Přeskočit na hlavní obsah

Prezident

Přiložená fotografie zachycuje roztomilého tříletého chlapečka v roce 1966 na Matějské pouti v Sedleci u Karlových Varů. 

Pokud vám někoho připomíná, nejspíš se nemýlíte. Fešák jsem dodnes. Objevil jsem ji ve svém archívu v nočním stolku hledaje maturitní vysvědčení, abych dokázal své nejstarší vnučce, že jsem na něm fakticky měl pět jedniček. 

A přitom mě napadlo spočítat, kolik už jsem přežil prezidentů. Zatím šest. Představím vám krátce první tři. 

Můj první prezident, kterého si moc nepamatuji, nesl jméno Antonín Novotný. Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“. Když se totiž jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který tenkrát na jednání byl. 

Laťka se zjevně nacházela dost nízko. 

Na pomyslný národní trůn se dostal poměrně jednoduše. Po smrti předchozího šéfa federálního státu Antonína Zápotockého sám mocný Chruščov sdělil československé delegaci, že nástupcem Zápotockého bude Antonín Novotný a hotovka. Čímž bylo vymalováno, poněvadž rozkazy z Moskvy se plnit musely, i když byl k dispozici jiný kandidát Viliam Široký, což je jméno, o nějž jste nejspíš nikdy nezakopli. Když v roce 1975 Antonín opustil tento svět, loučili se s ním někteří českoslovenští občané slogany: „Sorry, Tony“, nebo vzpomínáme na „fešáka Tonyho“

Jsme tak trochu smějící se bestie, že jo. 

Druhého prezidenta už si pamatuji lépe, poněvadž po delší část mé školní docházky visel za katedrou, z mého pohledu nalevo, a tvářil se neústupně. Inu, generál. Životopis Ludvíka Svobody si, pokud chcete, nastudujte sami. Jeho život byl tak trochu houpačka. Začínal jako rakousko-uherský voják, poté legionář, československý důstojník, generál na východní frontě, komunistický ministr obrany komunisty sesazený, a na závěr i jako komunistický prezident, taktéž komunisty sesazený. 

Lidské dějiny jsou pěkná mrcha. 

V roce 1968, kdy nás přišli osvobodit naši „sovětští bratři“, se příliš odvážně nezachoval, a zbytek už je historie. Komunisté si ho pak nechali spíše jako ozdobu působit v úřadu prezidenta, načež ho v roce 1975 sesadili, když už nedokázal vykonávat ani ceremoniální funkci. Zemřel 20. září 1979. Je to truchlivý příběh. Ostatně jako komunismus sám.

A pak se objevil na pomyslném vůdcovském trůně Gustáv Husák. Obdivovatel socialismu a komunismu, milovník Sovětského Svazu, který byl svými bratry ve zbrani na základě pokynů přicházejících z jeho milovaného svazu zhaftnut v roce 1954 jako takzvaný buržoazní socialista, aby byl po dlouhých šesti letech v kriminále v roce 1960 propuštěn na svobodu díky amnestii - hádejte koho? No ano – prvního prezidenta, kterého jsem kdy měl. Fešáka Tonyho. Tím ale paradoxy našich dějin nekončí.

V roce 1989 dorazila vytoužená svoboda, komunisté hodili ručník do ringu a Gustáv Husák, který místo brýlí nosil dna od okurek, předal svou moc nerad, ale celkem v klidu, zase jinému vězni. Tentokrát vězni svého svědomí. Toho už znáte, takže o dalších dějinných  událostech se šířit nebudu. 

Snad jenom s povzdechem a mírnou závistí vzpomenu na fiktivního mladíka, který se narodil v revolučním roce 1848, a když ve svých osmašedesáti letech ležel na smrtelné posteli, ještě stále se na něj mračil z obrazů jeden a ten samý muž. František Josef I. Celých 68 let měl ten šťastný muž jednoho jediného vůdce, a přitom ani jednou nemusel jít k volbám. Prda!

Zatímco já si musím zvykat na prezidenta sedmého. Zase generála. Budu-li mít tuhý kořínek, možná ještě jednu či dvě hlavy státu snesu. Víc už po mě ale nechtějte. Znáte to - stokrát nic umořilo osla.

A naskytne-li se možnost a příležitost, rád se do Sedlece u Karlových Varů na Matějskou pouť vrátím a vyrobím si barevné selfíčko s balónkem v luxusních lacláčích, abych se měl čím chlubit příště. 🙂

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n