Přeskočit na hlavní obsah

Náš život s kočkami

První kočka, kterou jsme si pořídili dobrovolně, byla původem perská a pocházela z dodnes fungujícího Zverimexu v karlovarské Bulharské ulici. Cestu ze západu na východní cíp naší republiky, kterému se říká Prajzská, hlasitě protrpěla na zadní sedačce automobilu Škoda Favorit v černé barvě, aby po pár dnech přijala první patro našeho rodinného domku nedaleko Opavy za své. 

Za zhruba patnáct let svého života byla venku jenom jednou jedinkrát. Okolní divoký svět ji nejspíš vyděsil natolik, že od té doby nevytáhla tlapky z bezpečí zděné budovy, a její životní prostor se smrsknul na zhruba šedesát metrů čtverečních. Vypadala spokojeně, moc se nemazlila, nepřekážela a byla čistotná. Obdržela jméno Zuzana, což se jevilo zbytečné, poněvadž jí to bylo fuk.

V pořadí druhý kočičí přírůstek ve formě černobílého kocoura neznámého původu nesl jméno Filip. Tenhle tvor nebyl žádné ořezávátko a mazlení a podobné "ťu ťu ťu ňu ňu ňu" z plna hrdla nesnášel. Potuloval se povětšinou venku a naší domácnost považoval za příjemný azyl a svým způsobem za stanoviště první zdravotnické pomoci. Často se objevil doma až po několika dnech dost pochroumaný, poškrábaný a pomlácený, jak si chránil své vydobyté území.  Nacpal si bachor, lehnul a klidně i dva dny prospal, načež mňouknul na pozdrav a vyrazil zase do světa. I jemu bylo jedno, jak se jmenuje. 

Prozatím posledního člena kočičího klanu, který nám byl i přes můj nesouhlas zákeřně podstrčen, vidíte na fotografii se svou oblíbenou hračkou. Jedná se o hravé koťátko, které každému vykouzlí úsměv na tváři, když ho sledujete třeba v televizi. Pamatuje si ještě někdo z vás legendární přestávky a hrající si koťata? Ano?

Tak na ně zase zapomeňte. 

Tohle zvířátko je absolutní tyran. Po několika dnech jsem se rozhodl pojmenovat ho Filip Druhý Nezkrotný. O něco později jsem přidal přívlastek Nezastavitelný. Po třech týdnech jsme se shodli na konečném znění: Filip Druhý Šílený. Má žena mu ale říká po prajzsku "zažírák". Dle mého soudu se jedná o první prototyp kočky, která se umí teleportovat na často dost neuvěřitelná místa. 

A hádejte co. 

Je mu úplně jedno, jak se jmenuje. Jak praví klasik: „I růže zvána jinak voněla by stejně.“ A tak mu říkám Vysírač, s čímž je spokojen i on a dává to najevo tím, že se přesně podle svého jména chová. 

Zjeví se odnikud a najednou vám skáče po nohách, zádech nebo kláves.. éčžčž ´=é´é=é==´éáí…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n