Přeskočit na hlavní obsah

Ořechy

Ve francouzském Périgordu byly kdysi při odkrytí archeologických nalezišť objeveny malé zkamenělé skořápky vlašských ořechů, pražené už během neolitu. Slovy historiků se jednalo o takzvanou mladší dobu kamennou.

Což bylo období, kdy lidstvo poprvé pochopilo, že mnohem lepší než trajdat někde po savaně či kdovíkde, je usadit se, postavit dům, zasadit strom a přesvědčit hloupý dobytek, aby zůstal na jednom místě. K tomu posloužily ploty, jež máme dodnes, a které jsou častou příčinou neřešitelných sousedských sporů. 

O něco později, ve starém Řecku - a poté Římě, se z obyčejného vlašského ořechu stal pokrm bohů. A také plodnosti. Ne náhodou se ořech používá jako slangové pojmenování pro varle. Ta mají muži odjakživa dokonce dvě.

Ořechy, respektive jejich jádra, jsou jednou z nejstarších starobylých potravin na planetě. To jste nevěděli, že?

Zdánlivě obyčejný plod se vloudil i do řecké mytologie. Možná netušíte, že kdysi žila byla bohyně Karya, do níž se bezhlavě zamiloval bůh Dionýsos. Vlastně se jednalo pouze o poloboha, ale jeho životní styl byl veskrze zajímavý. 

Je bytostně spojen s vínem a nespoutaným veselím, které začasté vedlo k nechtěnému otěhotnění přítomných krasavic. Stal se tedy později i bohem plodnosti. Jenže Karya záhy zemřela - a obyčejný polobůh neměl tu moc vrátit jí život, takže ji alespoň proměnil ve strom ořešáku. Ten dorůstá výšky až pětačtyřicet metrů, čímž chtěl zřejmě Dionýsos vyjádřit velikost své lásky. 

Polovina větví přesahuje přes neolitický plot od sousedů na náš pozemek. Konec září je pak období, kdy se okolím rozléhají zvuky nápadně připomínající krupobití. Klap. Klap. Klap klap klap. To už hotové plody dopadají do naší zahrady. 

Suroviny na vánoční cukroví, jak dokazuje přiložená fotografie, jsou tudíž připraveny a nestály o moc víc, než trochu fyzické námahy, poněvadž soused pravidlo plotu respektuje. 

Manželka je spokojená, ale já lehce zklamaný. I když byl Dionýsos jenom polobůh, mohl svou milovanou proměnit třeba ve strom, který v plodném období dodává jako výrobky už hotové láhve vína. 

Nejlépe červeného.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...