Přeskočit na hlavní obsah

Labyrint

Předoperační vyšetření mé ženy, jehož jsem byl účastníkem, představovalo spíše náročný turistický výšlap než návštěvu zdravotnického zařízení.

Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě mi navíc připomněla staré řecké mýty, které jsem od malička hltal a miloval. Jistě znáte pověst o Mínotaurovi, což byla bestie s lidským tělem a býčí hlavou. Pokud ne, následuje krátké vysvětlení.

Podle legendy fešandu Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa, svedl bílý býk. Otázky fyziologické povahy, prosím, ponechme stranou. Při představě, jak celý styk reálně fungoval, jsem se trochu zapotil, takže nad tím nedumejte ani vy.

Důležité je, že po čase porodila zrůdného syna – člověka s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Mimochodem Daidalos byl možná bezvadný architekt, ale na výchovu byl zřejmě levý jako šavle, protože jeho vlastní synáček jménem Íkaros ho neposlechl a zbytečně brzy umřel. Ale to je jiný příběh.

Do hry následně vstoupila Ariadna, což byla dcérečka od Pásifaé, která měla po ruce klubko nití, a tak Thésea, který se vydal bestii zabít a zabloudil, tímto jednoduchým způsobem vyvedla z vražedného labyrintu, poněvadž ho nadevše milovala. Není divu. Tenhle borec byl synem boha moří Poseidona, takže nebyl žádné chudé  a bezvýznamné ucho. Celý příběh skončil tragicky, jak už to tak v řeckých bájích bývá. Soudím ale, že pojem Ariadnina nit zná každý. 

Přesně tuhle šikovnou pomůcku budete potřebovat, až vyrazíte do porubské fakultní nemocnice.

Postarší sympatická lékařka z kliniky ORL vybavila mou ženu několika papírovými žádankami včetně dvoustránkového GDPR formuláře a prohlásila: „Teď musíte na všechna tato vyšetření a pak se zase vrátíte do mé ordinace.“

Fajn. Vzal jsem papíry do ruky a četl: 

  • Odběr krve: Budova B, třetí patro.
  • Rentgen: Budova C, první patro.
  • Sonografie: Budova A, druhé patro.
  • Počítačová tomografie: Až na konci a skoro v řiti.

Celý areál připomíná pověstné řecké bludiště. Cestou jsme koupili dvě Coca-Coly, jeden louskáček na ořechy a zabloudili ve výtahu, který místo nahoru jel dolů. Orientovat se podle cedulí vyvěšených na každém rohu by možná šlo, kdyby je nenavrhoval anarchista. 

Jediným záchytným bodem tak byly na podlaze vyvedené čáry v různých barvách. Ke krvi se šlo po červené čáře. Na rentgen po modré. Sono byla tuším zelená. A žlutá byla tomografie. Po asi dvaceti kilometrech cesty jsem začínal propadat panice, jestli už nejsme na Ukrajině, ale s námi jdoucí sestřička nás uklidnila: „Ne, to jsme teprve kousek od Mukačeva.“ Miluji humoristy. 

Všechno nakonec dobře dopadlo. 

Ale jednu věc jsem prostě manželce po celém turistickém martýriu vytknout musel. Povídám: „Vidíš, kdyby sis s sebou vzala háčkování, jak jsem doporučoval, mohli jsme si natáhnout Ariadninu nit a cestu zpátky bychom absolvovali mnohem rychleji.“

Řekla jenom: „!“ a usnula mi cestou mi cestou domů v autě.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Piškot

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...