"Neser a hul, vole!“ Poradil mi přátelsky žižkovský frajer jménem Ivan, kterého jsem potkal týden poté, co jsem v roce 1982 nastoupil ke studiu na vysoké škole v Praze.
Což je okamžik, kdy jsem poprvé blafnul cigaretu jménem Start bez filtru, poněvadž ani socialismus nedokázal vychovat studenty bohaté, a startky tenkrát byly za hubičku.
Jak jsem o čtyřicet let později přestal kouřit, se dozvíte na konci příběhu, ale pokud čekáte všeobecně funkční řešení, závěr vynechejte. Nepotěšil by vás.
Jako karlovarský občan jsem byl svým dědou, komunistou a předsedou uličního výboru, vychováván hodně asketicky, takže má první návštěva žižkovské hospody, umístěné kdesi těsně pod schody, ve mně zanechala nezapomenutelný zážitek.
Na rozdíl od karlovarských barů tahle nálevna otevírala úderem páté hodiny ranní, kdy lázeňské podniky zavíraly. Sestava hostů, alespoň co si pamatuji, bývala profesně hodně různorodá.
Zedníci, topenáři, fasádníci, popeláři, inženýři, spisovatelé, a dokonce i kominíci začínali svůj šedivý pracovní socialistický den gulášovou polévkou a několika poctivými žejdlíky luxusně načepovaného piva. Žižkováci by žádné patoky nepili. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že v Praze bylo kominíků pořád dost a neubývali, když jsem vídával, v jak zbědovaném stavu často opouštěli začouzený hostinec. Profíci každým coulem, řeknu vám.
My studující jsme bývali přítomni především proto, že nějaký namachrovaný normalizační vševěd vytvářející rozvrh hodin se domníval, že začínat studijní den v sedm hodin ráno přednáškou z matematické analýzy je bezva nápad. Jistě chápete, že do něčeho tak obludného nemohl obyčejný studentík přijít úplně střízlivý.
Pivo mi nevadilo, poněvadž už v mých sedmi letech mi děda zakoupil skládací kolo, vybavil mě džbánkem, a já pravidelně den co den dojížděl dva kilometry do hostince zvaného Rudý dům pro čtyři piva a krabičku cigaret pod pultem. Tvrdé Sparty nebyly tak běžné, jak by člověk čekal. Cestou zpět mě přepadla žízeň, a tak jsem jednou ten žlutý patok ochutnal. Od oné doby vím, že pivo je nápoj bohů, jak o něm kdysi dávno mluvil Gilgameš.
Cigarety jsem ignoroval. Smrděly mi.
Menší problém nastal po příjezdu domů, kdy jsem byl okolnostmi donucen tak trochu lhát a tvrdit, že mi výčepní dal pivo pod míru. Což byla lež, která vydržela pouhých čtrnáct dní, než děda pojal podezření a šel si vše s hospodským vyjasnit.
Obdržel jsem pár výchovných facek a dovozem piva byl pověřen můj strejda, kterému jsem z nedostatku relevantních informací o mém skutečném původu říkal brácho. Já tedy dostal za úkol kupovat cigarety, poněvadž on by jich polovinu vyhulil. Pivo ale nesnášel, takže dědův oblíbený mok byl v bezpečí. Miloval limonádu Mirinda. Dodnes je jeho tvář lehce nazelenalá. Dělba práce se podařila, dědovi nechybělo pivo ani cigarety, a tak to vydrželo až do mé maturity.
A pak jsem v Praze potkal Ivana. O Žižkově jsem tušil, že existuje, ale jeho skutečnou podstatu jsem poznal až v okamžiku, kdy jsem si poprvé šluknul a málem se udusil. „Heléééé, von kašléééé! To jéééé vůůůl jak anděěěěl!“ Prohlásil bodře Ivan nahlas, praštil mě do zad a objednal pivo, za které nechtěl peníze. Ten den jsme na přednášku nedorazili a já se stal nechtěně kuřákem.
Na dlouhých čtyřicet let.
Startku jsem ale už nikdy nevzal do huby, dával jsem přednost vybranějším značkám. Mé nejoblíbenější byly Rothmans. Dlouhé se zlatým proužkem. Neptejte se mě, kde jsem na takzvané „ameriky“ bral peníze. Musel bych lhát. Jenže mě bavilo provokovat. Stál jsem na zastávce tramvaje, kde hulili naprosto všichni, a já jediný vytáhl obrovskou a tvrdou modrou krabičku s luxusním logem a nepřehlédnutelným zlatým proužkem kolem filtru! Cítil jsem se jako Belmondo.
I vy byste to v té době tak měli, věřte mi.
A pak už jsem jenom žil a kouřil. Všude, kde se dalo, což zpočátku problém nebyl, ale poslední dobou vhodných míst začínalo ubývat. Začouzené knajpy, kde jste výčepního objevili pouze podle sluchu, jsou minulostí. Nelituji toho, ale s trochou nostalgie na tu podivnou dobu rád vzpomínám. V žižkovských hospodách se prostě scházeli lidé rozličných zaměstnání na poctivý gulášek a pivo s přesnou mírou. Pokecali, popili, zakouřili a šli s poněkud zakaleným zrakem budovat socialismus.
Což je možná důvod, proč ho nikdy nevybudovali.
Nyní vám konečně povím, jak jsem dokázal přestat kouřit.
Jednoho pošmourného rána asi před třemi lety jsem si uvařil v práci kávu, vyběhl na dvůr na vyhrazené místo, třikrát šluknul cigaretku Marlboro, típnul ji, vylil kafe a řekl si nahlas: „Neser a nehul, vole.“
A to je vše. Nedokouřenou krabičku mám v pracovním stole v levém šuplíku, kávu už nepiju, zatímco pivo mi chutná. A když se mě někteří lidé ptají, jak jsem to dokázal, odpovídám jim po pravdě: „Už mě to prostě nebavilo.“
Kdybyste ale někde na Žižkově ještě objevili lokál otevírající v pět ráno, kypící životem a začouzený tak, že není vidět na metr, s kvalitním pivem na čepu, rád si s vámi jednu poslední cigaretu blafnu a nebudu kašlat.
Ale platíte vy.
Komentáře
Okomentovat