Přeskočit na hlavní obsah

Lázně

Charakteristickým rysem každého Prajzáka je až  úchylná pořádkumilovnost. 

Jedná se o vlastnost jistě úctyhodnou, která ovšem velmi často prajzským turistům navštěvujícím jiné kraje ubírá na schopnosti užít si dovolenou jaksepatří. Jako importovaný kuferkář původem z Karlových Varů někdy nevěřícně kroutím hlavou, ale začínám si zvykat.

Luhačovice jsou oficiálně čtvrté největší lázně v Česku a první zmínky o nich sahají až do osmého století našeho letopočtu. Mimochodem - o sto let dříve už prý existovala vesnice Wary, z níž později vzniklo vyhlášené lázeňské město na soutoku řek Ohře a Teplá. To jen na okraj.

Kdo někdy ochutnal slanou minerálku zvanou Vincentka, musí si stejně jako já položit otázku, proč se lidé usadili v místě, kde z hlubin Země pramenící studená voda absolutně není k pití, takže si ji spousta fantastů raději stříká do nosu. V Karlových Varech jsou alespoň prameny horké. Dají se v nich umýt nejen nohy, ale i jiné části lidského těla, aniž by člověk musel platit předraženou dodávku teplé vody. 

Dorazili jsme do útulného městečka jednoho pátečního odpoledne roku 2020 standardním vozem Škoda se spalovacím motorem o objemu 0,9 litru a čtyřmi dveřmi. Povětrnostní podmínky nám přály. Nakonec posuďte sami: Okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30. Teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33. Výška, tlak, teplota, rosný bod: 570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14. Lepší počasí jsme si nemohli přát. 

Jenom má žena doufala, že bude sněžit, jenže tohle přání jsem splnit nemohl, poněvadž zaměstnanci Kanceláře pro regulaci počasí na přání na Ministerstvu životního prostředí měli plánovanou dovolenou. 

Místo toho jsme vyrazili do centra lázeňského dění. Korzovat, kochat se krásami vyhlášené architektury, dovolenkově se nudit, a jako bonus na dálku sledovat procházející se spoluobčanky, abychom se včas stihli vyhnout těm, které mají na sobě stejné šaty, kalhoty nebo halenku jako žena po mém boku. Dvakrát jsem nebezpečí odvrátil, ale jednou selhal, což mě stálo hodinu trvající návštěvu v místním second handu.

„Krásně tu kolonádu opravili.“ Fascinovaně prohlásila manželka, když jsme dorazili do samotného centra. Rozhlédla se kolem dokola, pak její zrak padl kousek bokem na okraj nově vybudovaného chodníku a objevil věc, která vás na Prajzské nadobro vyčlení ze slušné společnosti.

Obočí se nakrčilo, jinak půvabnou tváří se začal rozlévat zklamaný až naštvaný výraz, hlasivky se přes panující vedro vzepjaly k nadstandardnímu výkonu a o chvíli později prohlásily: „To loňské listí si taky mohli zamést. Hrozná ostuda!“

Správný manžel své ženě neodporuje ani v běžném životě, natožpak na dovolené, takže jsem si také zgustnul: „A vidíš támhleten suchej strom? Vypadá jak z hororu, já bych ho pokácel, než na někoho spadne!“

A tak jsme dvě hodinky kráčeli čtvrtými největšími lázněmi v Česku a trumfovali se, kdo zahlédne větší nepořádek či čurbes. Tu pohozené brčko, tam zbytečný kopeček prachu či hlíny, zapomenutou plastovou láhev, nedostatečně posekaný trávník, přerostlé thuje a podobně. Užili jsme si luxusních lázeňských zážitků měrou vrchovatou.

Příští rok vezmu svou ženu do Karlových Varů. Pokud vím, v celé historii města ještě nikdy nikdo loňské listí neuklízel - a Prajzáka tam nenajdete ani na kolonádě. 

Má žena bude zase šťastná.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...