Ambulance

Následující příběh se udál v roce 1986. Plus mínus rok sem, rok tam. Jsou data, která si člověk raději nepamatuje. 

Měl by. 

Tou dobou jsem byl voják službou povinný a místem výkonu mé záslužné ochranářské práce byl Vyškov. Moravské městečko kousek od Brna, kde sídlí, nebo sídlila, vysoká vojenská škola. A také tam tenkrát fungoval jeden prapor PTP. Znalcům a čtenářům Černých baronů netřeba osvěžovat paměť. Vyškov samotný bylo podivné město. Restaurací moc k dispozici nebylo a dívek ještě méně. Zato zelených mozků se potácelo po městě velké... hafo.

Tradovalo se tenkrát, že když hodíš šutrem, trefíš buď šlapku, nebo vojáka. Tak docela pravda to nebyla, protože ani lehkých děv nebyl nadbytek a byly tím pádem v permanentním provozu. Pokud si pamatuju, kolovaly v rámci naší jednotky i jakési písemné pořadníky. 

Jo. Sex je náš. 

Když už jste ale objevili jednu slušnou, ochotnou, a nebojím se říci, normální děvu, riskovali jste, že dostanete přes držku. 

Což se mi pochopitelně stalo. Na jedné noční zábavě v hostinci zvaném Kojál (místní asi znají). Ale to není důležité. Podstatné je, že dívka o mě jevila opravdový zájem a nebyl jsem v přesile. Jenže jako rozervaná umělecká duše vytržená ze svých kořenů a zarytý humanista jsem proti místnímu borci neměl žádnou šanci. Dobře mířený kopanec pod mé pravé oko spustil obrovskou lavinu krve. Hodně otřesený jsem v doprovodu oné děvy vyšlapal kopec a byl předán do péče otrávené korpulentní sestry. A tehdy sloužícího ambulantního lékaře. 

Nebyl jsem právě střízlivý. Vlastně jsem byl jak pecka. Nic jiného se ani od vojáka na dlouho odtrženého od domova, vyhlášených karlovarských barů a tam přítomných krásek nedalo očekávat. Sestra mě vmanévrovala do hodně otlučeného a nejspíš dost truchlivých příběhů pamatujícího křesla, načež zavolala doktora. 

Vrávoravým krokem a s mírně rozostřeným pohledem ke mně doplachtil lékař v kdysi bílém plášti, zamlaskal a ztěžklým jazykem se zeptal: "Si dostal po držce, což?" Přistoupil blíž, podíval se na krvácející ránu a dodal: "Ty vole, to budou asi čtyři stehy, nebo pět..." přimhouřil oči a upřesnil: "ale ne, tři to spraví. Bude to chtít anestetikum," dodal a odkolébal se k nějaké skříni s léky, jejíž vzhled si moc nepamatuji. Chvíli se štrachal v jejím obsahu, pak vítězně zavýskl, vytáhl jakousi objemnou láhev, která mi byla obalem povědomá, nalil část obsahu do dvoudecové skleničky a přikázal: "Vypij to, vole!" 

Poslechl jsem. Božkovského Ferneta poznám po čuchu a chuťové pohárky vzápětí mé podezření potvrdily. Sestra vrazila do ruky doktorovi nebezpečně vypadající jehlu, lékař se ke mně sklonil a zašeptal: "Zavři oko, brouku." Za pět minut jsem byl zašitý a na odchodu. 

Opravdu to byly jenom tři stehy a jsou vidět až po podrobnějším zkoumání mé zastaralé tváře. Poučení, které jsem si z tohoto zážitku odnesl, se blbě sděluje, takže vás nebudu nudit. 

Mohu ale potvrdit, že Fernet je jedno z nejlepších anestetik, která jsem kdy poznal.