Přeskočit na hlavní obsah

Štědrý den

Ruku na srdce. Kdo z vás si pamatuje všechny vánoční svátky, které kdy v životě prožil? 

Mně bude příští rok šedesát let, což je věk, kdy začíná člověk rekapitulovat svůj život, poněvadž už má víc za sebou než před sebou. 

Také se říká, že Vánoce jsou období výjimečné, takže každý Štědrý den by měl lidem natrvalo utkvět v paměti. 

Nevím jak vy, ale já si pamatuji lautr prd.

Statisticky úspěšnější bývají v mém případě července či srpny, kdy také nesněží a je alespoň světlo. 

Vlastně si živě pamatuji jedny jediné. Psal se rok 1978 a pod bohatě nazdobeným stromečkem jsem objevil kufříkový psací stroj značky Consul, o jehož existenci jsem věděl už od konce listopadu. V našem rodinném domku totiž neexistovalo místo, které bych neměl pod kontrolou, takže vánoční překvapení jsem identifikoval hned druhý den po nákupu. 

Čímž byla existence Ježíška definitivně vědecky vyvrácena, poněvadž součástí balení byla i účtenka z tehdy státního podniku Klenoty. Proč tenhle obchod prodával zrovna psací stroje, je pro mě dodnes záhadou. Kdybych víc četl sebrané spisy Marxe a Engelse, možná bych odpověď našel, ale já tenkrát ulítával na Ábíčku a zbožňoval Dänikena. 

Mimozemšťani jsou všude.

A tak mě Vánoce naučily psát všemi deseti. V moderní době dovednost k nezaplacení  - a tento status napsaný za čtyři minuty je důkazem, jaký jsem frajer. Alespoň co se klávesnice týče. 

Kecám. 

Ještě jedny vánoční svátky mám hluboko pod kůží. V roce 1969 se dva borci prošli po Měsíci. Dokonce ani socialistická státní televize tuhle událost neututlala. Můj děda, pravověrný komunista do morku kostí, půl roku trucoval a s nikým nemluvil, protože doufal, že první na něm bude Gagarin. Nebo jiný sovětský hrdina. Těžce to nesl a všem vyprávěl, že jde o nějaké podivné šméčko. Možná byl jeden z prvních konspirátorů na planetě, jenže YouTube neexistovalo, takže to věděla pouze naše ulice. 

O několik měsíců později vydal můj oblíbený časopis ABC vystřihovánku přistávacího modulu Apolla 11. Zbastlil jsem ho na verandě, kam mě děda vyhnal, aby mu lepidlo zvané Kanagom nesmrdělo pod nos. 

A pak už si pomatuji pouze letní zážitky, a to velmi plasticky. Lovení čolků a pěkných spolužaček. První ňadro v ruce a tak podobně. 

Takže mě napadla hloupá a hříšná myšlenka. Co kdybychom všechno udělali naopak? Budeme žít 364 dnů v roce, jako kdyby byly Vánoce. A ten jeden jediný den prostě vynecháme. Obdarujeme jeden druhého láskou, pozorností a účastí a vyprdneme se na datum v kalendáři. Každý den bude svátkem. Svátkem života a lásky a připomenutím, že Kanagom už nikdy potřebovat nebudeme, abychom si mohli splnit své sny.

Protože Kanagom tuhnul až po deseti minutách. Dnes máme k dispozici vteřinová lepidla. Přilepte se ke svým blízkým hned a nafurt, svátek nesvátek. 

Nic jiného nemáme...

...moment, volá mě manželka, abych šel škrábat brambory a nepsal blbosti na ty internety. 

Tak zase příští rok na shledanou.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n