Přeskočit na hlavní obsah

Narozeninový dárek

Ještě dříve než se dostanu k vysvětlení, co vidíte na přiložené fotografii, povím vám krátký příběh o tom, co znamená slovo draisina, a k čemu nás tento objev dovedl. 

Žil byl kdysi v Bádensku lesník, čili hajný, jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais, což i tak bylo moc dlouhé, takže se mu říkalo familiárně Karl von Drais

Honit jeleny a jezevce po lesích ho brzy přestalo bavit, a tak se pasoval do role vynálezce. Dnes bohužel zapomenutého, přestože důsledky jeho činnosti můžeme vidět kolem sebe na každém rohu. 

Kdekoliv, dokonce i v naší malé dědině.

Psal se rok 1817, když zmíněný Drais osedlal svůj fungl nový a nikým ještě neviděný výrobek, načež cestu tam a zpět mezi Mannheimem a Schwetzingenem, čítající sedm kilometrů, absolvoval za necelou hodinu, přičemž nešel pěšky! To jsou věci, že?

Přísně vzato ovšem předchozí sdělení není úplně přesné. 

Karl von Drais totiž vymyslel aparát, který je považován za přímého předchůdce dnešního bicyklu. Dnes se nazývá odrážedlo, ale tehdy se mu říkalo běhostroj. Spousta malých prcků by vám o nepohodlné jízdě na něm mohla vyprávět legendy, poněvadž ač jsou k dispozici dvě kola, motor v podobě lidského faktoru se furt musí odrážet nohama od země. Rozdíl mezi chůzí a jízdou je tudíž poměrně nepatrný. Z bláta do louže. 

Navzdory zmíněné nevýhodě byl lesmistr jmenován profesorem mechaniky a skvěle vydělával na prodeji licenčních známek. Přesto nakonec v roce 1851 skončil naprosto bez prostředků, poněvadž borci používající jeho ďábelsky rychlý dopravní prostředek zakázaným ježděním po chodníku sráželi nevinné chodce, což mu bylo kladeno za vinu. Povšimněte si, že skuteční lidští géniové často končí potupně a umírají v bídě a zapomenutí.

Pikantní je fakt, že dříve než se velocipéd ujal u široké veřejnosti, jedna z jeho prvních cest vedla k vojenskému využití. Už v roce 1870 jej italská armáda zařadila jako dopravní prostředek pro rychlé spojení, poněvadž maratónských běžců tenkrát bylo pomálu.

Definitivní podobu jízdnímu kolu vtiskl v roce 1862 francouzský frajer Pierre Michaux, který změnil pohon z odrážení na šlapání a pohyblivý stroj nazval, světě div se, vélocipede. Prostě jenom přidal šlapky na přední kolo. Jednoduché jako facka, milý Watsone. Uštěpační uživatelé ale tomuto vynálezu přezdívali hanlivě kostitřas. Nejspíš věděli proč. O něco později přední kolo narostlo do obludných rozměrů, takže jízda byla určena výhradně lidem netrpícím závratěmi, nebo osobám s artistickým vzděláním. 

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století konečně inženýři objevili prostý fakt, že nízké kolo je bezpečnější (safety), přidali řetěz, náhon zadního kola a vydumali pneumatiku, čímž vznikl moderní bicykl. Záhy obdržel nádherný český název bezpečík. Jeden z nich vlastnil i Václav Klement, což je jméno, které asi netřeba představovat.

Tolik na úvod. 

Draisinu i první skutečný bicykl si jistě vygooglíte, a já se nyní vrátím k úvodu a zveřejněné fotografii, na níž drandí má vnučka Simonka, které bude za pár dní deset let, na fungl novém narozeninovém dárku - kole značky Kross, jenž od dob Karla von Draise doznalo značných změn. 

Má řetěz, dvoje brzdy, zvonek, odrazky, stojánek na zadní vidlici, jednadvacet rychlostí, prapodivně fialovou barvu, předimenzované pneumatiky a na svědomí mírný úbytek mozkových buněk unaveného dědy, který se snažil zakoupené kolo uvést do provozuschopného stavu, poněvadž  prodavač v poměrně známém a vyhlášeném cyklistickém obchodě strašně spěchal, aby zákazník rychle zaplatil, vypadnul a zbytečně neotravoval. Byl to spíš podavač.

O něm možná příště.

Vše ale dopadlo dobře, takže jsem podstatnou část sobotního dopoledne strávil vysvětlováním, jak správně používat přehazovačku a nerozbít si čuňu. 

Vnučka kurz přežila ve zdraví, ale překvapila mě závěrečným sdělením po ukončeném výletě: „Dědo, mě z toho šlapání strašně bolí ruce.“ 

Asi jsem něco zvoral. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n