Přeskočit na hlavní obsah

Ořechy

Ve francouzském Périgordu byly kdysi při odkrytí archeologických nalezišť objeveny malé zkamenělé skořápky vlašských ořechů, pražené už během neolitu. Slovy historiků se jednalo o takzvanou mladší dobu kamennou.

Což bylo období, kdy lidstvo poprvé pochopilo, že mnohem lepší než trajdat někde po savaně či kdovíkde, je usadit se, postavit dům, zasadit strom a přesvědčit hloupý dobytek, aby zůstal na jednom místě. K tomu posloužily ploty, jež máme dodnes, a které jsou častou příčinou neřešitelných sousedských sporů. 

O něco později, ve starém Řecku - a poté Římě, se z obyčejného vlašského ořechu stal pokrm bohů. A také plodnosti. Ne náhodou se ořech používá jako slangové pojmenování pro varle. Ta mají muži odjakživa dokonce dvě.

Ořechy, respektive jejich jádra, jsou jednou z nejstarších starobylých potravin na planetě. To jste nevěděli, že?

Zdánlivě obyčejný plod se vloudil i do řecké mytologie. Možná netušíte, že kdysi žila byla bohyně Karya, do níž se bezhlavě zamiloval bůh Dionýsos. Vlastně se jednalo pouze o poloboha, ale jeho životní styl byl veskrze zajímavý. 

Je bytostně spojen s vínem a nespoutaným veselím, které začasté vedlo k nechtěnému otěhotnění přítomných krasavic. Stal se tedy později i bohem plodnosti. Jenže Karya záhy zemřela - a obyčejný polobůh neměl tu moc vrátit jí život, takže ji alespoň proměnil ve strom ořešáku. Ten dorůstá výšky až pětačtyřicet metrů, čímž chtěl zřejmě Dionýsos vyjádřit velikost své lásky. 

Polovina větví přesahuje přes neolitický plot od sousedů na náš pozemek. Konec září je pak období, kdy se okolím rozléhají zvuky nápadně připomínající krupobití. Klap. Klap. Klap klap klap. To už hotové plody dopadají do naší zahrady. 

Suroviny na vánoční cukroví, jak dokazuje přiložená fotografie, jsou tudíž připraveny a nestály o moc víc, než trochu fyzické námahy, poněvadž soused pravidlo plotu respektuje. 

Manželka je spokojená, ale já lehce zklamaný. I když byl Dionýsos jenom polobůh, mohl svou milovanou proměnit třeba ve strom, který v plodném období dodává jako výrobky už hotové láhve vína. 

Nejlépe červeného.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv