Přeskočit na hlavní obsah

Sedmnáctý listopad

Sedmnáctého listopadu roku 1989 mi zbýval zhruba měsíc a půl do ukončení služebního poměru v tehdejší ČSLA, což byla zkratka, jejíž překlad zněl: Československá lidová armáda. 

Ano, byli v ní Češi a Slováci. Výjimečně i lidé. Bohužel ale také hromada namyšlených blbců, kteří si vybaveni zlatými výložkami ukájeli své sadistické a mocenské choutky. Já byl tenkrát takzvaný dělník armády, dotáhl jsem to pouze na dvě stříbrné hvězdičky a odmítal se nechat stříhat, poněvadž na své blonďaté háro jsem byl pyšný. Tohle svobodné rozhodnutí samozřejmě přinášelo spoustu problémů, ale kdo říkal, že život lidský je jednoduchý?

Těšil jsem se do civilu, protože rozhodnutí vlézt mezi zelené mozky bylo tím nejhorším přešlapem v mém životě. Jenže ruku na srdce - kdo z vás nikdy nešlápnul vedle. Aha? 

Na poslední půlrok jsem rozkazem anonymního plukovníka skončil v kasárnách v Karlových Varech - Dvorech, které už neexistují. Byl jsem k ruce náčelníkovi výstrojní služby jménem nadporučík Čulák. Soudím, že s tímto jménem si užil spoustu radostí, ale nikdy si nepostěžoval. Ani nemohl, poněvadž už v osm hodin ráno býval nalitý jako slíva. 

Většina šuplíků v kancelářských stolech byla naplněna až po okraj láhvemi s pivem. Najít propisku bylo prakticky nemožné, takže jsem často hledání brzy vzdal a o hodinu později byl pod vlivem alkoholu také. Ani na to nejsem moc pyšný, ale proč přepisovat historii? Až do oněch osudných listopadových událostí fungovalo vše jako hodinky. Čulák chlastal a já od božího rána plánoval, co budu dělat, až konečně svléknu tu ohavnou khaki uniformu. Barva khaki v prdeli je taky. Říkalo se. 

Celému útvaru velel jakýsi plukovník, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Díkybohu. Takový předobraz majora Terazkyho, pokud víte, o čem mluvím, ale dotáhl to na vyšší hodnost.  Měl k dispozici služební gazík a na samém okraji kasáren i výběh pro prasata. Zatímco prostí vojíni museli škemrat o každou vycházku, vepříci si svobodně poletovali, kde se jim zachtělo. Dokonce i osmnáctého listopadu se proháněli po place, jakoby se nic nedělo. 

Jenže toho dne zmizel sám náčelník. O den později i celý štáb, složený z různých kapitánů a majorů, kteří do té doby bojovali srdnatě proti zahnívajícímu kapitalistickému západu. Jejich odvaha se projevovala tím, že buzerovali nešťastné vojíny vytržené na dva dlouhé roky z občanského života, a chlastali jak nezavření. Nejspíš čekali, že vše bude trvat věčně, takže revoluce jim vzala vítr z plachet. 

Jen politruk byl frajer a zůstal na místě. Nařídil vypnout všechny televize a pokusil se zorganizovat politické školení mužstva, načež obdržel od nezbedného příslušníka čety PTP pár obyčejných lidských facek. Utekl s brekem a už jsme ho nikdy nespatřili. Nikomu nechyběl. Jeho pojetí marxismu-leninismu možná bylo vědecky správné, ale většinu mužstva zajímalo jediné: kde si dobře zasouložit a kde mají nejlevnější chlast. Tato přízemní chlapská filozofie byla neslučitelná s komunistickou ideologií, takže nakonec zvítězila.

Celý přísně organizovaný armádní režim se rozpadl jako domeček z karet. Nikdo nevěděl, co bude dál. Jenom prasatům to bylo fuk. V pohotovosti zůstal pouze sklad zbraní, protože bylo možné, že naše chrabrá armáda vyrazí do boje proti těm pražským holomkům, co místo aby studovali, opruzovali na Václaváku a v přilehlých ulicích.

"Neviděl jsi někde propisku?" oslovil mě nadporučík Čulák, když mu došlo, že situace je vážná, a na psacím stroji psát neuměl. "Půjdu taky do civilu." Rozhodl se a jako Cyrano odhodil čepici v dál. 

Byl jsem podřízený, tak jsem vyrazil do boje. Pootvíral jsem všechny šuplíky a našel jenom spoustu prázdných lahví. 

"Nemáme už ani pivo, natož propisku," hlesl jsem a očekával hromobití.

"Tak to jsme kde? Tak to jsme v prdeli," parafrázoval poručíka Hamáčka z Černých baronů. "Nikdo netuší, co se bude dít - a my ani nemáme co pít!" Zarýmoval si.

I já cítil ve vzduchu historickou změnu, takže jsem sebral zbytky odvahy, zapomněl na fakt, že je můj velící důstojník, a sprostě jsem mu tyknul: "Hele, vole, naproti na závodišti je bezva hospoda a za chvíli otvírají. Zajdeme na čepa, ne? A uvidíme."

Do konce mého služebního poměru jsme prakticky úřadovali v útulné hospůdce a nikomu nechyběli. Jak dopadl Čulák nevím, protože úderem roku 1990 jsem se stal svobodným občanem ve svobodné republice, takže jsem v následujících letech navršil další spoustu chyb a špatných rozhodnutí. 

To už je ale jiný příběh. Příběh svobodného člověka, který nese odpovědnost za život svůj a svých bližních. Je to fuška, ale neměnil bych. 

Jen obsah domácích šuplíčků plných klubíček a propisek bych vyměnil za něco užitečnějšího, přičemž propisky to nejsou. 

Ale to má žena nerada slyší.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv