Mně bude příští rok šedesát let, což je věk, kdy začíná člověk rekapitulovat svůj život, poněvadž už má víc za sebou než před sebou.
Také se říká, že Vánoce jsou období výjimečné, takže každý Štědrý den by měl lidem natrvalo utkvět v paměti.
Nevím jak vy, ale já si pamatuji lautr prd.
Statisticky úspěšnější bývají v mém případě července či srpny, kdy také nesněží a je alespoň světlo.
Vlastně si živě pamatuji jedny jediné. Psal se rok 1978 a pod bohatě nazdobeným stromečkem jsem objevil kufříkový psací stroj značky Consul, o jehož existenci jsem věděl už od konce listopadu. V našem rodinném domku totiž neexistovalo místo, které bych neměl pod kontrolou, takže vánoční překvapení jsem identifikoval hned druhý den po nákupu.
Čímž byla existence Ježíška definitivně vědecky vyvrácena, poněvadž součástí balení byla i účtenka z tehdy státního podniku Klenoty. Proč tenhle obchod prodával zrovna psací stroje, je pro mě dodnes záhadou. Kdybych víc četl sebrané spisy Marxe a Engelse, možná bych odpověď našel, ale já tenkrát ulítával na Ábíčku a zbožňoval Dänikena.
Mimozemšťani jsou všude.
A tak mě Vánoce naučily psát všemi deseti. V moderní době dovednost k nezaplacení - a tento status napsaný za čtyři minuty je důkazem, jaký jsem frajer. Alespoň co se klávesnice týče.
Kecám.
Ještě jedny vánoční svátky mám hluboko pod kůží. V roce 1969 se dva borci prošli po Měsíci. Dokonce ani socialistická státní televize tuhle událost neututlala. Můj děda, pravověrný komunista do morku kostí, půl roku trucoval a s nikým nemluvil, protože doufal, že první na něm bude Gagarin. Nebo jiný sovětský hrdina. Těžce to nesl a všem vyprávěl, že jde o nějaké podivné šméčko. Možná byl jeden z prvních konspirátorů na planetě, jenže YouTube neexistovalo, takže to věděla pouze naše ulice.
O několik měsíců později vydal můj oblíbený časopis ABC vystřihovánku přistávacího modulu Apolla 11. Zbastlil jsem ho na verandě, kam mě děda vyhnal, aby mu lepidlo zvané Kanagom nesmrdělo pod nos.
A pak už si pomatuji pouze letní zážitky, a to velmi plasticky. Lovení čolků a pěkných spolužaček. První ňadro v ruce a tak podobně.
Takže mě napadla hloupá a hříšná myšlenka. Co kdybychom všechno udělali naopak? Budeme žít 364 dnů v roce, jako kdyby byly Vánoce. A ten jeden jediný den prostě vynecháme. Obdarujeme jeden druhého láskou, pozorností a účastí a vyprdneme se na datum v kalendáři. Každý den bude svátkem. Svátkem života a lásky a připomenutím, že Kanagom už nikdy potřebovat nebudeme, abychom si mohli splnit své sny.
Protože Kanagom tuhnul až po deseti minutách. Dnes máme k dispozici vteřinová lepidla. Přilepte se ke svým blízkým hned a nafurt, svátek nesvátek.
Nic jiného nemáme...
...moment, volá mě manželka, abych šel škrábat brambory a nepsal blbosti na ty internety.
Tak zase příští rok na shledanou.
Komentáře
Okomentovat