a první zmínky o nich sahají až do osmého století našeho letopočtu. Mimochodem - o sto let dříve už prý existovala vesnice Wary, z níž později vzniklo vyhlášené lázeňské město na soutoku řek Ohře a Teplá. To jen na okraj.

Kdo někdy ochutnal slanou minerálku zvanou Vincentka, musí si stejně jako já položit otázku, proč se lidé usadili v místě, kde z hlubin Země pramenící studená voda absolutně není k pití, takže si ji spousta fantastů raději stříká do nosu. V Karlových Varech jsou alespoň prameny horké. Dají se v nich umýt nejen nohy, ale i jiné části lidského těla, aniž by člověk musel platit předraženou dodávku teplé vody. 

Dorazili jsme do útulného městečka jednoho pátečního odpoledne roku 2020 standardním vozem Škoda se spalovacím motorem o objemu 0,9 litru a čtyřmi dveřmi. Povětrnostní podmínky nám přály. Nakonec posuďte sami: Okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30. Teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33. Výška, tlak, teplota, rosný bod: 570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14. Lepší počasí jsme si nemohli přát. 

Jenom má žena doufala, že bude sněžit, jenže tohle přání jsem splnit nemohl, poněvadž zaměstnanci Kanceláře pro regulaci počasí na přání na Ministerstvu životního prostředí měli plánovanou dovolenou. 

Místo toho jsme vyrazili do centra lázeňského dění. Korzovat, kochat se krásami vyhlášené architektury, dovolenkově se nudit, a jako bonus na dálku sledovat procházející se spoluobčanky, abychom se včas stihli vyhnout těm, které mají na sobě stejné šaty, kalhoty nebo halenku jako žena po mém boku. Dvakrát jsem nebezpečí odvrátil, ale jednou selhal, což mě stálo hodinu trvající návštěvu v místním second handu.

„Krásně tu kolonádu opravili.“ Fascinovaně prohlásila manželka, když jsme dorazili do samotného centra. Rozhlédla se kolem dokola, pak její zrak padl kousek bokem na okraj nově vybudovaného chodníku a objevil věc, která vás na Prajzské nadobro vyčlení ze slušné společnosti.

Obočí se nakrčilo, jinak půvabnou tváří se začal rozlévat zklamaný až naštvaný výraz, hlasivky se přes panující vedro vzepjaly k nadstandardnímu výkonu a o chvíli později prohlásily: „To loňské listí si taky mohli zamést. Hrozná ostuda!“

Správný manžel své ženě neodporuje ani v běžném životě, natožpak na dovolené, takže jsem si také zgustnul: „A vidíš támhleten suchej strom? Vypadá jak z hororu, já bych ho pokácel, než na někoho spadne!“

A tak jsme dvě hodinky kráčeli čtvrtými největšími lázněmi v Česku a trumfovali se, kdo zahlédne větší nepořádek či čurbes. Tu pohozené brčko, tam zbytečný kopeček prachu či hlíny, zapomenutou plastovou láhev, nedostatečně posekaný trávník, přerostlé thuje a podobně. Užili jsme si luxusních lázeňských zážitků měrou vrchovatou.

Příští rok vezmu svou ženu do Karlových Varů. Pokud vím, v celé historii města ještě nikdy nikdo loňské listí neuklízel - a Prajzáka tam nenajdete ani na kolonádě. 

Má žena bude zase šťastná.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv