Lečo

"Za všechno můžeš ty!"  Vyhrkla má žena, zasípala, kýchla, otřepala se a nasadila vražedný pohled. V rukou třímala hluboce podmrazený špenát. Z mrazáku. 

Tohle závažné obvinění jsem nemohl nechat jen tak, poněvadž  jsem měl skálopevné alibi. Před pěti minutami jsem se vrátil z práce, kde jsem prokazatelně pracoval a digitální píchačky nelžou. Už už jsem měl na jazyku pádnou odpověď, ale pak zapracoval obranný mechanismus, jaký má k dispozici každý dlouho ženatý muž. Takže navzdory protestujícímu mozku, který netušil, oč kráčí,  jsem prohlásil: "Já vím, fakt jsem to zvoral."

Rozhostilo se hluboké ticho a žena přeorientovala podchlazenou zeleninu z levé ruky do pravé. Nejspíš jsem ji svou reakcí překvapil, což je také hrubá manželská chyba.

"Kdyby sis nevymyslel lečo, tak by se to nestalo!" Zase kýchla.

Nadešel čas na sebeobranu: "No jo, ale co s těmi rajčaty, která rostou jak v Černobylu a nikdo už je žrať nechce, budeme dělat? Zavařit to nelze, kečup i protlak mají levnější v LIDLu, takže můj nápad dokoupit papriky a vyrobit lečo nebyl zase tak špatný. V zimě si pochutnáme. Ne?" Opatrně jsem se přikrčil, protože jsem si nebyl jist, zda mé kulinářské preference zastává i zbytek domácnosti.

"Jo!" Spustila manželka lamentaci. "Jenže ty mrchy, co jsem koupila v našem obchodě, byly pálivé!" 

Pořád mi nic nedocházelo. "No a? Však pálivá paprika je čistě přírodní produkt, který po konzumaci způsobí potěšení na obou koncích zažívacího traktu. Nějak se s tím vyrovnám." A zase jsem se přikrčil v očekávání hromobití.

"Já je vrazila na pánvičku a trochu osmahla. Pes o minutu později zavětřil, zdrhnul a nemůžu ho najít. Obě vnučky dostaly astmatický záchvat. Kocoura, počítám, tak týden neuvidíme. Andulka v pergole řekla poprvé slovo kurva. V kuchyni je to jako v přísně střežené chemické laboratoři. Dejchat se tam nedá." 

Zamávala rukama, přeložila špenát a dodala: "Podívej, co mi to udělalo s rukama! Pálí jako svině."

Pochopil jsem. Lečo nebude.