Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem dělal ohňostroj

"Tohle je Little Boy," pravil můj brácha, kterému kolegové z policejní zásahové jednotky přezdívali Hujer, když otevřel víko kufru obstarožní dodávky. "Seznamte se," dodal. 

Psal se rok 1992 nebo 1993, nejsem si zcela jistý, protože Facebook neexistoval a deník jsem si nevedl. "Uvidíš šupu na nebi, jakou jsi ještě nespatřil. Vyšmelil jsem to s jedním profíkem z armády za troje policejní maskáče." Zatvářil se potěšeně a očekával pochvalu za jednoznačný obchodní  úspěch, poněvadž vědel, že jsem z ekonomiky odmaturoval za jedna.

Hleděl jsem na dno zavazadlového prostoru a nevěřil vlastním očím. "Tohle chceš odpálit na Silvestra?"

"A kdy jindy? Na prvního máje snad?" Odpověděl otázkou.

"Jenže já bych se chtěl ještě jednou oženit. Nehodlám umřít tady na nějaké cizí chalupě uprostřed polí," protestoval jsem, protože pyrotechnická petarda připomínala zapomenutou  pumu z druhé světové války.

"Neboj vole," usmál se bráška, "vybudoval jsem naprosto bezpečnou odpalovací rampu." Snažil se mě uklidnit. "Pojď, ukážu ti to."

Po čtyřech stovkách metrů uprostřed lehce zasněženého pole ležel prapodivný útvar, který z dálky připomínal miniaturizovaný mys Canaveral. Odtamtud se létalo i na Měsíc. Obrovský prádelní hrnec byl obehnán ještě nepříliš zaschlým betonovým těsněním, tu a tam obložený hlínou. 

"Zápalná šňůra má padesát metrů a hoří rychlostí dva metry za vteřinu..." snažil se mě uvést do obrazu.

"Za sekundu, podle moderních  jednotek SI," opravil jsem ho. "Vteřinami se měří úhly."

"Jsi nějakej chytrej, hele. A navíc je to šumák," uzemnil mě bratr, "máš prostě k dispozici asi tak půl minuty, abys zdrhnul co nejdál to jde. Za kolik dáš stovku?"

"Přibližně půl hodinky, když si předtím dám cigaretku." Přiznal jsem svou nedobrou kondici. 

"Pak jsi v prdeli, ale neboj, pohřeb ti zařídím pěknej," prohlásil brácha, aby mě utěšil. "Pojď mi s tím pomoct, připravíme se na půlnoc."

S mrmláním jsem ho poslechl a přepravili jsme snad tunu vážící kouli jménem Drobeček do připraveného odpalovacího otvoru. Vzpomněl jsem na Hirošimu a udělalo se mi trochu nevolno.  Nachystali jsme šňůru, jejíž délku bratr poctivě odkrokoval, poté pohlédl na své dílo, zatvářil se potěšeně a  prohlásil: "Fajn, teď jdeme na pivo a ubalíme si čvaňháka. Sehnal jsem poctivý tabák. Také z armádních zásob."

Narazili jsme připravenou bečku, hulili, mastili lízaný mariáš a čekali na půlnoc. Chalupa samotná stála na hony vzdálená od jiných lidských obydlí  - a kolem jedenácté večer, když už jsem sotva chytal dech po tabáku, který připomínal spíše střelný prach, utichlo veškeré ptactvo. I pár do té doby zběsile štěkajících psů z blízké vesnice drželo pysk. Všude vládlo až nábožné ticho. Jakoby celá příroda i civilizace čekala na to, až my dva oslavíme příchod nového roku. 

Za pět minut dvanáct bráška povstal a s nadšeným výrazem v očích vyrazil: "Jdeme na to a nebuď srab!"

To nejsem, ale i tak jsem ho následoval s obavami v duši. Cítil jsem se jako zbabělec, ale když jsem viděl, jak nadšeně spěchá ke svému dílu, které se mohlo stát legendárním činem, uklidnil  jsem se. Však co. Ženatý už jsem byl. Rozvod jsem také stihnul. Maturitu mám a děti ne, takže nikdo nebude trpět mým odchodem z tohoto světa. Už jsem si užil dost, usoudil jsem a zavolal k zádům brášky, který spěchal ke svému životnímu dílu: "Hele, Hujer, můžu si škrtnout sirkou já?"

Otočil se, pohlédl na mě, podal mi krbové zápalky a uznale řekl: "Jsi frajer, člověče."

Škrtnul jsem. Šnůra se vzňala, udělala prsk, a po několika metrech uhasla. 

"Pohoda," pohlédl Hujer nedůvěřivě na výsledek mé činnosti, utrhnul zčernalý kousek a řekl: "Zkus to znovu."

Dušička ve mně byla malá, protože se nám zkrátila doba úprku. Ale nejsem srab. Zažehl jsem sirku podruhé, zápalnice se vzňala a vyrazila na svou cestu, aby odpálila nejúžasnější ohňostroj, jaký svět viděl. Načež jsem vzal nohy na ramena, jenže brácha už byl o padesát metrů dál. Nepočkal na mě, hajzl. O srabech si ještě popovídáme, umanul jsem si a přidal na tempu.

A pak to přišlo. Plamínek dolétl k Drobečkovi a my se v bezpečné vzdálenosti otočili, abychom na vlastní oči spatřili výsledek svého úsilí. Já ještě couval, když vše znovu utichlo. Ticho by se dalo krájet. Nejspíš vše selhalo, ulevil jsem si v duchu a těšil se na zbytek naražené bečky. Přesně v tom okamžiku kus pole vzplál jako vietnamská džungle po napalmu. Ozvalo se hromové bum, Drobeček se zaryl do zasněženého pole a vyprsknul na nás haldu hlíny včetně kousků ještě vlhkého betonu. A bylo po všem. Žádný ohňostroj se nekonal. 

Brácha pohlédl na výsledek svého experimentu, podrbal se na hlavě a řekl: "Kdybys mě furt nestresoval svými obavami, nedal bych tam Drobečka obráceně. No nic, zkusíme to znovu příští rok." A odkráčel pevným krokem z místa činu.

Dostal jsem tak šanci znovu se oženit, protože příští rok jsem poznal svou ženu a další ohňostroj už jsem neplánoval.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...