Přeskočit na hlavní obsah

Štědrý den

Ruku na srdce. Kdo z vás si pamatuje všechny vánoční svátky, které kdy v životě prožil? 

Mně bude příští rok šedesát let, což je věk, kdy začíná člověk rekapitulovat svůj život, poněvadž už má víc za sebou než před sebou. 

Také se říká, že Vánoce jsou období výjimečné, takže každý Štědrý den by měl lidem natrvalo utkvět v paměti. 

Nevím jak vy, ale já si pamatuji lautr prd.

Statisticky úspěšnější bývají v mém případě července či srpny, kdy také nesněží a je alespoň světlo. 

Vlastně si živě pamatuji jedny jediné. Psal se rok 1978 a pod bohatě nazdobeným stromečkem jsem objevil kufříkový psací stroj značky Consul, o jehož existenci jsem věděl už od konce listopadu. V našem rodinném domku totiž neexistovalo místo, které bych neměl pod kontrolou, takže vánoční překvapení jsem identifikoval hned druhý den po nákupu. 

Čímž byla existence Ježíška definitivně vědecky vyvrácena, poněvadž součástí balení byla i účtenka z tehdy státního podniku Klenoty. Proč tenhle obchod prodával zrovna psací stroje, je pro mě dodnes záhadou. Kdybych víc četl sebrané spisy Marxe a Engelse, možná bych odpověď našel, ale já tenkrát ulítával na Ábíčku a zbožňoval Dänikena. 

Mimozemšťani jsou všude.

A tak mě Vánoce naučily psát všemi deseti. V moderní době dovednost k nezaplacení  - a tento status napsaný za čtyři minuty je důkazem, jaký jsem frajer. Alespoň co se klávesnice týče. 

Kecám. 

Ještě jedny vánoční svátky mám hluboko pod kůží. V roce 1969 se dva borci prošli po Měsíci. Dokonce ani socialistická státní televize tuhle událost neututlala. Můj děda, pravověrný komunista do morku kostí, půl roku trucoval a s nikým nemluvil, protože doufal, že první na něm bude Gagarin. Nebo jiný sovětský hrdina. Těžce to nesl a všem vyprávěl, že jde o nějaké podivné šméčko. Možná byl jeden z prvních konspirátorů na planetě, jenže YouTube neexistovalo, takže to věděla pouze naše ulice. 

O několik měsíců později vydal můj oblíbený časopis ABC vystřihovánku přistávacího modulu Apolla 11. Zbastlil jsem ho na verandě, kam mě děda vyhnal, aby mu lepidlo zvané Kanagom nesmrdělo pod nos. 

A pak už si pomatuji pouze letní zážitky, a to velmi plasticky. Lovení čolků a pěkných spolužaček. První ňadro v ruce a tak podobně. 

Takže mě napadla hloupá a hříšná myšlenka. Co kdybychom všechno udělali naopak? Budeme žít 364 dnů v roce, jako kdyby byly Vánoce. A ten jeden jediný den prostě vynecháme. Obdarujeme jeden druhého láskou, pozorností a účastí a vyprdneme se na datum v kalendáři. Každý den bude svátkem. Svátkem života a lásky a připomenutím, že Kanagom už nikdy potřebovat nebudeme, abychom si mohli splnit své sny.

Protože Kanagom tuhnul až po deseti minutách. Dnes máme k dispozici vteřinová lepidla. Přilepte se ke svým blízkým hned a nafurt, svátek nesvátek. 

Nic jiného nemáme...

...moment, volá mě manželka, abych šel škrábat brambory a nepsal blbosti na ty internety. 

Tak zase příští rok na shledanou.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...