Přeskočit na hlavní obsah

Slaměný vdovec


Odvezl jsem manželku na pět dní do lázní Jeseník, čímž jsem se stal takzvaným slaměným vdovcem

Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo.

Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát.

Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí.

"Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera v Hlučíně, tak mi hrálo rádio, kde vůbec nemluvili! A hráli tam písničky, které jinde nehrajou!"

Nebyl jsem ještě ve střehu, tak jsem položil hloupou otázku: "Fakticky? Podobné rádio existuje?"

"Jo," odsekla - a já se pustil do toho, co umím nejlíp. Učit ženy ovládat složitou elektroniku.

"Tak ho zkus najít," pravím a zatočím pravým kolečkem na poněkud zastaralém přístroji, "jestli tedy víš, jak se jmenuje. Pokud ne, prostě zkusíme hledat. Tož toč jak s kolem u milionáře," dodal jsem.

Pár minut se interiérem miniaturního dostavníku z dílny Škoda Auto rozléhala směsice různorodých hlasů, písniček, znělek a polské hatmatilky.

"Takhle to nenajdu," ztrácela nervy má žena, "vůbec nevím, jak se jmenovalo a tak."
Zbystřil jsem: "Říkáš rádio, ano?"
"Jo," zavrčela.
"A nemáš ponětí, o které šlo?"
"To už jsem říkala dvakrát," lehce vypěnila a soudím, že mi v tu chvíli roli slaměného vdovce přála, přičemž litovala, že mi navařila zásoby.

"Fajn," neztratil jsem rozvahu, "a co říkáš téhle stanici?"

Zmáčkl jsem čudlík a oblažily nás první tóny profláknuté písničky od italského dua Al Bano a Romina Power.

"To je ono!" vykřikla. "Ty jsi tak šikovnej, muži," vydechla posléze a mně nezbylo nic jiného než přiznat barvu.

"No, jenže teď právě hraje cédéčko, co jsem nám vypálil na cestu do Piešťan, víš?"

Chvíli bylo ticho rušené jenom refrénem sempre, sempre, a poté došlo k rozuzlení.

"To je dobře, žes nahrál ty písničky bez reklam. Myslím, že pět dní to jako slaměný vdovec zvládneš."  Uvelebila se a kochala se krásou okolní přírody.

Zvládnu. Levou zadní. 

Jako Strohman. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv