Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo.
Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát.
Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí.
"Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera v Hlučíně, tak mi hrálo rádio, kde vůbec nemluvili! A hráli tam písničky, které jinde nehrajou!"
Nebyl jsem ještě ve střehu, tak jsem položil hloupou otázku: "Fakticky? Podobné rádio existuje?"
"Jo," odsekla - a já se pustil do toho, co umím nejlíp. Učit ženy ovládat složitou elektroniku.
"Tak ho zkus najít," pravím a zatočím pravým kolečkem na poněkud zastaralém přístroji, "jestli tedy víš, jak se jmenuje. Pokud ne, prostě zkusíme hledat. Tož toč jak s kolem u milionáře," dodal jsem.
Pár minut se interiérem miniaturního dostavníku z dílny Škoda Auto rozléhala směsice různorodých hlasů, písniček, znělek a polské hatmatilky.
"Takhle to nenajdu," ztrácela nervy má žena, "vůbec nevím, jak se jmenovalo a tak."
Zbystřil jsem: "Říkáš rádio, ano?"
"Jo," zavrčela.
"A nemáš ponětí, o které šlo?"
"To už jsem říkala dvakrát," lehce vypěnila a soudím, že mi v tu chvíli roli slaměného vdovce přála, přičemž litovala, že mi navařila zásoby.
"Fajn," neztratil jsem rozvahu, "a co říkáš téhle stanici?"
Zmáčkl jsem čudlík a oblažily nás první tóny profláknuté písničky od italského dua Al Bano a Romina Power.
"To je ono!" vykřikla. "Ty jsi tak šikovnej, muži," vydechla posléze a mně nezbylo nic jiného než přiznat barvu.
"No, jenže teď právě hraje cédéčko, co jsem nám vypálil na cestu do Piešťan, víš?"
Chvíli bylo ticho rušené jenom refrénem sempre, sempre, a poté došlo k rozuzlení.
"To je dobře, žes nahrál ty písničky bez reklam. Myslím, že pět dní to jako slaměný vdovec zvládneš." Uvelebila se a kochala se krásou okolní přírody.
Zvládnu. Levou zadní.
Jako Strohman.
Komentáře
Okomentovat