Přeskočit na hlavní obsah

Polštář

Pamatuji doby, kdy si unavené socialistické ženy vzájemně půjčovaly ohmatané katalogy Burda propašované z prohnilého Západu, aby si mohly spíchnout oblečení, v němž se dalo vyrazit mezi lidi bez rizika, že si jejich nositelka uřízne ostudu. Singery klapaly jak o závod.

Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky. 

Triola, Triola, Triolááá.

Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám.

Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce postávající před vchodem a mumlající cizím jazykem: "ceš bony? ceš bony?" považoval za vřed společnosti a snil o výhře ve Sportce. 

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a tak si dámy, které prošly peklem nedostatku, vypěstovaly neuvěřitelnou manuální zručnost a zázračnou schopnost improvizace. Co se nedalo koupit, se prostě ušilo. Upletlo. Uháčkovalo. Podle Burdy

Což neslo i svá rizika.

Jednou jsem k Vánocům od babičky obdržel pletené plavky. Slušely mi děsně. Nasucho. Když jsem je o pár měsíců později podrobil zatěžkávací zkoušce pod jezem v řece Ohři, natáhly se hned po prvním namočení, a mně cestou ven na břeh mezi slunící se krásky vypadl pytlík. Nic moc zážitek, řeknu vám.

Čas oponou trhnul, přišla revoluce a s ní doba konzumního obžerství. Dnes lze koupit cokoliv, včetně plavek, které díru pro pytlík obsahují záměrně už od výroby. Je dostatek všeho, a snad právě proto se moudré ženy vrátily k ruční výrobě. Má to svou logiku, protože něco si koupit umí každá lama vybavená manželovo kreditní kartou, ale vyrobit háčkovaný polštářek podle turečtinou psaného návodu je výzva. Hozená rukavice. 

A tak kromě trojbarevného přehozu, na kterém se nesmí ležet, máme od včerejška doma i esteticky dokonalý polštář, na němž má hlava nikdy nespočine. Protože není určen k použití, nýbrž pro parádu!

Konečně jsem se tedy dožil doby, kdy ženy tvoří věci nikoliv z nutnosti, ale z prosté radosti, že to dokáží. Jde o důkaz, alespoň v mém případě, že je manželka šťastná. Poněvadž se snad dočkám fungl nových háčkovaných slipů. 

Z těch koupených a nesčetněkrát vypraných mi totiž neustále vypadává pytlík. 

Kdo ví, možná by stačil i oteplouch


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Střípek z historie

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...