Přeskočit na hlavní obsah

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát. 

Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom.

Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem. 

Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí. 

Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte: 

Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni ne. Počasí je buď špatné nebo ještě horší. Sousedé otravní a podivní. V televizi dávají prd staré Blažkové. Média lžou. Do práce, kterou si vybrali, chodí z musu, ne z radosti, a každému na potkání vypráví, jak vše stojí za starou belu. Za komunistů bylo líp, poněvadž všichni byli šťastní a nepředřeli se. Dokonce i Hitlera jsou ochotni oslavovat, protože nám postavil dálnici. Vláda se o ně málo stará, politici jsou zloději a bílá je vlastně černá. Jsou nespokojení a nasraní od rána do večera. 

Nerozumím. A tak se veřejně ptám: Proč jsou, hrome, na tomto světě, když si jeho krásy nedovedou užít? Odmítám se v jejich pekelném vlaku vézt, a proto zde veřejně prohlašuji, že jsem šťastný.

Přestože se mi huba plní umělými zuby, tělo často odmítá poslouchat dobře míněné povely, a při ranním pohledu do zrcadla přesně vím, co znamená kubismus. Vlasy se mi stěhují na nepřirozená místa a z těch vyhrazených mizí. Ani s erotikou už to není kdovíjaké, ale všechno krásné jednou musí skončit, aby mohlo přijít něco ještě krásnějšího. Třeba svíčková na smetaně.

A tak si každý večer před usnutím říkám: 

Mám milující ženu a střechu nad hlavou. Tři šikovné a chytré vnučky. Psa, který vrtí ocasem, když mě spatří. Pojízdný a vcelku spolehlivý automobil, který mě doveze do práce, jež mě baví. Pravidelnou stolici. Občasnou ranní erekci. Splachující záchod. Kocoura, jemuž jsem ukradený. Fajnou hospodu sto metrů od bydliště. Klidný hřbitov jen o pár metrů dál, až na to přijde. 

Jediné, co mě trápí, je otázka, na níž jsem zatím nenašel věrohodnou odpověď.

Mají v nebi pivo a umí mluvit česky? Nevíte?




 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na