Přeskočit na hlavní obsah

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí. Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral.

Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší.

"Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani  nezapotit.

V duchu jsem proklel svou šetrnost a zařekl se, že už nikdy nikomu nedaruji repasovaný notebook. Zvažoval jsem možnosti, jak z celé situace vybruslit, protože mi bylo předem jasné, že umřela základní deska a oprava je nerentabilní.

Aha! Za týden bude vysvědčení. Rýsovalo se řešení. Já dědův názor nikdy nesdílel, protože za dobré výkony má být člověk odměněn. Říká se tomu motivace a funguje. Rozhodl jsem se tedy slíbit pořízení nového moderního stroje. S výhradou.

"Koupím ti nový," prohlásil jsem statečně, "ale musíme se na něčem domluvit."
"Jasně, dědo," odvětila vnučka, ale šťastně nevypadala.
"Tak především se naučíš zavírat dveře od naší domácnosti. Protože prosby nezabraly, dám ti korunu vždycky, když přijdeš a dveře zavřeš. Co ty na to?" Zahrál jsem na ekonomickou strunu.
"Beru," nezaváhala ani na okamžik a prošmátrala kapsy, jestli má u sebe peněženku.
Vzpomněl jsem si, že má problém s matematikou, což jí nemám za zlé, a trochu jsem přitvrdil: "Ale když nezavřeš, dáš korunu ty mně."

Plasticky jsem viděl, jak vnučce v mozku šrotuje kalkulačka. Sedmkrát přijdu, zavřu. Devětkrát přijdu, ale nezavřu. Kolik vydělám? Sčítání a odčítání. Inu, škola hrou je nejlepší.

"Souhlas." Řekla po chvíli a dodala: "A co s tím počítačem? Kdy mi ho koupíš?"

Tohle byla zákeřná otázka, protože běžné konto se červenalo samými mínusy, ale zachránil mě fakt, že za týden bude konec školního roku.

V duchu jsem probíral předměty, s nimiž měla celý rok problém, poněvadž s domácími úkoly chodila za mnou nebo za babičkou. Vybral jsem si ten, který jí dělá největší potíže, abych získal čas se trochu finančně nadechnout.

Vzpomněl jsem si, jak neúspěšně bojuje s českým pravopisem, a tvrdé či měkké "i" sází do vyplňovaček stylem sázkaře ve Sportce. Pevný v kramflecích jsem tedy slavnostně slíbil: "Když přineseš jedničku z českého jazyka, nový počítač je tvůj!" Zachmuřila se, odešla a nezavřela, takže mi dluží korunu.

Včera přinesla vysvědčení. 

A co byste řekli? Měla ji tam!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...