Přeskočit na hlavní obsah

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“ 

Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu. 

„Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem.

Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor.

V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach.

„Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“ 

Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad. Šoupnul jsem dotaz na Twitter, poněvadž tam se na rozdíl od Facebooku schází poměrně příčetní a vzdělaní lidé. A čekal. 

Což bylo naprosto neprofesionální ajťácké selhání, poněvadž jsem pořízenou fotku prostě mohl strčit do Google Images a odpověď bych měl hned. Jako omluvu uvádím, že jsem právě dostříhal přerostlé thuje, přičemž se mi podařilo přefiknout prodlužovačku, takže jsem nebyl ve vrcholné duchovní kondici.

Nebudu vás napínat. Nešťastnému tvorovi na obrázku se říká zombie spider. Taxonomické zařazení praví, že jde o pavouka rodu Pholcus phalangioides, který má ve zvyku žít potmě na stropech místností, jeskyní, garáží nebo sklepů. Byl objeven už v roce 1775, ale my ho našli až letos.

Tento užitečný pavouček, který požírá hnusný otravný hmyz a dokonce i jiné hodně nebezpečné pavouky, má velmi zákeřného nepřítele. Takzvanou entomopatogenní houbu, což je druh houby, která postihuje bezobratlé. Jakmile se usadí na jeho těle, začnou se dít pozoruhodné věci.

Dost dlouhou dobu jsou totiž infikovaní pavouci schopni žít ve stavu podobném zombie. Jsou už mrtví, ale přesto stále trochu živí. Houba pomalu a jistě spotřebovává jejich živou tkáň a zabíjí je. Velmi pomalu. Nic moc představa, řeknu vám.

Jedinou výhodou této vražedné houby je, že člověku neškodí a do láhve piva ze sedmého schodu se nedostane, poněvadž nemá po ruce otvírák.

Tento status je podrobnějším vysvětlením pro vnučku, pro mě i pro vás. 

A ukázkou, jak dokáže být příroda vynalézavá. 

A krutá.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv