Přeskočit na hlavní obsah

Labyrint

Předoperační vyšetření mé ženy, jehož jsem byl účastníkem, představovalo spíše náročný turistický výšlap než návštěvu zdravotnického zařízení.

Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení.

Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy.

Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jménem Íkaros ho neposlechl a zbytečně brzy umřel. Ale to je jiný příběh.

Do hry následně vstoupila Ariadna, což byla dcérečka od Pásifaé, která měla po ruce klubko nití, a tak Thésea, který se vydal bestii zabít a zabloudil, tímto jednoduchým způsobem vyvedla z vražedného labyrintu, poněvadž ho nadevše milovala. Není divu. Tenhle borec byl synem boha moří Poseidona, takže nebyl žádné chudé  a bezvýznamné ucho. Celý příběh skončil tragicky, jak už to tak v řeckých bájích bývá. Soudím ale, že pojem Ariadnina nit zná každý. 

Přesně tuhle šikovnou pomůcku budete potřebovat, až vyrazíte do porubské fakultní nemocnice.

Postarší sympatická lékařka z kliniky ORL vybavila mou ženu několika papírovými žádankami včetně dvoustránkového GDPR formuláře a prohlásila: „Teď musíte na všechna tato vyšetření a pak se zase vrátíte do mé ordinace.“

Fajn. Vzal jsem papíry do ruky a četl: 

  • Odběr krve: Budova B, třetí patro.
  • Rentgen: Budova C, první patro.
  • Sonografie: Budova A, druhé patro.
  • Počítačová tomografie: Až na konci a skoro v řiti.

Celý areál připomíná pověstné řecké bludiště. Cestou jsme koupili dvě Coca-Coly, jeden louskáček na ořechy a zabloudili ve výtahu, který místo nahoru jel dolů. Orientovat se podle cedulí vyvěšených na každém rohu by možná šlo, kdyby je nenavrhoval anarchista. 

Jediným záchytným bodem tak byly na podlaze vyvedené čáry v různých barvách. Ke krvi se šlo po červené čáře. Na rentgen po modré. Sono byla tuším zelená. A žlutá byla tomografie. Po asi dvaceti kilometrech cesty jsem začínal propadat panice, jestli už nejsme na Ukrajině, ale s námi jdoucí sestřička nás uklidnila: „Ne, to jsme teprve kousek od Mukačeva.“ Miluji humoristy. 

Všechno nakonec dobře dopadlo. 

Ale jednu věc jsem prostě manželce po celém turistickém martýriu vytknout musel. Povídám: „Vidíš, kdyby sis s sebou vzala háčkování, jak jsem doporučoval, mohli jsme si natáhnout Ariadninu nit a cestu zpátky bychom absolvovali mnohem rychleji.“

Řekla jenom: „!“ a usnula mi cestou mi cestou domů v autě.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Záhada

"Muži, pomóc!" Ozvalo se z vedlejší místnosti, kterou nazýváme obývacím pokojem, protože lepší název ještě nikdo nevymyslel. Lehce znechucen jsem ve svém pokojíku pozastavil sledování dalšího dílu sci-fi seriálu a vyrazil zjistit, co zase nefunguje. Podezíral jsem dálkový ovladač televize, s nímž manželka vede dlouhodobou a  vyčerpávající válku. Prozatím prohrává na plné čáře. Také je možné, že přestal šlapat internet, neboť postarší dýchavičný router občas mívá své dny. Stejné jako my muži s Fernetem.  Ve hře ale bylo také hledání brýlí, což mě uklidnilo, poněvadž v tomhle sportu jsem naprostým přeborníkem. Prozatím jsem pokaždé našel všechny - a to i na dost nepravděpodobných místech. Mírně napnut jsem vlezl do obýváku a pokládám otázku: "Copak potřebuješ mamuš?" "Ztratil se mi rukáv!" Aha! Vždycky je něco poprvé. Rukáv byla má životní hledací premiéra. Hlavou mi probleskla hříšná myšlenka, že rukáv se snad ani nedá ztratit, aniž by si člověk nevšiml, ...

Proč jsem antikomunista

Mládí jsem prožil v malebném lázeňském městě na soutoku řeky Ohře a říčky Teplé. Ta je opravdu teplá, jak mohou potvrdit lázeňští hosté. A hostky, abych nezapomněl na genderovou rovnoprávnost. Samotné Karlovy Vary v těch těžkých socialistických dobách byly městem hodně šedým a dost ponurým. Kromě Grandhotelu Moskva (dnes Pupp) se zářivě barevná fasáda hledala dost těžko a futuristická lešení s neuměle vyvedeným nápisem "Pozor, padá omítka" byla všudypřítomná. Ostatně - v Praze to, pokud si dobře vzpomínám na svá studentská léta, nebylo o moc lepší. Dnes se díky ekonomické přičinlivosti Kocábem dveřmi vykázaných ruských bohatýrů, kteří se o dvacet let později vrátili oknem s kufry plnými dolarů, staly Karlovy Vary prvním ruským městem v Evropské Unii a září všemi barvami duhy. Vyrůstal jsem ve čtvrti zvané Bohatice, která se vyznačovala především tím, že jsme tam byli všichni chudí. Paradox. Klidná čtvrť na karlovarské periferii byla také místem, kde jsem jako jinoch základní...