Přeskočit na hlavní obsah

Prezident

Přiložená fotografie zachycuje roztomilého tříletého chlapečka v roce 1966 na Matějské pouti v Sedleci u Karlových Varů. 

Pokud vám někoho připomíná, nejspíš se nemýlíte. Fešák jsem dodnes. Objevil jsem ji ve svém archívu v nočním stolku hledaje maturitní vysvědčení, abych dokázal své nejstarší vnučce, že jsem na něm fakticky měl pět jedniček. 

A přitom mě napadlo spočítat, kolik už jsem přežil prezidentů. Zatím šest. Představím vám krátce první tři. 

Můj první prezident, kterého si moc nepamatuji, nesl jméno Antonín Novotný. Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“. Když se totiž jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který tenkrát na jednání byl. 

Laťka se zjevně nacházela dost nízko. 

Na pomyslný národní trůn se dostal poměrně jednoduše. Po smrti předchozího šéfa federálního státu Antonína Zápotockého sám mocný Chruščov sdělil československé delegaci, že nástupcem Zápotockého bude Antonín Novotný a hotovka. Čímž bylo vymalováno, poněvadž rozkazy z Moskvy se plnit musely, i když byl k dispozici jiný kandidát Viliam Široký, což je jméno, o nějž jste nejspíš nikdy nezakopli. Když v roce 1975 Antonín opustil tento svět, loučili se s ním někteří českoslovenští občané slogany: „Sorry, Tony“, nebo vzpomínáme na „fešáka Tonyho“

Jsme tak trochu smějící se bestie, že jo. 

Druhého prezidenta už si pamatuji lépe, poněvadž po delší část mé školní docházky visel za katedrou, z mého pohledu nalevo, a tvářil se neústupně. Inu, generál. Životopis Ludvíka Svobody si, pokud chcete, nastudujte sami. Jeho život byl tak trochu houpačka. Začínal jako rakousko-uherský voják, poté legionář, československý důstojník, generál na východní frontě, komunistický ministr obrany komunisty sesazený, a na závěr i jako komunistický prezident, taktéž komunisty sesazený. 

Lidské dějiny jsou pěkná mrcha. 

V roce 1968, kdy nás přišli osvobodit naši „sovětští bratři“, se příliš odvážně nezachoval, a zbytek už je historie. Komunisté si ho pak nechali spíše jako ozdobu působit v úřadu prezidenta, načež ho v roce 1975 sesadili, když už nedokázal vykonávat ani ceremoniální funkci. Zemřel 20. září 1979. Je to truchlivý příběh. Ostatně jako komunismus sám.

A pak se objevil na pomyslném vůdcovském trůně Gustáv Husák. Obdivovatel socialismu a komunismu, milovník Sovětského Svazu, který byl svými bratry ve zbrani na základě pokynů přicházejících z jeho milovaného svazu zhaftnut v roce 1954 jako takzvaný buržoazní socialista, aby byl po dlouhých šesti letech v kriminále v roce 1960 propuštěn na svobodu díky amnestii - hádejte koho? No ano – prvního prezidenta, kterého jsem kdy měl. Fešáka Tonyho. Tím ale paradoxy našich dějin nekončí.

V roce 1989 dorazila vytoužená svoboda, komunisté hodili ručník do ringu a Gustáv Husák, který místo brýlí nosil dna od okurek, předal svou moc nerad, ale celkem v klidu, zase jinému vězni. Tentokrát vězni svého svědomí. Toho už znáte, takže o dalších dějinných  událostech se šířit nebudu. 

Snad jenom s povzdechem a mírnou závistí vzpomenu na fiktivního mladíka, který se narodil v revolučním roce 1848, a když ve svých osmašedesáti letech ležel na smrtelné posteli, ještě stále se na něj mračil z obrazů jeden a ten samý muž. František Josef I. Celých 68 let měl ten šťastný muž jednoho jediného vůdce, a přitom ani jednou nemusel jít k volbám. Prda!

Zatímco já si musím zvykat na prezidenta sedmého. Zase generála. Budu-li mít tuhý kořínek, možná ještě jednu či dvě hlavy státu snesu. Víc už po mě ale nechtějte. Znáte to - stokrát nic umořilo osla.

A naskytne-li se možnost a příležitost, rád se do Sedlece u Karlových Varů na Matějskou pouť vrátím a vyrobím si barevné selfíčko s balónkem v luxusních lacláčích, abych se měl čím chlubit příště. 🙂

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako ...