Přeskočit na hlavní obsah

Ambulance

Následující příběh se udál v roce 1986. Plus mínus rok sem, rok tam. Jsou data, která si člověk raději nepamatuje. 

Měl by. 

Tou dobou jsem byl voják službou povinný a místem výkonu mé záslužné ochranářské práce byl Vyškov. Moravské městečko kousek od Brna, kde sídlí, nebo sídlila, vysoká vojenská škola. A také tam tenkrát fungoval jeden prapor PTP. Znalcům a čtenářům Černých baronů netřeba osvěžovat paměť. Vyškov samotný bylo podivné město. Restaurací moc k dispozici nebylo a dívek ještě méně. Zato zelených mozků se potácelo po městě velké... hafo.

Tradovalo se tenkrát, že když hodíš šutrem, trefíš buď šlapku, nebo vojáka. Tak docela pravda to nebyla, protože ani lehkých děv nebyl nadbytek a byly tím pádem v permanentním provozu. Pokud si pamatuju, kolovaly v rámci naší jednotky i jakési písemné pořadníky. 

Jo. Sex je náš. 

Když už jste ale objevili jednu slušnou, ochotnou, a nebojím se říci, normální děvu, riskovali jste, že dostanete přes držku. 

Což se mi pochopitelně stalo. Na jedné noční zábavě v hostinci zvaném Kojál (místní asi znají). Ale to není důležité. Podstatné je, že dívka o mě jevila opravdový zájem a nebyl jsem v přesile. Jenže jako rozervaná umělecká duše vytržená ze svých kořenů a zarytý humanista jsem proti místnímu borci neměl žádnou šanci. Dobře mířený kopanec pod mé pravé oko spustil obrovskou lavinu krve. Hodně otřesený jsem v doprovodu oné děvy vyšlapal kopec a byl předán do péče otrávené korpulentní sestry. A tehdy sloužícího ambulantního lékaře. 

Nebyl jsem právě střízlivý. Vlastně jsem byl jak pecka. Nic jiného se ani od vojáka na dlouho odtrženého od domova, vyhlášených karlovarských barů a tam přítomných krásek nedalo očekávat. Sestra mě vmanévrovala do hodně otlučeného a nejspíš dost truchlivých příběhů pamatujícího křesla, načež zavolala doktora. 

Vrávoravým krokem a s mírně rozostřeným pohledem ke mně doplachtil lékař v kdysi bílém plášti, zamlaskal a ztěžklým jazykem se zeptal: "Si dostal po držce, což?" Přistoupil blíž, podíval se na krvácející ránu a dodal: "Ty vole, to budou asi čtyři stehy, nebo pět..." přimhouřil oči a upřesnil: "ale ne, tři to spraví. Bude to chtít anestetikum," dodal a odkolébal se k nějaké skříni s léky, jejíž vzhled si moc nepamatuji. Chvíli se štrachal v jejím obsahu, pak vítězně zavýskl, vytáhl jakousi objemnou láhev, která mi byla obalem povědomá, nalil část obsahu do dvoudecové skleničky a přikázal: "Vypij to, vole!" 

Poslechl jsem. Božkovského Ferneta poznám po čuchu a chuťové pohárky vzápětí mé podezření potvrdily. Sestra vrazila do ruky doktorovi nebezpečně vypadající jehlu, lékař se ke mně sklonil a zašeptal: "Zavři oko, brouku." Za pět minut jsem byl zašitý a na odchodu. 

Opravdu to byly jenom tři stehy a jsou vidět až po podrobnějším zkoumání mé zastaralé tváře. Poučení, které jsem si z tohoto zážitku odnesl, se blbě sděluje, takže vás nebudu nudit. 

Mohu ale potvrdit, že Fernet je jedno z nejlepších anestetik, která jsem kdy poznal.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...