Přeskočit na hlavní obsah

Stomatolog

Říká se, že stáří je podzim života. Trocha pravdy na zlidovělém rčení bude. Stejně jako listí ze stromů, i z člověka opadne vše, čím se až doposud mohl chlubit. Vlasy, zuby, rozum. Ne nutně v uvedeném pořadí.

Mě opouští chrup. Stresující chvilky v čekárně tak začínají být spíše pravidlem než výjimkou. Dost dlouho jsem žil v iluzi, že stomatolog je něco jako filatelista, jen místo známek sbírá stokoruny. Omyl.

Ve skutečnosti jde o tvora, jehož posláním je vytloukat klín klínem. I v tomto případě lidové rčení trefilo hřebíček na hlavičku. Zubař je slušně placený sadista, který pacienty zbavuje jedné bolesti tím, že jim způsobuje bolest jinou. Jistě znáte.

Ten můj je mluvka, amatérský politolog a šprýmař. Seděl jsem nedávno s otevřeným hledím a sevřeným výfukem na zubařském křesle, které má ze záhadného důvodu opěradlo pouze pro levou ruku. Vzpomněl jsem si přitom na kreslený vtip, kde vnadná blondýnka sevřela pravou rukou zubařův pytlík a podotkla: "Nebudeme si přeci vzájemně způsobovat bolest, že pane doktore?" Ke své škodě jsem k podobnému činu odvahu nenašel. 

Doktor se mi vrtal v ústech nástrojem, jakým hodináři zasazují do mechanismu ozubená kolečka, a povídal vesele:

"Víte, pane, které zuby nikdy nebolí?"
"Hvehvhím,"
odpovídám popravdě.
"Ty ve skleničce na nočním stolku!"
"Hu ha hu,"
pozvedl jsem koutky, abych nevypadal jako ignorant.

"Vypláchněte si, pane," dodal a pošteloval svítidlo zářící světlem supernovy. Touhle lampou mi musí vidět až do řiti, napadlo mě, ale utěšil jsem se myšlenkou, že tak hluboko mívá zuby málokdo.

"Dáme plombičku, pane," pokračoval, "pěknou, bílou a jenom za pět stovek. V Praze byste zaplatil třikrát tolik!" Dodal, a já poděkoval osudu, že su od Ostravy, pyčo. Nervy drásající zvuk bezbolestné vrtačky zaplnil prostor ordinace. Zkusmo jsem hlasitě zasténal, aby se nešťastníci sedící v čekárně měli na co těšit.

"Víte," pokračoval, zatímco ostrým hrotem opečovával čtyřku vlevo nahoře, "já si myslím, že zodpovědní pracovníci Ministerstva zdravotnictví naši profesi hrubě podceňují. Dotace nemáme žádné a většinu finanční smetany slíznou jiní. My dostáváme prd a z naší poctivé práce tyjí průmysloví magnáti! Všichni chtějí mít plnou hubu porcelánu. Politici, herci, televizní moderátoři. Věděl jste, že se v tomhle státě vyrobí víc zubů, než hrníčků?"

"Hvehvehvel," konstatuji.

"Vidíte! A to může být také konec našeho zubařského řemesla. Až bude mít celý národ porcelánové zuby, které se nekazí, co budeme dělat my? Skončíme jako nezaměstnaní. Skousněte si pane," dodal a strčil mi do úst kus dámské vložky, nebo co to bylo.

Obrátil se k sestřičce culící se od ucha k uchu a prohlásil vesele: "Jenže já se nedám. Rekvalifikuji se na gynekologa. Otvor jako otvor. Je fuk, do jaké díry čumím. A tohle křeslo se dá sklopit naležato, takže ušetřím za vybavení ordinace!"

Odcházel jsem s rozporuplnými pocity. Když jsem míjel zubařův luxusní Mercedes, říkal jsem si, že stromy mají kliku.

Závidím jim, protože nepotřebují zubaře. Na jaře jim listí prostě znovu naroste. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...