Přeskočit na hlavní obsah

Slaměný vdovec


Odvezl jsem manželku na pět dní do lázní Jeseník, čímž jsem se stal takzvaným slaměným vdovcem. 

Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo.

Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát.

Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí.

"Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera v Hlučíně, tak mi hrálo rádio, kde vůbec nemluvili! A hráli tam písničky, které jinde nehrajou!"

Nebyl jsem ještě ve střehu, tak jsem položil hloupou otázku: "Fakticky? Podobné rádio existuje?"

"Jo," odsekla - a já se pustil do toho, co umím nejlíp. Učit ženy ovládat složitou elektroniku.

"Tak ho zkus najít," pravím a zatočím pravým kolečkem na poněkud zastaralém přístroji, "jestli tedy víš, jak se jmenuje. Pokud ne, prostě zkusíme hledat. Tož toč jak s kolem u milionáře," dodal jsem.

Pár minut se interiérem miniaturního dostavníku z dílny Škoda Auto rozléhala směsice různorodých hlasů, písniček, znělek a polské hatmatilky.

"Takhle to nenajdu," ztrácela nervy má žena, "vůbec nevím, jak se jmenovalo a tak."
Zbystřil jsem: "Říkáš rádio, ano?"
"Jo," zavrčela.
"A nemáš ponětí, o které šlo?"
"To už jsem říkala dvakrát," lehce vypěnila a soudím, že mi v tu chvíli roli slaměného vdovce přála, přičemž litovala, že mi navařila zásoby.

"Fajn," neztratil jsem rozvahu, "a co říkáš téhle stanici?"

Zmáčkl jsem čudlík a oblažily nás první tóny profláknuté písničky od italského dua Al Bano a Romina Power.

"To je ono!" vykřikla. "Ty jsi tak šikovnej, muži," vydechla posléze a mně nezbylo nic jiného než přiznat barvu.

"No, jenže teď právě hraje cédéčko, co jsem nám vypálil na cestu do Piešťan, víš?"

Chvíli bylo ticho rušené jenom refrénem sempre, sempre, a poté došlo k rozuzlení.

"To je dobře, žes nahrál ty písničky bez reklam. Myslím, že pět dní to jako slaměný vdovec zvládneš."  Uvelebila se a kochala se krásou okolní přírody.

Zvládnu. Levou zadní. 

Jako Strohman. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...