Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem přestal kouřit

"Neser a hul, vole!“ Poradil mi přátelsky žižkovský frajer jménem Ivan, kterého jsem potkal týden poté, co jsem v roce 1982 nastoupil ke studiu na vysoké škole v Praze. 

Což je okamžik, kdy jsem poprvé blafnul cigaretu jménem Start bez filtru, poněvadž ani socialismus nedokázal vychovat studenty bohaté, a startky tenkrát byly za hubičku.

Jak jsem o čtyřicet let později přestal kouřit, se dozvíte na konci příběhu, ale pokud čekáte všeobecně funkční řešení, závěr vynechejte. Nepotěšil by vás.

Jako karlovarský občan jsem byl svým dědou, komunistou a předsedou uličního výboru, vychováván hodně asketicky, takže má první návštěva žižkovské hospody, umístěné kdesi těsně pod schody, ve mně zanechala nezapomenutelný zážitek.

Na rozdíl od karlovarských barů tahle nálevna otevírala úderem páté hodiny ranní, kdy lázeňské podniky zavíraly. Sestava hostů, alespoň co si pamatuji, bývala profesně hodně různorodá. 

Zedníci, topenáři, fasádníci, popeláři, inženýři, spisovatelé, a dokonce i kominíci začínali svůj šedivý pracovní socialistický den gulášovou polévkou a několika poctivými žejdlíky luxusně  načepovaného piva. Žižkováci by žádné patoky nepili. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že v Praze bylo kominíků pořád dost a neubývali, když jsem vídával, v jak zbědovaném stavu často opouštěli začouzený hostinec. Profíci každým coulem, řeknu vám.

My studující jsme bývali přítomni především proto, že nějaký namachrovaný normalizační vševěd vytvářející rozvrh hodin se domníval, že začínat studijní den v sedm hodin ráno přednáškou z matematické analýzy je bezva nápad. Jistě chápete, že do něčeho tak obludného nemohl obyčejný studentík přijít úplně střízlivý.

Pivo mi nevadilo, poněvadž už v mých sedmi letech mi děda zakoupil skládací kolo, vybavil mě džbánkem, a já pravidelně den co den dojížděl dva kilometry do hostince zvaného Rudý dům pro čtyři piva a krabičku cigaret pod pultem. Tvrdé Sparty nebyly tak běžné, jak by člověk čekal.  Cestou zpět mě přepadla žízeň, a tak jsem jednou ten žlutý patok ochutnal. Od oné doby vím, že pivo je nápoj bohů, jak o něm kdysi dávno mluvil Gilgameš. 

Cigarety jsem ignoroval. Smrděly mi.  

Menší problém nastal po příjezdu domů, kdy jsem byl okolnostmi donucen tak trochu lhát a tvrdit, že mi výčepní dal pivo pod míru. Což byla lež, která vydržela pouhých čtrnáct dní, než děda pojal podezření a šel si vše s hospodským vyjasnit. 

Obdržel jsem pár výchovných facek a dovozem piva byl pověřen můj strejda, kterému jsem z nedostatku relevantních informací o mém skutečném původu říkal brácho. Já tedy dostal za úkol kupovat cigarety, poněvadž on by jich polovinu vyhulil. Pivo ale nesnášel, takže dědův oblíbený mok byl v bezpečí. Miloval limonádu Mirinda. Dodnes je jeho tvář lehce nazelenalá. Dělba práce se podařila, dědovi nechybělo pivo ani cigarety, a tak to vydrželo až do mé maturity. 

A pak jsem v Praze potkal Ivana. O Žižkově jsem tušil, že existuje, ale jeho skutečnou podstatu jsem poznal až v okamžiku, kdy jsem si poprvé šluknul a málem se udusil. „Heléééé, von kašléééé! To jéééé  vůůůl jak anděěěěl!“ Prohlásil bodře Ivan nahlas, praštil mě do zad a objednal pivo, za které nechtěl peníze. Ten den jsme na přednášku nedorazili a já se stal nechtěně kuřákem.

Na dlouhých čtyřicet let.

Startku jsem ale už nikdy nevzal do huby, dával jsem přednost vybranějším značkám. Mé nejoblíbenější byly Rothmans. Dlouhé se zlatým proužkem. Neptejte se mě, kde jsem na takzvané „ameriky“ bral peníze. Musel bych lhát. Jenže mě bavilo provokovat. Stál jsem na zastávce tramvaje, kde hulili naprosto všichni, a já jediný vytáhl obrovskou a tvrdou modrou krabičku s luxusním logem a nepřehlédnutelným zlatým proužkem kolem filtru! Cítil jsem se jako Belmondo. 

I vy byste to v té době tak měli, věřte mi.

A pak už jsem jenom žil a kouřil. Všude, kde se dalo, což zpočátku problém nebyl, ale poslední dobou vhodných míst začínalo ubývat. Začouzené knajpy, kde jste výčepního objevili pouze podle sluchu, jsou minulostí. Nelituji toho, ale s trochou nostalgie na tu podivnou dobu rád vzpomínám. V žižkovských hospodách se prostě scházeli lidé rozličných zaměstnání na poctivý gulášek a pivo s přesnou mírou. Pokecali, popili, zakouřili a šli s poněkud zakaleným zrakem budovat socialismus.

Což je možná důvod, proč ho nikdy nevybudovali.

Nyní vám konečně povím, jak jsem dokázal přestat kouřit.

Jednoho pošmourného rána asi před třemi lety jsem si uvařil v práci kávu, vyběhl na dvůr na vyhrazené místo, třikrát šluknul cigaretku Marlboro, típnul ji, vylil kafe a řekl si nahlas: „Neser a nehul, vole.“

A to je vše. Nedokouřenou krabičku mám v pracovním stole v levém šuplíku, kávu už nepiju, zatímco pivo mi chutná. A když se mě někteří lidé ptají, jak jsem to dokázal, odpovídám jim po pravdě: „Už mě to prostě nebavilo.“

Kdybyste ale někde na Žižkově ještě objevili lokál otevírající v pět ráno, kypící životem a začouzený tak, že není vidět na metr, s kvalitním pivem na čepu, rád si s vámi jednu poslední cigaretu blafnu a nebudu kašlat.

Ale platíte vy.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Cesta vlakem

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako ...