Přeskočit na hlavní obsah

Imigrantka

Má žena včera k večeru dokončovala fungl novou háčkovanou panenku. Imigrantku. Stoprocentně z Afriky, protože takhle se na Prajzské neopálíte. 

„Ahoj ženo, jak se ti daří?“ Vpadl jsem do obýváku a snažil se rozvinout manželskou konverzaci, abych nevypadal jako nemluva.

„…“ Řekla.

Čtyři řádky z budoucí sukýnky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, takže i mně došlo, že je něco na levačku. 

„Ohřeju si večeři sám, nenech se rušit,“ pravil jsem polohlasem a velmi tichým a nenápadným krokem se vypařil do jiné místnosti. 

„Polívku máš na sporáku… do prčic!“ Dolehlo k mým uším úplně zbytečně, poněvadž sporák poznám a hrnec nešlo přehlédnout. 

„V pohodě, mamuš,“ pravím nahlas, „všechno zvládnu, kličkej.“ 

Ticho.

Zdolal jsem poslední sousto, umyl talíř ručně, omluvil se myčce, aby neměla pocit, že ji zanedbávám, a vyrazil znovu do útoku. Usoudil jsem, že těch patnáct minut, co jsem srkal luxusní horkou polévku,  by mělo postačit k uklidnění vzbouřeného nervového systému mé manželky, což se ukázalo jako fakt. Byla potichu jako myška a věnovala se háčkovací činnosti. Jen se jí trochu orosily brýle.

Pohlédl jsem na ještě ne zcela oblečenou černou panenku a položil logickou otázku: „Jak se bude jmenovat tahle sličná děva? Evidentně pochází z Afriky, takže musí mít exotické jméno.“

Načež přišel na řadu Google. Položíte-li správnou otázku, velmi často obdržíte spoustu nesprávných odpovědí. A tak jsme seděli u notebooku a probírali se jmény, které africké matky, nebo otcové, dávají svým ratolestem. Namátkou pár uvádím i s českým překladem a místem původu:

  • Ah-Deh-toh-koom-boh - Čest, která přišla napříč oceánům (Nigérie).
  • Kajumba – Krásná (Uganda)
  • Nadifa - Narozená mezi ročními obdobími (Somálsko)
  • Ramakeele - Přicházející k nám jako překvapení (Jižní Afrika)
  • Nanyamka – Dar Boží (Ghana)

A podobně. Tu poslední, kterou jsem si v duchu přeložil jako „Ňamňamku“, bych si uměl představit jako skvělý marketingový tahák, až budeme vyrábět návod.

Pravda ale je, že než jsem usnul, k dohodě jsme nedospěli, takže až teď jsem zjistil, že ta krásná černošská panenka obdržela nudné jméno Naomi. 

Já mám ale lepší. Líbí se mi jméno Kuh-nee-sha from Bujumbura, která přijela do České republiky hledat svého otce, Mirečka z Básníků. Kuh-nee-sha totiž ve svahilštině znamená „krásné dítě“

Souhlasíte se mnou?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv