Přeskočit na hlavní obsah

Polštář

Pamatuji doby, kdy si unavené socialistické ženy vzájemně půjčovaly ohmatané katalogy Burda propašované z prohnilého Západu, aby si mohly spíchnout oblečení, v němž se dalo vyrazit mezi lidi bez rizika, že si jejich nositelka uřízne ostudu. Singery klapaly jak o závod.

Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky. 

Triola, Triola, Triolááá.

Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám.

Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce postávající před vchodem a mumlající cizím jazykem: "ceš bony? ceš bony?" považoval za vřed společnosti a snil o výhře ve Sportce. 

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a tak si dámy, které prošly peklem nedostatku, vypěstovaly neuvěřitelnou manuální zručnost a zázračnou schopnost improvizace. Co se nedalo koupit, se prostě ušilo. Upletlo. Uháčkovalo. Podle Burdy

Což neslo i svá rizika.

Jednou jsem k Vánocům od babičky obdržel pletené plavky. Slušely mi děsně. Nasucho. Když jsem je o pár měsíců později podrobil zatěžkávací zkoušce pod jezem v řece Ohři, natáhly se hned po prvním namočení, a mně cestou ven na břeh mezi slunící se krásky vypadl pytlík. Nic moc zážitek, řeknu vám.

Čas oponou trhnul, přišla revoluce a s ní doba konzumního obžerství. Dnes lze koupit cokoliv, včetně plavek, které díru pro pytlík obsahují záměrně už od výroby. Je dostatek všeho, a snad právě proto se moudré ženy vrátily k ruční výrobě. Má to svou logiku, protože něco si koupit umí každá lama vybavená manželovo kreditní kartou, ale vyrobit háčkovaný polštářek podle turečtinou psaného návodu je výzva. Hozená rukavice. 

A tak kromě trojbarevného přehozu, na kterém se nesmí ležet, máme od včerejška doma i esteticky dokonalý polštář, na němž má hlava nikdy nespočine. Protože není určen k použití, nýbrž pro parádu!

Konečně jsem se tedy dožil doby, kdy ženy tvoří věci nikoliv z nutnosti, ale z prosté radosti, že to dokáží. Jde o důkaz, alespoň v mém případě, že je manželka šťastná. Poněvadž se snad dočkám fungl nových háčkovaných slipů. 

Z těch koupených a nesčetněkrát vypraných mi totiž neustále vypadává pytlík. 

Kdo ví, možná by stačil i oteplouch


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...