Přeskočit na hlavní obsah

Polštář

Pamatuji doby, kdy si unavené socialistické ženy vzájemně půjčovaly ohmatané katalogy Burda propašované z prohnilého Západu, aby si mohly spíchnout oblečení, v němž se dalo vyrazit mezi lidi bez rizika, že si jejich nositelka uřízne ostudu. Singery klapaly jak o závod.

Tehdejší výrobky státního oděvního průmyslu možná splňovaly kvalitativní parametry světové úrovně, ale i půvabné ženy v nich začasté vyhlížely jako hastrošky. 

Triola, Triola, Triolááá.

Manželé tenkrát své ženy hromadně zneužívali spíše jako kuchyňského robota než okrasu obydlí, a kromě básníků a jiných rozervanců jim bylo u řiti, v čem jejich drahá choť doma poletuje. Vytahané tepláky postačí, hlavně aby v lednici pivo nechybělo, mamuš. A k MDŽ pět karafiátů. Čest výjimkám.

Domácí samodělná výroba tak byla pro ženy jediným způsobem, jak držet krok s moderními trendy, zvlášť v případě, kdy živitel rodiny byl obyčejný soustružník, který se u výloh Tuzexu mohl pouze kochat, poněvadž to jediné bylo zadarmo. Oriflované borce postávající před vchodem a mumlající cizím jazykem: "ceš bony? ceš bony?" považoval za vřed společnosti a snil o výhře ve Sportce. 

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a tak si dámy, které prošly peklem nedostatku, vypěstovaly neuvěřitelnou manuální zručnost a zázračnou schopnost improvizace. Co se nedalo koupit, se prostě ušilo. Upletlo. Uháčkovalo. Podle Burdy

Což neslo i svá rizika.

Jednou jsem k Vánocům od babičky obdržel pletené plavky. Slušely mi děsně. Nasucho. Když jsem je o pár měsíců později podrobil zatěžkávací zkoušce pod jezem v řece Ohři, natáhly se hned po prvním namočení, a mně cestou ven na břeh mezi slunící se krásky vypadl pytlík. Nic moc zážitek, řeknu vám.

Čas oponou trhnul, přišla revoluce a s ní doba konzumního obžerství. Dnes lze koupit cokoliv, včetně plavek, které díru pro pytlík obsahují záměrně už od výroby. Je dostatek všeho, a snad právě proto se moudré ženy vrátily k ruční výrobě. Má to svou logiku, protože něco si koupit umí každá lama vybavená manželovo kreditní kartou, ale vyrobit háčkovaný polštářek podle turečtinou psaného návodu je výzva. Hozená rukavice. 

A tak kromě trojbarevného přehozu, na kterém se nesmí ležet, máme od včerejška doma i esteticky dokonalý polštář, na němž má hlava nikdy nespočine. Protože není určen k použití, nýbrž pro parádu!

Konečně jsem se tedy dožil doby, kdy ženy tvoří věci nikoliv z nutnosti, ale z prosté radosti, že to dokáží. Jde o důkaz, alespoň v mém případě, že je manželka šťastná. Poněvadž se snad dočkám fungl nových háčkovaných slipů. 

Z těch koupených a nesčetněkrát vypraných mi totiž neustále vypadává pytlík. 

Kdo ví, možná by stačil i oteplouch


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n