Přeskočit na hlavní obsah

Teplo

Kromě nezbytné přítomnosti omáčky u jakéhokoliv pokrmu (včetně krupicové kaše a chleba s máslem), vedeme s manželkou také letitý spor o nutnost existence jednoho ročního období. Léta. Má žena ho prostě nesnáší. 

Přimhouříme-li oči a vezmeme-li na milost teorii reinkarnace, pak je zjevné, že já jsem potomek nějakého afrického Křováka či australského domorodce, který má parno rád, i když občas nadává. 

Manželka je ovšem vysloveně zimní tvor. Soukromě ji přezdívám Ledovou královnou a vypadá to, že v minulém životě byla Eskymák. Pardon - Inuita. To je národ, který údajně má více než padesát výrazů pro obyčejný sníh. Což samozřejmě pravda není, ale zní to krásně. Tenhle mýtus vznikl omylem, poněvadž všechna nová slova v eskymáckém jazyce jsou tvořena tak, že se k základnímu slovu přidá přípona. Inuitšina má přes 400 přípon, ale jen jednu předponu!  

Čeština je sice také mrcha, ale zkuste si na první dobrou nahlas přečíst tohle slovo pocházející z grónštiny: "aliikusirsuillammassuraanirartassagaluarpaali." Základ slova má neuvěřitelných devět přípon - a já vám neřeknu, co to znamená. Hledejte.

Platí prostě, že tuny bílého svinstva na place, deset pod nulou a obláčky zkondenzovaného dechu vycházející z úst, ji učiní šťastnou. Zatímco já uklízení sněhu považuji za jednu z nejzbytečnějších lidských činností, protože i v našem pásmu postačí být trpělivý a vyčkat, až vše roztaje, ona mě honí ven, abych vyrobil chodníčky.

Zvláštní ale je, že musíme minimálně jednou za rok do Řecka nebo Chorvatska, kde o sněhu sice slyšeli, ale považují ho za mýtus, a tam je také šťastná. Jednou jsem si hodlal tuto nejasnost dát do souvislostí a tak se napřímo zeptal, což se v manželství dělat nemá. 

Povídám: "Mamuš, jak to přijde, že máš ráda zimu, a  přesto furt někde trajdáme po mořském pobřeží?"

"To je jiné horko!" Odvětila, koupila si fešný klobouk a považovala záležitost za uzavřenou.

Aha.

Takže existují dvě různá horka. Jedno hnusné, obtěžující a druhé fajné a dokonalé. Zpracovat tuhle informaci mi trvalo o fous déle, než pochopit Pythagorovu větu, ale nakonec se úspěch dostavil. 

Řekl jsem také aha a porozhlédnul  se po e-shopech, poněvadž škrablo na odhrabávání sněhu má už svá nejlepší léta za sebou.

Přijde zase zima a bude se snášet "tlatim". To jsou malé vločky. Velkým a mokrým se inuitsky říká  "tlamo". A "tlapa" je prašan. K základu "tla", což znamená sníh, prostě přidáte příponu, a najednou máte padesát různých odstínů vloček.

Tak jsem posbíral červavá jablka, zjistil, co bude k obědu a povídám manželce, aby nebyla smutná: "Neboj, Maruško, už  brzy budou padat tlamy - a budeš v pohodě!"

Netušila, o čem mluvím, tak jsem vše sepsal.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...