Přeskočit na hlavní obsah

Lečo

"Za všechno můžeš ty!"  Vyhrkla má žena, zasípala, kýchla, otřepala se a nasadila vražedný pohled. V rukou třímala hluboce podmrazený špenát. Z mrazáku. 

Tohle závažné obvinění jsem nemohl nechat jen tak, poněvadž  jsem měl skálopevné alibi. Před pěti minutami jsem se vrátil z práce, kde jsem prokazatelně pracoval a digitální píchačky nelžou. Už už jsem měl na jazyku pádnou odpověď, ale pak zapracoval obranný mechanismus, jaký má k dispozici každý dlouho ženatý muž. Takže navzdory protestujícímu mozku, který netušil, oč kráčí,  jsem prohlásil: "Já vím, fakt jsem to zvoral."

Rozhostilo se hluboké ticho a žena přeorientovala podchlazenou zeleninu z levé ruky do pravé. Nejspíš jsem ji svou reakcí překvapil, což je také hrubá manželská chyba.

"Kdyby sis nevymyslel lečo, tak by se to nestalo!" Zase kýchla.

Nadešel čas na sebeobranu: "No jo, ale co s těmi rajčaty, která rostou jak v Černobylu a nikdo už je žrať nechce, budeme dělat? Zavařit to nelze, kečup i protlak mají levnější v LIDLu, takže můj nápad dokoupit papriky a vyrobit lečo nebyl zase tak špatný. V zimě si pochutnáme. Ne?" Opatrně jsem se přikrčil, protože jsem si nebyl jist, zda mé kulinářské preference zastává i zbytek domácnosti.

"Jo!" Spustila manželka lamentaci. "Jenže ty mrchy, co jsem koupila v našem obchodě, byly pálivé!" 

Pořád mi nic nedocházelo. "No a? Však pálivá paprika je čistě přírodní produkt, který po konzumaci způsobí potěšení na obou koncích zažívacího traktu. Nějak se s tím vyrovnám." A zase jsem se přikrčil v očekávání hromobití.

"Já je vrazila na pánvičku a trochu osmahla. Pes o minutu později zavětřil, zdrhnul a nemůžu ho najít. Obě vnučky dostaly astmatický záchvat. Kocoura, počítám, tak týden neuvidíme. Andulka v pergole řekla poprvé slovo kurva. V kuchyni je to jako v přísně střežené chemické laboratoři. Dejchat se tam nedá." 

Zamávala rukama, přeložila špenát a dodala: "Podívej, co mi to udělalo s rukama! Pálí jako svině."

Pochopil jsem. Lečo nebude. 

P.S. Nechcete někdo asi tak padesát kilogramů poctivých a kvalitních rajčat?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv