Přeskočit na hlavní obsah

ORL

„A dědo, to je ušní doktor?“ Nejstarší vnučka položila otázku, když má žena ve formě babičky zmizela ve dveřích ordinace.

„Mno,“ podrbal jsem se na temeni, „on je to také krční a nosní lékař. Zkrátka ORL.“ Hbitě jsem vyrazil bezpečnou a dobře vyslovitelnou zkratku a považoval téma za uzavřené. Kromě toho se někam zatoulala vnučka mladší, takže jsem trochu znervózněl. Objevil jsem ji záhy pod malým stolečkem pro děti, kde si hrála na veverku. 

Nebylo k dispozici hlídání, tak jsme dvě ratolesti na nutné vyšetření museli vzít s sebou, což předpokládalo, že se ze srandovního dědy proměním ve tvora vážného a spolehlivého, jak požadovala manželka těsně před tím, než definitivně zmizela v útrobách ambulance. 

„Dávej na ně pozor!!!“ Řekla výhružně a myslela to vážně, což dokládají tři vykřičníky.

„Dědo, co znamená ORL?“ Otázka přijít musela, takže v okamžiku, kdy byla položena, už jsem v duchu sumíroval správnou odpověď. Jenže pokud si vzpomínám, tak tenhle jazykolam se mi podařilo zatím říct nahlas napoprvé jenom jednou. Zkuste si to také. A pěkně před publikem. 

Je ale fakt, že několik týdnů před touto premiérou jsme se v vnučkami bavili tím, kdo z nás co nejrychleji třikrát za sebou a bez zaškobrtnutí zadrmolí:

"Bylo by libo limo nebo nebylo by libo limo?"

Dalších osm lidí nudících se v čekárně na mě zvědavě pohlédlo jako na účastníka televizního kvízu. V jejich očích bylo patrné jisté pobavení, které bych formuloval slovy: „A teď se ukaž, frajere, jak  jsi dobrej!“

Tváří v tvář těm dychtivým výrazům jsem poněkud znervózněl a už jsem se necítil tak pevný v kramflecích. „Zvořeš to jako vždycky, vole, a budou se ti všichni chlámat ještě večer. A veselý zážitek prdnou na Facebook, abys měl z vostudy kabát.“ Honilo se mi hlavou. 

Vnučka zamrkala řasami a mírně se podmračila, protože už ji napadlo, že ze zákeřné otázky vyklouznu starým ajťáckým trikem, jak mívám ve zvyku. Nemám rád výzvy, poněvadž občas člověka nutí k dost sebevražedným výkonům, ale něco se ve mně zlomilo. „To dáš, nejsi zase taková lama.“ 

Dodal jsem si odvahy a vyrazil ze sebe: „Ten obor se jmenuje ORL, což znamená otorinolaryngologie. A pan doktor je otorinolaryngolog!“ 

Celé obecenstvo zvadlo, protože jsem neškobrtnul ani jednou, a ztratilo zájem o další dění. 

Reakce vnučky? „Dědo, nevíš, kde je tu záchod?“ Rozhlédl jsem se po bludišti chodeb a usoudil, že ta první otázka byla lehčí. 

Ajťácký trik prozradím na vyžádání.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...