Přeskočit na hlavní obsah

Slaměný vdovec


Odvezl jsem manželku na pět dní do lázní Jeseník, čímž jsem se stal takzvaným slaměným vdovcem

Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo.

Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát.

Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí.

"Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera v Hlučíně, tak mi hrálo rádio, kde vůbec nemluvili! A hráli tam písničky, které jinde nehrajou!"

Nebyl jsem ještě ve střehu, tak jsem položil hloupou otázku: "Fakticky? Podobné rádio existuje?"

"Jo," odsekla - a já se pustil do toho, co umím nejlíp. Učit ženy ovládat složitou elektroniku.

"Tak ho zkus najít," pravím a zatočím pravým kolečkem na poněkud zastaralém přístroji, "jestli tedy víš, jak se jmenuje. Pokud ne, prostě zkusíme hledat. Tož toč jak s kolem u milionáře," dodal jsem.

Pár minut se interiérem miniaturního dostavníku z dílny Škoda Auto rozléhala směsice různorodých hlasů, písniček, znělek a polské hatmatilky.

"Takhle to nenajdu," ztrácela nervy má žena, "vůbec nevím, jak se jmenovalo a tak."
Zbystřil jsem: "Říkáš rádio, ano?"
"Jo," zavrčela.
"A nemáš ponětí, o které šlo?"
"To už jsem říkala dvakrát," lehce vypěnila a soudím, že mi v tu chvíli roli slaměného vdovce přála, přičemž litovala, že mi navařila zásoby.

"Fajn," neztratil jsem rozvahu, "a co říkáš téhle stanici?"

Zmáčkl jsem čudlík a oblažily nás první tóny profláknuté písničky od italského dua Al Bano a Romina Power.

"To je ono!" vykřikla. "Ty jsi tak šikovnej, muži," vydechla posléze a mně nezbylo nic jiného než přiznat barvu.

"No, jenže teď právě hraje cédéčko, co jsem nám vypálil na cestu do Piešťan, víš?"

Chvíli bylo ticho rušené jenom refrénem sempre, sempre, a poté došlo k rozuzlení.

"To je dobře, žes nahrál ty písničky bez reklam. Myslím, že pět dní to jako slaměný vdovec zvládneš."  Uvelebila se a kochala se krásou okolní přírody.

Zvládnu. Levou zadní. 

Jako Strohman. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...