Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky.
Triola, Triola, Triolááá.
Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám.
Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce postávající před vchodem a mumlající cizím jazykem: "ceš bony? ceš bony?" považoval za vřed společnosti a snil o výhře ve Sportce.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a tak si dámy, které prošly peklem nedostatku, vypěstovaly neuvěřitelnou manuální zručnost a zázračnou schopnost improvizace. Co se nedalo koupit, se prostě ušilo. Upletlo. Uháčkovalo. Podle Burdy.
Což neslo i svá rizika.
Jednou jsem k Vánocům od babičky obdržel pletené plavky. Slušely mi děsně. Nasucho. Když jsem je o pár měsíců později podrobil zatěžkávací zkoušce pod jezem v řece Ohři, natáhly se hned po prvním namočení, a mně cestou ven na břeh mezi slunící se krásky vypadl pytlík. Nic moc zážitek, řeknu vám.
Čas oponou trhnul, přišla revoluce a s ní doba konzumního obžerství. Dnes lze koupit cokoliv, včetně plavek, které díru pro pytlík obsahují záměrně už od výroby. Je dostatek všeho, a snad právě proto se moudré ženy vrátily k ruční výrobě. Má to svou logiku, protože něco si koupit umí každá lama vybavená manželovo kreditní kartou, ale vyrobit háčkovaný polštářek podle turečtinou psaného návodu je výzva. Hozená rukavice.
A tak kromě trojbarevného přehozu, na kterém se nesmí ležet, máme od včerejška doma i esteticky dokonalý polštář, na němž má hlava nikdy nespočine. Protože není určen k použití, nýbrž pro parádu!
Konečně jsem se tedy dožil doby, kdy ženy tvoří věci nikoliv z nutnosti, ale z prosté radosti, že to dokáží. Jde o důkaz, alespoň v mém případě, že je manželka šťastná. Poněvadž se snad dočkám fungl nových háčkovaných slipů.
Z těch koupených a nesčetněkrát vypraných mi totiž neustále vypadává pytlík.
Kdo ví, možná by stačil i oteplouch.
Komentáře
Okomentovat