Žil byl kdysi v Bádensku lesník, čili hajný, jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais, což i tak bylo moc dlouhé, takže se mu říkalo familiárně Karl von Drais.
Honit jeleny a jezevce po lesích ho brzy přestalo bavit, a tak se pasoval do role vynálezce. Dnes bohužel zapomenutého, přestože důsledky jeho činnosti můžeme vidět kolem sebe na každém rohu.
Kdekoliv, dokonce i v naší malé dědině.
Psal se rok 1817, když zmíněný Drais osedlal svůj fungl nový a nikým ještě neviděný výrobek, načež cestu tam a zpět mezi Mannheimem a Schwetzingenem, čítající sedm kilometrů, absolvoval za necelou hodinu, přičemž nešel pěšky! To jsou věci, že?
Přísně vzato ovšem předchozí sdělení není úplně přesné.
Karl von Drais totiž vymyslel aparát, který je považován za přímého předchůdce dnešního bicyklu. Dnes se nazývá odrážedlo, ale tehdy se mu říkalo běhostroj. Spousta malých prcků by vám o nepohodlné jízdě na něm mohla vyprávět legendy, poněvadž ač jsou k dispozici dvě kola, motor v podobě lidského faktoru se furt musí odrážet nohama od země. Rozdíl mezi chůzí a jízdou je tudíž poměrně nepatrný. Z bláta do louže.
Navzdory zmíněné nevýhodě byl lesmistr jmenován profesorem mechaniky a skvěle vydělával na prodeji licenčních známek. Přesto nakonec v roce 1851 skončil naprosto bez prostředků, poněvadž borci používající jeho ďábelsky rychlý dopravní prostředek zakázaným ježděním po chodníku sráželi nevinné chodce, což mu bylo kladeno za vinu. Povšimněte si, že skuteční lidští géniové často končí potupně a umírají v bídě a zapomenutí.
Pikantní je fakt, že dříve než se velocipéd ujal u široké veřejnosti, jedna z jeho prvních cest vedla k vojenskému využití. Už v roce 1870 jej italská armáda zařadila jako dopravní prostředek pro rychlé spojení, poněvadž maratónských běžců tenkrát bylo pomálu.
Definitivní podobu jízdnímu kolu vtiskl v roce 1862 francouzský frajer Pierre Michaux, který změnil pohon z odrážení na šlapání a pohyblivý stroj nazval, světě div se, vélocipede. Prostě jenom přidal šlapky na přední kolo. Jednoduché jako facka, milý Watsone. Uštěpační uživatelé ale tomuto vynálezu přezdívali hanlivě kostitřas. Nejspíš věděli proč. O něco později přední kolo narostlo do obludných rozměrů, takže jízda byla určena výhradně lidem netrpícím závratěmi, nebo osobám s artistickým vzděláním.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století konečně inženýři objevili prostý fakt, že nízké kolo je bezpečnější (safety), přidali řetěz, náhon zadního kola a vydumali pneumatiku, čímž vznikl moderní bicykl. Záhy obdržel nádherný český název bezpečík. Jeden z nich vlastnil i Václav Klement, což je jméno, které asi netřeba představovat.
Tolik na úvod.
Draisinu i první skutečný bicykl si jistě vygooglíte, a já se nyní vrátím k úvodu a zveřejněné fotografii, na níž drandí má vnučka Simonka, které bude za pár dní deset let, na fungl novém narozeninovém dárku - kole značky Kross, jenž od dob Karla von Draise doznalo značných změn.
Má řetěz, dvoje brzdy, zvonek, odrazky, stojánek na zadní vidlici, jednadvacet rychlostí, prapodivně fialovou barvu, předimenzované pneumatiky a na svědomí mírný úbytek mozkových buněk unaveného dědy, který se snažil zakoupené kolo uvést do provozuschopného stavu, poněvadž prodavač v poměrně známém a vyhlášeném cyklistickém obchodě strašně spěchal, aby zákazník rychle zaplatil, vypadnul a zbytečně neotravoval. Byl to spíš podavač.
O něm možná příště.
Vše ale dopadlo dobře, takže jsem podstatnou část sobotního dopoledne strávil vysvětlováním, jak správně používat přehazovačku a nerozbít si čuňu.
Vnučka kurz přežila ve zdraví, ale překvapila mě závěrečným sdělením po ukončeném výletě: „Dědo, mě z toho šlapání strašně bolí ruce.“
Asi jsem něco zvoral.
Komentáře
Okomentovat