Přeskočit na hlavní obsah

ORL

„A dědo, to je ušní doktor?“ Nejstarší vnučka položila otázku, když má žena ve formě babičky zmizela ve dveřích ordinace.

„Mno,“ podrbal jsem se na temeni, „on je to také krční a nosní lékař. Zkrátka ORL.“ Hbitě jsem vyrazil bezpečnou a dobře vyslovitelnou zkratku a považoval téma za uzavřené. Kromě toho se někam zatoulala vnučka mladší, takže jsem trochu znervózněl. Objevil jsem ji záhy pod malým stolečkem pro děti, kde si hrála na veverku. 

Nebylo k dispozici hlídání, tak jsme dvě ratolesti na nutné vyšetření museli vzít s sebou, což předpokládalo, že se ze srandovního dědy proměním ve tvora vážného a spolehlivého, jak požadovala manželka těsně před tím, než definitivně zmizela v útrobách ambulance. 

„Dávej na ně pozor!!!“ Řekla výhružně a myslela to vážně, což dokládají tři vykřičníky.

„Dědo, co znamená ORL?“ Otázka přijít musela, takže v okamžiku, kdy byla položena, už jsem v duchu sumíroval správnou odpověď. Jenže pokud si vzpomínám, tak tenhle jazykolam se mi podařilo zatím říct nahlas napoprvé jenom jednou. Zkuste si to také. A pěkně před publikem. 

Je ale fakt, že několik týdnů před touto premiérou jsme se v vnučkami bavili tím, kdo z nás co nejrychleji třikrát za sebou a bez zaškobrtnutí zadrmolí:

"Bylo by libo limo nebo nebylo by libo limo?"

Dalších osm lidí nudících se v čekárně na mě zvědavě pohlédlo jako na účastníka televizního kvízu. V jejich očích bylo patrné jisté pobavení, které bych formuloval slovy: „A teď se ukaž, frajere, jak  jsi dobrej!“

Tváří v tvář těm dychtivým výrazům jsem poněkud znervózněl a už jsem se necítil tak pevný v kramflecích. „Zvořeš to jako vždycky, vole, a budou se ti všichni chlámat ještě večer. A veselý zážitek prdnou na Facebook, abys měl z vostudy kabát.“ Honilo se mi hlavou. 

Vnučka zamrkala řasami a mírně se podmračila, protože už ji napadlo, že ze zákeřné otázky vyklouznu starým ajťáckým trikem, jak mívám ve zvyku. Nemám rád výzvy, poněvadž občas člověka nutí k dost sebevražedným výkonům, ale něco se ve mně zlomilo. „To dáš, nejsi zase taková lama.“ 

Dodal jsem si odvahy a vyrazil ze sebe: „Ten obor se jmenuje ORL, což znamená otorinolaryngologie. A pan doktor je otorinolaryngolog!“ 

Celé obecenstvo zvadlo, protože jsem neškobrtnul ani jednou, a ztratilo zájem o další dění. 

Reakce vnučky? „Dědo, nevíš, kde je tu záchod?“ Rozhlédl jsem se po bludišti chodeb a usoudil, že ta první otázka byla lehčí. 

Ajťácký trik prozradím na vyžádání.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n

Naděje

Když jsem ještě jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na konci směny při nástupu do zanedb

Žena v domácnosti

Mít ženu v domácnosti je snem každého zaměstnaného muže. Vždy uklizeno, čerstvě navařeno, ojeté ponožky vydezinfikovány, slipy zbaveny pozůstatků celodenního nošení, prádlo vyžehleno a úhledně uloženo. To vše mám. Jenže i manželka musí občas mezi lidi. Tu za vnučkou do Hlučína, tu prozkoumat, co levného se v LIDLu urodilo, a jak přichází stáří, sem tam i nějakou lékařskou čekárnu navštívit. A tak se někdy stává, že dorazím domů dříve, a místo šťastné manželky, která si cení   faktu, že nelítám za cizíma holkama, najdu v kuchyni pouze lehce naštvaného pejska, poněvadž zůstal sám. Pravda ale je, že podobným výletům předchází celovečerní školení. Žena mi v jeho průběhu podrobně vysvětlí, co je třeba učinit v případě její nepřítomnosti. Protože mě má přečteného, nepřekvapí, že poměrně dlouhý monolog se týká jídla. "Muži," praví, "zítra jedu s matkou do doktora, takže nebudu odpoledne doma. Jídlo jsem ti nachystala do ledničky, tak si ho ohřej. Jak funguje sporák jsem ti vys