Přeskočit na hlavní obsah

Ambulance

Následující příběh se udál v roce 1986. Plus mínus rok sem, rok tam. Jsou data, která si člověk raději nepamatuje. 

Měl by. 

Tou dobou jsem byl voják službou povinný a místem výkonu mé záslužné ochranářské práce byl Vyškov. Moravské městečko kousek od Brna, kde sídlí, nebo sídlila, vysoká vojenská škola. A také tam tenkrát fungoval jeden prapor PTP. Znalcům a čtenářům Černých baronů netřeba osvěžovat paměť. Vyškov samotný bylo podivné město. Restaurací moc k dispozici nebylo a dívek ještě méně. Zato zelených mozků se potácelo po městě velké... hafo.

Tradovalo se tenkrát, že když hodíš šutrem, trefíš buď šlapku, nebo vojáka. Tak docela pravda to nebyla, protože ani lehkých děv nebyl nadbytek a byly tím pádem v permanentním provozu. Pokud si pamatuju, kolovaly v rámci naší jednotky i jakési písemné pořadníky. 

Jo. Sex je náš. 

Když už jste ale objevili jednu slušnou, ochotnou, a nebojím se říci, normální děvu, riskovali jste, že dostanete přes držku. 

Což se mi pochopitelně stalo. Na jedné noční zábavě v hostinci zvaném Kojál (místní asi znají). Ale to není důležité. Podstatné je, že dívka o mě jevila opravdový zájem a nebyl jsem v přesile. Jenže jako rozervaná umělecká duše vytržená ze svých kořenů a zarytý humanista jsem proti místnímu borci neměl žádnou šanci. Dobře mířený kopanec pod mé pravé oko spustil obrovskou lavinu krve. Hodně otřesený jsem v doprovodu oné děvy vyšlapal kopec a byl předán do péče otrávené korpulentní sestry. A tehdy sloužícího ambulantního lékaře. 

Nebyl jsem právě střízlivý. Vlastně jsem byl jak pecka. Nic jiného se ani od vojáka na dlouho odtrženého od domova, vyhlášených karlovarských barů a tam přítomných krásek nedalo očekávat. Sestra mě vmanévrovala do hodně otlučeného a nejspíš dost truchlivých příběhů pamatujícího křesla, načež zavolala doktora. 

Vrávoravým krokem a s mírně rozostřeným pohledem ke mně doplachtil lékař v kdysi bílém plášti, zamlaskal a ztěžklým jazykem se zeptal: "Si dostal po držce, což?" Přistoupil blíž, podíval se na krvácející ránu a dodal: "Ty vole, to budou asi čtyři stehy, nebo pět..." přimhouřil oči a upřesnil: "ale ne, tři to spraví. Bude to chtít anestetikum," dodal a odkolébal se k nějaké skříni s léky, jejíž vzhled si moc nepamatuji. Chvíli se štrachal v jejím obsahu, pak vítězně zavýskl, vytáhl jakousi objemnou láhev, která mi byla obalem povědomá, nalil část obsahu do dvoudecové skleničky a přikázal: "Vypij to, vole!" 

Poslechl jsem. Božkovského Ferneta poznám po čuchu a chuťové pohárky vzápětí mé podezření potvrdily. Sestra vrazila do ruky doktorovi nebezpečně vypadající jehlu, lékař se ke mně sklonil a zašeptal: "Zavři oko, brouku." Za pět minut jsem byl zašitý a na odchodu. 

Opravdu to byly jenom tři stehy a jsou vidět až po podrobnějším zkoumání mé zastaralé tváře. Poučení, které jsem si z tohoto zážitku odnesl, se blbě sděluje, takže vás nebudu nudit. 

Mohu ale potvrdit, že Fernet je jedno z nejlepších anestetik, která jsem kdy poznal.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...