Přeskočit na hlavní obsah

Imigrantka

Má žena včera k večeru dokončovala fungl novou háčkovanou panenku. Imigrantku. Stoprocentně z Afriky, protože takhle se na Prajzské neopálíte. 

„Ahoj ženo, jak se ti daří?“ Vpadl jsem do obýváku a snažil se rozvinout manželskou konverzaci, abych nevypadal jako nemluva.

„…“ Řekla.

Čtyři řádky z budoucí sukýnky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, takže i mně došlo, že je něco na levačku. 

„Ohřeju si večeři sám, nenech se rušit,“ pravil jsem polohlasem a velmi tichým a nenápadným krokem se vypařil do jiné místnosti. 

„Polívku máš na sporáku… do prčic!“ Dolehlo k mým uším úplně zbytečně, poněvadž sporák poznám a hrnec nešlo přehlédnout. 

„V pohodě, mamuš,“ pravím nahlas, „všechno zvládnu, kličkej.“ 

Ticho.

Zdolal jsem poslední sousto, umyl talíř ručně, omluvil se myčce, aby neměla pocit, že ji zanedbávám, a vyrazil znovu do útoku. Usoudil jsem, že těch patnáct minut, co jsem srkal luxusní horkou polévku,  by mělo postačit k uklidnění vzbouřeného nervového systému mé manželky, což se ukázalo jako fakt. Byla potichu jako myška a věnovala se háčkovací činnosti. Jen se jí trochu orosily brýle.

Pohlédl jsem na ještě ne zcela oblečenou černou panenku a položil logickou otázku: „Jak se bude jmenovat tahle sličná děva? Evidentně pochází z Afriky, takže musí mít exotické jméno.“

Načež přišel na řadu Google. Položíte-li správnou otázku, velmi často obdržíte spoustu nesprávných odpovědí. A tak jsme seděli u notebooku a probírali se jmény, které africké matky, nebo otcové, dávají svým ratolestem. Namátkou pár uvádím i s českým překladem a místem původu:

  • Ah-Deh-toh-koom-boh - Čest, která přišla napříč oceánům (Nigérie).
  • Kajumba – Krásná (Uganda)
  • Nadifa - Narozená mezi ročními obdobími (Somálsko)
  • Ramakeele - Přicházející k nám jako překvapení (Jižní Afrika)
  • Nanyamka – Dar Boží (Ghana)

A podobně. Tu poslední, kterou jsem si v duchu přeložil jako „Ňamňamku“, bych si uměl představit jako skvělý marketingový tahák, až budeme vyrábět návod.

Pravda ale je, že než jsem usnul, k dohodě jsme nedospěli, takže až teď jsem zjistil, že ta krásná černošská panenka obdržela nudné jméno Naomi. 

Já mám ale lepší. Líbí se mi jméno Kuh-nee-sha from Bujumbura, která přijela do České republiky hledat svého otce, Mirečka z Básníků. Kuh-nee-sha totiž ve svahilštině znamená „krásné dítě“

Souhlasíte se mnou?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy