Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu.
Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba.
„Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopadlo stejně.
O čtrnáct dní později nás rozhrkaný autobus vyložil v pustině uprostřed lesa, kde se nacházelo pár ošumělých stolků a asi dvacet stanů s podsadami. Všech dalších zhruba třicet účastníků s batohy vystoupilo a já s překvapením zjistil, že jsem v celém osazenstvu jediný muž. To má své výhody, dumal jsem, alespoň nebudu mít konkurenci, a zálibně si prohlížel sestavu přítomných puberťaček. Mělo to ale i své nevýhody, což vyšlo najevo o něco později.
Celý pobyt započal jako celkem prima zábava. Snídaně byly luxusní, poprvé v životě jsem si zajezdil na blízkém rybníku na windsurfingu a náramně jsem si užíval dámské společnosti. Zlom přišel po třech dnech.
Kolem půlnoci nás místní dozorovatelé vzbudili houkáním přenosných sirén, rozdělili nás na tříčlenná družstva a vrazili nám do ruky mapu a buzolu se zakresleným cílem, kam jsme měli během noci dorazit.
Obdržel jsem jako doprovod dvě děvčata. Jedna byla malinká a nápadně tichá. Myslím, že za celou dobu pobytu prohodila asi tak sedm slov. Ta druhá byla přesný opak. Vysoká, namalovaná jako renesanční obraz a chytrá jako vydra. Takový předobraz tchýně, jestli víte, co tím myslím.
Celou noční cestu temným lesem nezavřela pysk a furt něco kritizovala. Především se jí nelíbilo, že jsem byl jmenován vůdcem výpravy a stále frflala, že určitě jdeme špatným směrem a celá ta noční túra je děsná pitomost a vůbec. Podobné typy možná znáte. Já měl tu čest poprvé, ale aspoň jsem byl připraven na to, co mě čeká, až se ožením.
Asi ve třetině cesty jsem nerad musel uznat, že měla pravdu. Držel jsem mapu obráceně, takže do cílové stanice jsme dorazili o dvě hodiny později těsně nad ránem. Tichá slečna neřekla ani fň, s úlevou zbodla snídani připravenou v cíli, zatímco ta druhá mě probodávala pohledem, který jsem dodnes nezapomněl. Vím přesně, co se jí honilo v hlavě, poněvadž totéž občas dělá moje manželka, když něco zvorám.
Malá dodávka nás dovezla zpět do bezpečí tábora s tím, že si konečně můžeme odpočinout a trochu se vyspat. Když jsem upadal do spánku a začalo se mi zdát, jak tu vysokou dámu škrtím, ozval se zvuk dieselového motoru. Doprostřed našeho dočasného ubytování dorazil luxusní Mercedes, což v socialistickém bezčasí byla věc málokdy vídaná.
Z místa řidiče vypadnul podrozměrný buclatý chlapík a v závěsu za ním asi dvoumetrová asistentka, z níž se vyklubala tlumočnice. Ten prťavý mužík byl asistent režiséra a mluvil pouze anglicky. Oba chvilku pošvitořili s našimi vedoucími, načež jsme se dozvěděli, že shánějí v okolí mužský komparz k filmu, který se v Lokti nad Ohří právě natáčel.
Jak nás našli uprostřed hlubokého lesa, netuším, ale když se porozhlédli po osazenstvu letního tábora, viditelně jim spadla čelist. S výběrem to fakt neměli těžké, takže mě druhý den nato nemluvný borec v Mercedesu odvezl na místo činu.
Náměstí v Lokti jsem znal jako své boty, ale při vystupování z automobilu jsem nevěřil vlastním očím. Jako bych se propadl do hlubin času. Do roku 1914. Místo potravin módes róbes. Drogerie se proměnila v kadeřnický salón. Nepoznával jsem vůbec nic.
Kostel Svatého Václava se proměnil v kostymérnu. Herci tomu říkají tuším fundus. Baculatá strážkyně rozličných věšáků si mě přeměřila od hlavy k patě a neomylně sáhla po správném čísle oděvu. Frajerka. Byl jsem navlečen do tesilových kalhot, podivného saka a obdržel čapku, jejíž účel mi zatím nebyl jasný, ale záhy jsem měl zjistit, k čemu poslouží.
Jenže nejhorší mě teprve čekalo.
Byl jsem zdravě pyšný na své blonďaté háro, které občas s oblibou vískaly mé spolužačky, ale i nespolužačky, jak už to tak zamlada chodí.
Nerudný brejlatý chlapík v témže kostele mě posadil na rozvrzanou sesli a se slovy: „drž, nebude to dlouho trvat,“ mě strojkem připomínajícím zahradní sekačku zbavil mé pýchy. Chvíli mě to mrzelo, jenže nám slíbili, že za jeden den na place obdržíme 220 korun československých, což v té době byla pro studenty fantastická částka. Samozřejmě mi vytanula na mysli legendární skladba s názvem „Stříhali dohola malého chlapečka.“ Však ti to doroste, říkal jsem si.
Po holičské tortuře jsem byl společně s dalšími, stejně postiženými mladíky, usazen do nepohodlné lavice v místní škole. Ta funguje dodnes. Za katedrou seděl herec, který mi byl povědomý. Chvilku mi trvalo, než jsem si ho zařadil, ale o minutu později bylo jasno. Jasně! Hrál přeci šíleného psychologa ve filmu „Jestli se rozzlobíme, budeme zlí.“ Jmenoval se Donald Pleasence, ale to jsem tehdy nevěděl.
Netušil jsem ani, jaký film vlastně natáčíme. Nikdo nám nic neřekl. Celé loketské náměstí se proměnilo v hodovní síň. Kam se člověk podíval, tam stály dodávky nabízející kafe a nám neznámé kapitalistické pochutiny. Podle poznávacích značek se natáčení zúčastnilo Německo, Rakousko a kdovíkdo ještě. Čuměli jsme jako puci.
Film samotný začíná scénou, kdy končí školní rok, a my měli za úkol běhat ven ze třídy a projevovat obrovskou a nefalšovanou radost. „Vyhazujte čepice do vzduchu a tvařte se vesele!“ Doporučila nám tlumočnice, zatímco malý asistent režie totéž hýkal do jakéhosi přenosného megafonu. „Good, good, good, but one more time.“ Tomu jsem rozuměl, i když mě učili jenom ruštinu.
Běháním ze třídy jsme strávili celé plodné dopoledne a mně začínaly docházet síly. Tuším, že jsme projevovali děsnou radost asi tak padesátkrát, než ten malý mužík konečně spokojeně pronesl: „Good. Good. Good. End.“
Celá úvodní céna trvá ve filmu asi sedm nebo osm sekund.
A hádejte co? Ačkoliv jsem fakt byl strašně veselý, čapku vyhazoval tak vysoko, že by mi i kosmonauti záviděli, byl jsem vystřižen. Ale zážitek zůstal v mé hlavě, takže jsem ho dnes sepsal. Pro sebe i svou vnučku.
Film se jmenoval Na západní frontě klid, do kin šel v roce 1979, a je to také jedna z knih, kterou jsem vnučce doporučil k přečtení, protože Shakespeare ji nebavil, zatímco knihu Stařec a moře ocenila.
A tak jsem za pět minut díky moderním technologiím našel, zaplatil a předal vnučce knížku, kterou přečte jedním dechem, poněvadž ve stejnojmenném filmu si zahrál i její slavný děda.
O filmu Vrchní prchni, kde jsem byl také vystřižen, vám povím příště.
Komentáře
Okomentovat