Přeskočit na hlavní obsah

Labyrint

Předoperační vyšetření mé ženy, jehož jsem byl účastníkem, představovalo spíše náročný turistický výšlap než návštěvu zdravotnického zařízení.

Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení.

Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy.

Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jménem Íkaros ho neposlechl a zbytečně brzy umřel. Ale to je jiný příběh.

Do hry následně vstoupila Ariadna, což byla dcérečka od Pásifaé, která měla po ruce klubko nití, a tak Thésea, který se vydal bestii zabít a zabloudil, tímto jednoduchým způsobem vyvedla z vražedného labyrintu, poněvadž ho nadevše milovala. Není divu. Tenhle borec byl synem boha moří Poseidona, takže nebyl žádné chudé  a bezvýznamné ucho. Celý příběh skončil tragicky, jak už to tak v řeckých bájích bývá. Soudím ale, že pojem Ariadnina nit zná každý. 

Přesně tuhle šikovnou pomůcku budete potřebovat, až vyrazíte do porubské fakultní nemocnice.

Postarší sympatická lékařka z kliniky ORL vybavila mou ženu několika papírovými žádankami včetně dvoustránkového GDPR formuláře a prohlásila: „Teď musíte na všechna tato vyšetření a pak se zase vrátíte do mé ordinace.“

Fajn. Vzal jsem papíry do ruky a četl: 

  • Odběr krve: Budova B, třetí patro.
  • Rentgen: Budova C, první patro.
  • Sonografie: Budova A, druhé patro.
  • Počítačová tomografie: Až na konci a skoro v řiti.

Celý areál připomíná pověstné řecké bludiště. Cestou jsme koupili dvě Coca-Coly, jeden louskáček na ořechy a zabloudili ve výtahu, který místo nahoru jel dolů. Orientovat se podle cedulí vyvěšených na každém rohu by možná šlo, kdyby je nenavrhoval anarchista. 

Jediným záchytným bodem tak byly na podlaze vyvedené čáry v různých barvách. Ke krvi se šlo po červené čáře. Na rentgen po modré. Sono byla tuším zelená. A žlutá byla tomografie. Po asi dvaceti kilometrech cesty jsem začínal propadat panice, jestli už nejsme na Ukrajině, ale s námi jdoucí sestřička nás uklidnila: „Ne, to jsme teprve kousek od Mukačeva.“ Miluji humoristy. 

Všechno nakonec dobře dopadlo. 

Ale jednu věc jsem prostě manželce po celém turistickém martýriu vytknout musel. Povídám: „Vidíš, kdyby sis s sebou vzala háčkování, jak jsem doporučoval, mohli jsme si natáhnout Ariadninu nit a cestu zpátky bychom absolvovali mnohem rychleji.“

Řekla jenom: „!“ a usnula mi cestou mi cestou domů v autě.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n