Pokud vám někoho připomíná, nejspíš se nemýlíte. Fešák jsem dodnes. Objevil jsem ji ve svém archívu v nočním stolku hledaje maturitní vysvědčení, abych dokázal své nejstarší vnučce, že jsem na něm fakticky měl pět jedniček.
A přitom mě napadlo spočítat, kolik už jsem přežil prezidentů. Zatím šest. Představím vám krátce první tři.
Můj první prezident, kterého si moc nepamatuji, nesl jméno Antonín Novotný. Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“. Když se totiž jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který tenkrát na jednání byl.
Laťka se zjevně nacházela dost nízko.
Na pomyslný národní trůn se dostal poměrně jednoduše. Po smrti předchozího šéfa federálního státu Antonína Zápotockého sám mocný Chruščov sdělil československé delegaci, že nástupcem Zápotockého bude Antonín Novotný a hotovka. Čímž bylo vymalováno, poněvadž rozkazy z Moskvy se plnit musely, i když byl k dispozici jiný kandidát Viliam Široký, což je jméno, o nějž jste nejspíš nikdy nezakopli. Když v roce 1975 Antonín opustil tento svět, loučili se s ním někteří českoslovenští občané slogany: „Sorry, Tony“, nebo vzpomínáme na „fešáka Tonyho“.
Jsme tak trochu smějící se bestie, že jo.
Druhého prezidenta už si pamatuji lépe, poněvadž po delší část mé školní docházky visel za katedrou, z mého pohledu nalevo, a tvářil se neústupně. Inu, generál. Životopis Ludvíka Svobody si, pokud chcete, nastudujte sami. Jeho život byl tak trochu houpačka. Začínal jako rakousko-uherský voják, poté legionář, československý důstojník, generál na východní frontě, komunistický ministr obrany komunisty sesazený, a na závěr i jako komunistický prezident, taktéž komunisty sesazený.
Lidské dějiny jsou pěkná mrcha.
V roce 1968, kdy nás přišli osvobodit naši „sovětští bratři“, se příliš odvážně nezachoval, a zbytek už je historie. Komunisté si ho pak nechali spíše jako ozdobu působit v úřadu prezidenta, načež ho v roce 1975 sesadili, když už nedokázal vykonávat ani ceremoniální funkci. Zemřel 20. září 1979. Je to truchlivý příběh. Ostatně jako komunismus sám.
A pak se objevil na pomyslném vůdcovském trůně Gustáv Husák. Obdivovatel socialismu a komunismu, milovník Sovětského Svazu, který byl svými bratry ve zbrani na základě pokynů přicházejících z jeho milovaného svazu zhaftnut v roce 1954 jako takzvaný buržoazní socialista, aby byl po dlouhých šesti letech v kriminále v roce 1960 propuštěn na svobodu díky amnestii - hádejte koho? No ano – prvního prezidenta, kterého jsem kdy měl. Fešáka Tonyho. Tím ale paradoxy našich dějin nekončí.
V roce 1989 dorazila vytoužená svoboda, komunisté hodili ručník do ringu a Gustáv Husák, který místo brýlí nosil dna od okurek, předal svou moc nerad, ale celkem v klidu, zase jinému vězni. Tentokrát vězni svého svědomí. Toho už znáte, takže o dalších dějinných událostech se šířit nebudu.
Snad jenom s povzdechem a mírnou závistí vzpomenu na fiktivního mladíka, který se narodil v revolučním roce 1848, a když ve svých osmašedesáti letech ležel na smrtelné posteli, ještě stále se na něj mračil z obrazů jeden a ten samý muž. František Josef I. Celých 68 let měl ten šťastný muž jednoho jediného vůdce, a přitom ani jednou nemusel jít k volbám. Prda!
Zatímco já si musím zvykat na prezidenta sedmého. Zase generála. Budu-li mít tuhý kořínek, možná ještě jednu či dvě hlavy státu snesu. Víc už po mě ale nechtějte. Znáte to - stokrát nic umořilo osla.
A naskytne-li se možnost a příležitost, rád se do Sedlece u Karlových Varů na Matějskou pouť vrátím a vyrobím si barevné selfíčko s balónkem v luxusních lacláčích, abych se měl čím chlubit příště. 🙂
Komentáře
Okomentovat