Přeskočit na hlavní obsah

Teplo

Kromě nezbytné přítomnosti omáčky u jakéhokoliv pokrmu (včetně krupicové kaše a chleba s máslem), vedeme s manželkou také letitý spor o nutnost existence jednoho ročního období. Léta. Má žena ho prostě nesnáší. 

Přimhouříme-li oči a vezmeme-li na milost teorii reinkarnace, pak je zjevné, že já jsem potomek nějakého afrického Křováka či australského domorodce, který má parno rád, i když občas nadává. 

Manželka je ovšem vysloveně zimní tvor. Soukromě ji přezdívám Ledovou královnou a vypadá to, že v minulém životě byla Eskymák. Pardon - Inuita. To je národ, který údajně má více než padesát výrazů pro obyčejný sníh. Což samozřejmě pravda není, ale zní to krásně. Tenhle mýtus vznikl omylem, poněvadž všechna nová slova v eskymáckém jazyce jsou tvořena tak, že se k základnímu slovu přidá přípona. Inuitšina má přes 400 přípon, ale jen jednu předponu!  

Čeština je sice také mrcha, ale zkuste si na první dobrou nahlas přečíst tohle slovo pocházející z grónštiny: "aliikusirsuillammassuraanirartassagaluarpaali." Základ slova má neuvěřitelných devět přípon - a já vám neřeknu, co to znamená. Hledejte.

Platí prostě, že tuny bílého svinstva na place, deset pod nulou a obláčky zkondenzovaného dechu vycházející z úst, ji učiní šťastnou. Zatímco já uklízení sněhu považuji za jednu z nejzbytečnějších lidských činností, protože i v našem pásmu postačí být trpělivý a vyčkat, až vše roztaje, ona mě honí ven, abych vyrobil chodníčky.

Zvláštní ale je, že musíme minimálně jednou za rok do Řecka nebo Chorvatska, kde o sněhu sice slyšeli, ale považují ho za mýtus, a tam je také šťastná. Jednou jsem si hodlal tuto nejasnost dát do souvislostí a tak se napřímo zeptal, což se v manželství dělat nemá. 

Povídám: "Mamuš, jak to přijde, že máš ráda zimu, a  přesto furt někde trajdáme po mořském pobřeží?"

"To je jiné horko!" Odvětila, koupila si fešný klobouk a považovala záležitost za uzavřenou.

Aha.

Takže existují dvě různá horka. Jedno hnusné, obtěžující a druhé fajné a dokonalé. Zpracovat tuhle informaci mi trvalo o fous déle, než pochopit Pythagorovu větu, ale nakonec se úspěch dostavil. 

Řekl jsem také aha a porozhlédnul  se po e-shopech, poněvadž škrablo na odhrabávání sněhu má už svá nejlepší léta za sebou.

Přijde zase zima a bude se snášet "tlatim". To jsou malé vločky. Velkým a mokrým se inuitsky říká  "tlamo". A "tlapa" je prašan. K základu "tla", což znamená sníh, prostě přidáte příponu, a najednou máte padesát různých odstínů vloček.

Tak jsem posbíral červavá jablka, zjistil, co bude k obědu a povídám manželce, aby nebyla smutná: "Neboj, Maruško, už  brzy budou padat tlamy - a budeš v pohodě!"

Netušila, o čem mluvím, tak jsem vše sepsal.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...