Přeskočit na hlavní obsah

Lečo

"Za všechno můžeš ty!"  Vyhrkla má žena, zasípala, kýchla, otřepala se a nasadila vražedný pohled. V rukou třímala hluboce podmrazený špenát. Z mrazáku. 

Tohle závažné obvinění jsem nemohl nechat jen tak, poněvadž  jsem měl skálopevné alibi. Před pěti minutami jsem se vrátil z práce, kde jsem prokazatelně pracoval a digitální píchačky nelžou. Už už jsem měl na jazyku pádnou odpověď, ale pak zapracoval obranný mechanismus, jaký má k dispozici každý dlouho ženatý muž. Takže navzdory protestujícímu mozku, který netušil, oč kráčí,  jsem prohlásil: "Já vím, fakt jsem to zvoral."

Rozhostilo se hluboké ticho a žena přeorientovala podchlazenou zeleninu z levé ruky do pravé. Nejspíš jsem ji svou reakcí překvapil, což je také hrubá manželská chyba.

"Kdyby sis nevymyslel lečo, tak by se to nestalo!" Zase kýchla.

Nadešel čas na sebeobranu: "No jo, ale co s těmi rajčaty, která rostou jak v Černobylu a nikdo už je žrať nechce, budeme dělat? Zavařit to nelze, kečup i protlak mají levnější v LIDLu, takže můj nápad dokoupit papriky a vyrobit lečo nebyl zase tak špatný. V zimě si pochutnáme. Ne?" Opatrně jsem se přikrčil, protože jsem si nebyl jist, zda mé kulinářské preference zastává i zbytek domácnosti.

"Jo!" Spustila manželka lamentaci. "Jenže ty mrchy, co jsem koupila v našem obchodě, byly pálivé!" 

Pořád mi nic nedocházelo. "No a? Však pálivá paprika je čistě přírodní produkt, který po konzumaci způsobí potěšení na obou koncích zažívacího traktu. Nějak se s tím vyrovnám." A zase jsem se přikrčil v očekávání hromobití.

"Já je vrazila na pánvičku a trochu osmahla. Pes o minutu později zavětřil, zdrhnul a nemůžu ho najít. Obě vnučky dostaly astmatický záchvat. Kocoura, počítám, tak týden neuvidíme. Andulka v pergole řekla poprvé slovo kurva. V kuchyni je to jako v přísně střežené chemické laboratoři. Dejchat se tam nedá." 

Zamávala rukama, přeložila špenát a dodala: "Podívej, co mi to udělalo s rukama! Pálí jako svině."

Pochopil jsem. Lečo nebude. 

P.S. Nechcete někdo asi tak padesát kilogramů poctivých a kvalitních rajčat?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...
Okomentovat
Přečíst celé »

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...
Okomentovat
Přečíst celé »

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...
Okomentovat
Přečíst celé »