Přeskočit na hlavní obsah

Ořechy

Ve francouzském Périgordu byly kdysi při odkrytí archeologických nalezišť objeveny malé zkamenělé skořápky vlašských ořechů, pražené už během neolitu. Slovy historiků se jednalo o takzvanou mladší dobu kamennou.

Což bylo období, kdy lidstvo poprvé pochopilo, že mnohem lepší než trajdat někde po savaně či kdovíkde, je usadit se, postavit dům, zasadit strom a přesvědčit hloupý dobytek, aby zůstal na jednom místě. K tomu posloužily ploty, jež máme dodnes, a které jsou častou příčinou neřešitelných sousedských sporů. 

O něco později, ve starém Řecku - a poté Římě, se z obyčejného vlašského ořechu stal pokrm bohů. A také plodnosti. Ne náhodou se ořech používá jako slangové pojmenování pro varle. Ta mají muži odjakživa dokonce dvě.

Ořechy, respektive jejich jádra, jsou jednou z nejstarších starobylých potravin na planetě. To jste nevěděli, že?

Zdánlivě obyčejný plod se vloudil i do řecké mytologie. Možná netušíte, že kdysi žila byla bohyně Karya, do níž se bezhlavě zamiloval bůh Dionýsos. Vlastně se jednalo pouze o poloboha, ale jeho životní styl byl veskrze zajímavý. 

Je bytostně spojen s vínem a nespoutaným veselím, které začasté vedlo k nechtěnému otěhotnění přítomných krasavic. Stal se tedy později i bohem plodnosti. Jenže Karya záhy zemřela - a obyčejný polobůh neměl tu moc vrátit jí život, takže ji alespoň proměnil ve strom ořešáku. Ten dorůstá výšky až pětačtyřicet metrů, čímž chtěl zřejmě Dionýsos vyjádřit velikost své lásky. 

Polovina větví přesahuje přes neolitický plot od sousedů na náš pozemek. Konec září je pak období, kdy se okolím rozléhají zvuky nápadně připomínající krupobití. Klap. Klap. Klap klap klap. To už hotové plody dopadají do naší zahrady. 

Suroviny na vánoční cukroví, jak dokazuje přiložená fotografie, jsou tudíž připraveny a nestály o moc víc, než trochu fyzické námahy, poněvadž soused pravidlo plotu respektuje. 

Manželka je spokojená, ale já lehce zklamaný. I když byl Dionýsos jenom polobůh, mohl svou milovanou proměnit třeba ve strom, který v plodném období dodává jako výrobky už hotové láhve vína. 

Nejlépe červeného.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...