Stomatolog

Říká se, že stáří je podzim života. Trocha pravdy na zlidovělém rčení bude. Stejně jako listí ze stromů, i z člověka opadne vše, čím se až doposud mohl chlubit. Vlasy, zuby, rozum. Ne nutně v uvedeném pořadí.

Mě opouští chrup. Stresující chvilky v čekárně tak začínají být spíše pravidlem než výjimkou. Dost dlouho jsem žil v iluzi, že stomatolog je něco jako filatelista, jen místo známek sbírá stokoruny. Omyl.

Ve skutečnosti jde o tvora, jehož posláním je vytloukat klín klínem. I v tomto případě lidové rčení trefilo hřebíček na hlavičku. Zubař je slušně placený sadista, který pacienty zbavuje jedné bolesti tím, že jim způsobuje bolest jinou. Jistě znáte.

Ten můj je mluvka, amatérský politolog a šprýmař. Seděl jsem nedávno s otevřeným hledím a sevřeným výfukem na zubařském křesle, které má ze záhadného důvodu opěradlo pouze pro levou ruku. Vzpomněl jsem si přitom na kreslený vtip, kde vnadná blondýnka sevřela pravou rukou zubařův pytlík a podotkla: "Nebudeme si přeci vzájemně způsobovat bolest, že pane doktore?" Ke své škodě jsem k podobnému činu odvahu nenašel. 

Doktor se mi vrtal v ústech nástrojem, jakým hodináři zasazují do mechanismu ozubená kolečka, a povídal vesele:

"Víte, pane, které zuby nikdy nebolí?"
"Hvehvhím," odpovídám popravdě.
"Ty ve skleničce na nočním stolku!"
"Hu ha hu," pozvedl jsem koutky, abych nevypadal jako ignorant.

"Vypláchněte si, pane," dodal a pošteloval svítidlo zářící světlem supernovy. Touhle lampou mi musí vidět až do řiti, napadlo mě, ale utěšil jsem se myšlenkou, že tak hluboko mívá zuby málokdo.

"Dáme plombičku, pane," pokračoval, "pěknou, bílou a jenom za pět stovek. V Praze byste zaplatil třikrát tolik!" Dodal, a já poděkoval osudu, že su od Ostravy, pyčo. Nervy drásající zvuk bezbolestné vrtačky zaplnil prostor ordinace. Zkusmo jsem hlasitě zasténal, aby se nešťastníci sedící v čekárně měli na co těšit.

"Víte," pokračoval, zatímco ostrým hrotem opečovával čtyřku vlevo nahoře, "já si myslím, že zodpovědní pracovníci Ministerstva zdravotnictví naši profesi hrubě podceňují. Dotace nemáme žádné a většinu finanční smetany slíznou jiní. My dostáváme prd a z naší poctivé práce tyjí průmysloví magnáti! Všichni chtějí mít plnou hubu porcelánu. Politici, herci, televizní moderátoři. Věděl jste, že se v tomhle státě vyrobí víc zubů, než hrníčků?"

"Hvehvehvel," konstatuji.

"Vidíte! A to může být také konec našeho zubařského řemesla. Až bude mít celý národ porcelánové zuby, které se nekazí, co budeme dělat my? Skončíme jako nezaměstnaní. Skousněte si pane," dodal a strčil mi do úst kus dámské vložky, nebo co to bylo.

Obrátil se k sestřičce culící se od ucha k uchu a prohlásil vesele: "Jenže já se nedám. Rekvalifikuji se na gynekologa. Otvor jako otvor. Je fuk, do jaké díry čumím. A tohle křeslo se dá sklopit naležato, takže ušetřím za vybavení ordinace!"

Odcházel jsem s rozporuplnými pocity. Když jsem míjel zubařův luxusní Mercedes, říkal jsem si, že stromy mají kliku.

Závidím jim, protože nepotřebují zubaře. Na jaře jim listí prostě znovu naroste.