Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení.
Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy.
Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jménem Íkaros ho neposlechl a zbytečně brzy umřel. Ale to je jiný příběh.
Do hry následně vstoupila Ariadna, což byla dcérečka od Pásifaé, která měla po ruce klubko nití, a tak Thésea, který se vydal bestii zabít a zabloudil, tímto jednoduchým způsobem vyvedla z vražedného labyrintu, poněvadž ho nadevše milovala. Není divu. Tenhle borec byl synem boha moří Poseidona, takže nebyl žádné chudé a bezvýznamné ucho. Celý příběh skončil tragicky, jak už to tak v řeckých bájích bývá. Soudím ale, že pojem Ariadnina nit zná každý.
Přesně tuhle šikovnou pomůcku budete potřebovat, až vyrazíte do porubské fakultní nemocnice.
Postarší sympatická lékařka z kliniky ORL vybavila mou ženu několika papírovými žádankami včetně dvoustránkového GDPR formuláře a prohlásila: „Teď musíte na všechna tato vyšetření a pak se zase vrátíte do mé ordinace.“
Fajn. Vzal jsem papíry do ruky a četl:
- Odběr krve: Budova B, třetí patro.
- Rentgen: Budova C, první patro.
- Sonografie: Budova A, druhé patro.
- Počítačová tomografie: Až na konci a skoro v řiti.
Celý areál připomíná pověstné řecké bludiště. Cestou jsme koupili dvě Coca-Coly, jeden louskáček na ořechy a zabloudili ve výtahu, který místo nahoru jel dolů. Orientovat se podle cedulí vyvěšených na každém rohu by možná šlo, kdyby je nenavrhoval anarchista.
Jediným záchytným bodem tak byly na podlaze vyvedené čáry v různých barvách. Ke krvi se šlo po červené čáře. Na rentgen po modré. Sono byla tuším zelená. A žlutá byla tomografie. Po asi dvaceti kilometrech cesty jsem začínal propadat panice, jestli už nejsme na Ukrajině, ale s námi jdoucí sestřička nás uklidnila: „Ne, to jsme teprve kousek od Mukačeva.“ Miluji humoristy.
Všechno nakonec dobře dopadlo.
Ale jednu věc jsem prostě manželce po celém turistickém martýriu vytknout musel. Povídám: „Vidíš, kdyby sis s sebou vzala háčkování, jak jsem doporučoval, mohli jsme si natáhnout Ariadninu nit a cestu zpátky bychom absolvovali mnohem rychleji.“
Řekla jenom: „!“ a usnula mi cestou mi cestou domů v autě.
Komentáře
Okomentovat